Cheikh Lo: vystoupení zrušeno, snad příští rok?

1. 11. 2010 | Rubriky: 2005,Články,Rock & Pop

Zpověď senegalského světoběžníka

“S politovanim musime oznamit, ze sobotni vystoupeni je z duvodu neudeleni viz do Schengenskeho prostoru zruseno. Omlouvame se a doufame, ze se nam podari domluvit nahradni termin na zacatek pristiho roku,” sděluje pořadatel původně plánovaného koncertu Rachot.

Mezi africkými muzikanty představuje Cheikh Lo unikát, nikomu se nepodobá. Dnes je známý především jako zpěvák a autor – ale svojí původní profesí je bubeník, a mnozí z jeho posluchačů ani netuší, že na svých předešlých albech natáčel také party bicích.

Jeho nahrávky se přitom podstatně liší od vžitých představ o africké hudbě, v níž bubny dominují. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby hnal dopředu svěží mořský mistral. Navzdory tomu, že k jeho ranným inspiracím patřil americký soul a funk, nesnaží se vás zahltit zvukem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Své posluchače Cheikh Lo nehodlá ani zahltit kvantitou – mezi jeho alby bývají až šestileté intervaly.

Svůj debut Ne la thiass – který produkoval jeho krajan Youssou N’Dour – vydal Cheikh Lo v roce 1996, a když o tři roky později natočil druhé album Bambay Gueej, v rozhovoru pro britský časopis fRoots prohlásil: “Afričtí zpěváci se zpravidla drží jednoho stylu. V případě Ali Farky Toureho je to blues z oblasti Songhai, Baaba Maal hraje styly ze severního Senegalu, kdežto Cheikh dokáže zahrát cokoli.”

Taková stylová pružnost nepochybně souvisí s faktem, že Cheikh Lo je svým životním osudem světoběžník. Narodil se senegalským rodičům v Burkině Faso, vyrůstal pod vlivem guinejské skupiny Bembeya Jazz, poslouchal Jamese Browna a Otise Reddinga. V 80. letech se v Paříži živil jako studiový bubeník, hrál konžskou rumbu a zaskakoval v kapele Papa Wemby. Jeho inspirace sahají daleko za hranice mateřského kontinentu; zahrnují flamenco, reggae a na posledním albu i brazilské rytmy. Cheikh je natáčel v Dakaru, Londýně a Bahii, což je ta nejvíce africká část Brazílie. Ve skladbě Sénégal-Brésil hostuje 40 bubeníků z karnevalového ansamblu Ile Aiye, s nimiž v poněkud neobvyklé kombinaci hraje africký mluvící buben. Na rozdíl od nové generace senegalských hudebníků se ale Cheikh Lo neztotožňuje s hiphopem, o němž prohlašuje: “To je hudba včerejška, zatímco já hraju hudbu předvčerejška.”

Další album s názvem Lamp Fall má – podobně jako Egypt od Youssou N’Doura – silnou vazbu na senegalskou podobu islámu, která na rozdíl od fundamentalismu spojuje spiritualitu s obecně prospěšnými a velmi praktickými cíli. Hlavním idolem obou zpěváků je Cheikh Ahmadou Bamba (1855-1927), který se pro svůj odpor proti francouzské koloniální moci dvakrát ocitl ve vyhnanství a založil řád Mouridů, propagující fyzickou práci. Vzhledem k houževnatosti a cílevědomosti se Mouridům přezdívá “protestanti Islámu”, jejich počet v Senegalu i v exilové diaspoře se odhaduje na miliony. Nápadné sešívané kostýmy, v nichž se Cheikh Lo tak rád nechává fotit, vyjadřují jeho sympatie k recyklaci i obětavé práci.

Vy se podobně jako Youssou N’Dour snažíte ukázat tu přívětivou tvář islámu, představoval pro vás N’Dourův Egypt nějakou inspiraci?

Pokud byl v tomhle směru někdo někým inspirován, pak se Youssou N’Dour nechal ovlivnit mnou. Zatímco on hrál před Egyptem hlavně mbalax, já se obracel ke spiritualitě už od začátku.

V dakarském baru v Hotelu Savannah jste začínal jako bubeník. Stále ještě hrajete na bicí?

V Savannah jsem hrál na bicí a zpíval jsem repertoár z celého světa. Na svých předchozích dvou albech jsem hrál na všechny perkuse, conga, timbales. Na koncertech donedávna také, ale teď mám bubeníka, takže mohu hrát na kytaru.

Řada afrických muzikantů má několik povolání. Ali Farka Toure byl farmář, členové Orchestra Baobab se dali na podnikání. Je pro vás hudba jedinou profesí?

Nedělám nic jiného, každý týden hraju v Dakaru.

Máte v Senegalu nějakého oblíbeného mladého hudebníka?

Ti mladí v Senegalu dělají hlavně rap a hip-hop, a to mě upřímně řečeno nezajímá. Ale rád bych našel hudebníka, který je otevřený všem stylům, jako se snažím být já. To by mě motivovalo.

V Alžírsku označuje jméno Cheikh zkušeného zpěváka a recitátora poezie, moudrého a respektovaného muže. V Senegalu také?

Já se po jednom takovém moudrém muži jmenuji. Cheikh Amadou Bamba byl zakladatel mouridismu, já se jmenuji podle jeho syna.

V senegalské hudbě je hodně vlivů z Kuby. Když jste točil vaše poslední album v Brazílii, připadala vám tamní hudba podobně blízká?

Je tam hodně souvislostí, oba styly jsou ze stejného kontinentu, v Bahii je silný africký vliv. Také jsem tam ale objevil spoustu barev – ve zvuku nástrojů jako je berimbao, akordeon, housle.

Ústředním stylem je v Senegalu mbalax. Z čeho vznikl?

Rytmus mbalax existoval v Senegalu odjakživa, ale hrál se jen na bubny. Až v 70. letech získal novou podobu, roli bubnů převzaly moderní nástroje.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2005/12