Cheikh Lo – Zpověď senegalského světoběžníka

1. 12. 2005 | Rubriky: 2005,Články,Rock & Pop

Cheikh Lo je mezi africkými muzikanty unikát, nikomu se nepodobá. Dnes je známý především jako zpěvák a autor – ale svojí původní profesí je bubeník, a mnozí z jeho posluchačů ani netuší, že na svých předešlých albech natáčel také party bicích. Jeho nahrávky se přitom podstatně liší od vžitých představ o africké hudbě, v níž bubny dominují. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby hnal dopředu svěží mořský mistral. Navzdory tomu, že k jeho ranným inspiracím patřil americký soul a funk, nesnaží se vás zahltit zvukem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Své posluchače Cheikh Lo nehodlá ani zahltit kvantitou – od jeho posledního alba totiž uplynulo plných šest let.

Svůj debut Ne la thiass – který produkoval jeho krajan Youssou N’Dour – vydal Cheikh Lo v roce 1996, a když o tři roky později natočil druhé album Bambay Gueej, v rozhovoru pro britský časopis fRoots prohlásil: “Afričtí zpěváci se zpravidla drží jednoho stylu. V případě Ali Farky Toureho je to blues z oblasti Songhai, Baama Maal hraje styly ze severního Senegalu, kdežto Cheikh dokáže zahrát cokoli.”

Taková stylová pružnost nepochybně souvisí s faktem, že Cheikh Lo je svým životním osudem světoběžník. Narodil se senegalským rodičům v Burkině Faso, vyrůstal pod vlivem guinejské skupiny Bembeya Jazz, poslouchal Jamese Browna a Otise Reddinga. V 80. letech se v Paříži živil jako studiový bubeník, hrál konžskou rumbu a zaskakoval v kapele Papa Wemby. Jeho inspirace sahají daleko za hranice mateřského kontinentu; zahrnují flamenco, reggae a na posledním albu i brazilské rytmy. Cheikh je natáčel v Dakaru, Londýně a Bahii, což je ta nejvíce africká část Brazílie. Ve skladbě Sénégal-Brésil hostuje 40 bubeníků z karnevalového ansamblu Ile Aiye, s nimiž v poněkud neobvyklé kombinaci hraje africký mluvící buben. Na rozdíl od nové generace senegalských hudebníků se ale Cheikh Lo neztotožňuje s hiphopem, o němž prohlašuje: “To je hudba včerejška, zatímco já hraju hudbu předvčerejška.”

Nové album s názvem Lamp Fall má – podobně jako loňský Egypt od Youssou N’Doura – silnou vazbu na senegalskou podobu islámu, která na rozdíl od fundamentalismu spojuje spiritualitu s obecně prospěšnými a velmi praktickými cíli. Hlavním idolem obou zpěváků je Cheikh Ahmadou Bamba (1855-1927), který se pro svůj odpor proti francouzské koloniální moci dvakrát ocitl ve vyhnanství a založil řád Mouridů, propagující fyzickou práci. Vzhledem k houževnatosti a cílevědomosti se Mouridům přezdívá “protestanti Islámu”, jejich počet v Senegalu i v exilové diaspoře se odhaduje na miliony. Nápadné sešívané kostýmy, v nichž se Cheikh Lo tak rád nechává fotit, vyjadřují jeho sympatie k recyklaci i obětavé práci. Cheikh Lo své nové album věnoval vedoucímu náboženského bratrstva Cheikhovi Ibra Fallovi (Lamp Fall je tedy Fallovo světlo), a koncem letošního října přijel jako neoficiální host na veletrh Womex do Gateshead poblíž Newcastlu. Nevystupoval, ale uděloval rozhovory.

Vy se podobně jako Youssou N’Dour snažíte ukázat tu přívětivou tvář islámu, představoval pro vás N’Dourův Egypt nějakou inspiraci?

Pokud byl v tomhle směru někdo někým inspirován, pak se Youssou N’Dour nechal ovlivnit mnou. Zatímco on hrál před Egyptem hlavně mbalax, já se obracel ke spiritualitě už od začátku.

Řada afrických muzikantů má několik povolání. Ali Farka Toure je farmář, členové Orchestra Baobab se dali na podnikání. Je pro vás hudba jedinou profesí?

Nedělám nic jiného, každý týden hraju v Dakaru.

V senegalské hudbě je hodně vlivů z Kuby. Když jste točil vaše poslední album v Brazílii, připadala vám tamní hudba podobně blízká?

Je tam hodně souvislostí, oba styly jsou ze stejného kontinentu, v Bahii je silný africký vliv. Také jsem tam ale objevil spoustu barev – ve zvuku nástrojů jako je berimbao, akordeon, housle.

Ústředním stylem je v Senegalu mbalax. Z čeho vznikl?

Rytmus mbalax existoval v Senegalu odjakživa, ale hrál se jen na bubny. Až v 70. letech získal novou podobu, roli bubnů převzaly moderní nástroje.