Dario Piga: Flamenco v centru Evropy

7. 8. 2017 | Rubriky: 2017,Články,Rock & All

Mezi necelým půlmilionem cizinců kteří u nás žijí jsou desítky prvotřídních muzikantů. Zatímco anglicky mluvící komunita je dobře zmapována, o jiných národnostech nevíme téměř nic. K těm nejlépe utajeným osobnostem patří kytarista Dario Piga, který právě vydal své druhé album.

Původem je ze severu Sardinie, která je součástí Itálie, ale řadu let strávil na jihu Španělska, kde studoval flamencovou kytaru na konzervatoři i akademii v Seville. Na universitě v Perugii vedle toho vystudoval lingvistiku a pět let na Masarykově universitě v Brně učil sardinštinu – která má ze všech románských jazyků nejblíž k latině. V Brně učí hru na kytaru a navíc je pravidelným lektorem na letním festivalu Iberica. Na svém druhém, čistě instrumentálním albu Don Piga, přenesl do flamencové roviny skladby evropských klasiků – včetně Dvořáka i Mozarta.

Vzpomínáte na své dětství? Jaká hudba se hrála u vás doma?

Vyrůstal jsem jako šťastné a spokojené dítě v Perfugas, vnitrozemské vesničce na severu Sardinie. Byl jsem nejmladší z 8 dětí a můj otec zemřel, když mi bylo pouhých 12 let. Ve své sbírce mám dodnes vinylová alba, která mě tou dobou provázela: The Doors, Pink Floyd, Led Zeppelin, Genesis, Beethoven, Mozart, Carlos Montoya.

Vaši rodiče byli hudebníci?

Ne v profesionální rovině. Měli malou živnost, moje matka vlastnila obchůdek s potravinami, můj otec rozvážel zboží do okolních barů a obchodů. Měl ale také vynikající hlas a hrál na kytaru. Můj dědeček i pradědeček byli na Sardinii známými básníky, takže v našich žilách zřejmě kolovala nějaká umělecká krev. A přesto že jsme žili na vesnici, místní hudební život byl velmi pestrý. Setkával jsem se s hudebníky jako jazzový basista Gianicola Spezzigu, kytarista Gavino Loche – a z mé vesnice dokonce pocházela rocková kapela Malastrana, pojmenovaná podle dobře známé pražské čtvrti.

Ale Sardinie je známá především polyfonií a skupinami, které mají v názvu jako rozpoznávací znamení slovo “tenores”.

Řadu let jsem v jednom takovém sboru zpíval, a vzpomínám si že na turné v Thajsku jsem vytvořil polyfonní aranžmá jedné thajské písničky.

Žijete jak v Brně, tak na Sardinii. Jak často to střídáte?

Za poslední dva roky jsem na Sardinii neměl moc času, ale v budoucnu bych tam rád jezdil častěji.

Jak těžké je učit flamencovou kytaru, zvláště když žijete v zemi s tak odlišnou kulturou a temperamentem od Španělska?

Flamencová kytara je sama o sobě dost komplikovaná disciplina, a vždycky si všimnu jak snadno studenti ztratí sebekontrolu. Laik to možná nepostřehne, ale ke zvládnutí stylu potřebujete naopak maximum discipliny a sebeovládání.

A když odjedete na Sardinii, je to za prací nebo na dovolenou?

Obojí. V těchhle týdnech mě řada lidí kontaktuje, kvůli propagačním akcím v návaznosti na mé nové album Don Piga.

Vzpomínáte si, kdy jste flamencovou kytaru objevil poprvé?

Samozřejmě! Bylo to v jednom horkém létě v domě mé sestry ve městě Alghero na severozápadě Sardinie, mě bylo asi jedenáct a byl jsem tam na návštěvě. Moje sestra i její manžel drželi odpolední siestu, což jsem já nenáviděl. Takže, abych nedělal rámus když oni spí, pustili mi album s kytaristou Carlosem Montoyou, a já tiše poslouchal.

Který z kytaristů vás ovlivnil nejvíc – byl to třeba virtuosní hráč Sabicas, který flamenco představil světovému publiku už půl století před Paco de Luciou?

Sabicas mě nejvíc ovlivnil na počátku, a později samozřejmě Paco de Lucía. Později jsem objevil i další hráče – a to byl Tomatito, Vicente Amigo, a též Joe Satriani, Steve Vai a John Petrucci z Dream Theater. Toho dokonce mám ve screensaveru na svém počítači.

Steve Vai? Ten hrál se Zappou, a pokud se pamatuju, zafungoval při tom i fakt, že dokázal přepsat Zappova sóla do not. Ale má jeho styl něco společného s flamencem?

Nemá. Silně ho respektuji jako muzikanta a zbožňuji jeho album Alien Love Secrets – i když tam nevidím žádnou spojitost s flamencem.

A kdo je Ezio Sotgiu, jehož obrázky jste si vybral na vaše album? Je to nějaký lokální umělec, jehož svět dosud neobjevil?

Ezio Sotgiu byl můj švagr. Zemřel počátkem loňského roku . Pracoval jako zeměměřič a vedle toho maloval. Jeho obrazy jsou fascinující a krása jeho umění potrvá navždy.

Jak jste vybíral skladby pro své album? Všechny jsou od klasických autorů, ale mimo Bizetovy Habanery tam není žádná další španělská reference – to byl záměr?

Ten nápad jsem dostal když jsem studoval na konzervatoři v Seville, kde jsem trávil spoustu času poslechem klasiky. Pak jsem ty klasické melodie hrával ve flamencovém pojetí v nějakém z místních klubů, jimž se tam říká peea flamenca, anebo s přáteli. U posluchačů to tehdy vzbuzovalo velký údiv – ale já to hrál jen protože mě to bavilo. Průlom nastal, když jsem jednou cestoval vlakem do Prahy. Zaslechl jsem nějakou reklamu a hned jsem v ní poznal první tóny Humoresky od Dvořáka. Celou cestu jsem si pak tu melodii broukal a nakonec vyšla na mém albu. Nehledal jsem žádné španělské reference, protože dle mého názoru flamenco hranice Španělska dávno překročilo. Dle mého názoru se stalo mezinárodním hudebním jazykem, stejně jako jazz či rock. Nakonec jsem tedy zjistil, že jsem natočil čistě evropské album se skladateli z Česka, Francie, Německa, Rakouska, Maďarska a Itálie s hudbou, která se zrodila v Andalusii. Což mi přijde jako dobrý počin.

Psáno pro Rock & All, 2017/3


Rubriky

Poslední články