Dva jako formát

12. 9. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Jsou tisíce metod, jak vytvářet hudbu: existují obrovité ansámbly i vyhranění jednotlivci. Specifickým formátem jsou dvojice, dříve spíše rarita, ale dnes v době ekonomických nejistot naopak řešení velmi praktické. Partnerské duo Dva tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, přičemž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod, které hudebníci ovládají: kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók mělo podtitul Folklór neexistujících národů, po němž loni na podzim následovalo Hu s podtitulem Pop z neexistujících rádií. Navzdory svému nenápadnému mediálnímu profilu na tuzemské scéně zaznamenali Dva několik překvapivých mezinárodních úspěchů. Jejich průnik do Žebříčku world music evropských rádií (wmce.de) byl zatím ze všech českých kapel nejrazantnější, v prvním měsíci hned na páté místo. A německý komunikační gigant Deutsche Telekom si vybral pasáž z jejich skladby Nunovó tango z alba Fonók pro svou reklamní kampaň. 4 vteřiny dlouhý fragment je zvukovou esencí generačního smyslu pro humor a názorové vyhraněnosti.

Čím menší sestava, tím je těžší dosáhnout plného zvuku. Když tedy natáčíte, záleží vám na tom, aby se ten zvuk dal reprodukovat i na koncertě?

Jan: Podle mého by ta živá verze měla na rozdíl od studiové obsahovat určitý prvek náhody. Jako jeden z nástrojů třeba používáme radio, kde hrají pokaždé něco jiného, takže ta písnička nikdy není totéž co na předchozím koncertě. Naslepo naladím stanici, zahraju první tón, a nakonec zjistím že obojí dohromady ladí. A co se týká struktury v čase, snažíme se to dělat jako na desce, něco z podkladů máme připravené předem, něco vytváříme interaktivně.

Bára: V nahrávkách míváme hodně hlasů přes sebe, což naživo řešíme smyčkami.

Jakou další elektroniku užíváte na koncertech?

Bára: Dechový midi controller, vypadá jako takový hranatý klarinet, a lze ho propojit s počítačem. Já na něj živě hraju a Honza smyčkuje. Neradi používáme tónové databanky, radši se spoléháme na vlastní zdroje a vybíráme zvuky z toho, co sami natočíme venku.

Takže žádné sofistikované nástroje s dotykovou obrazovkou, jako je třeba Lemur Jazz Mutant, na který hrají Longital?

Jan: Lemur je docela komplexní a všestranný, ale smyčkovač má výhodu, že jej mohu ovládat nohama a rukama se přitom tedy věnovat hudebním nástrojům.

Bára: Ale máme třeba dětské piano.

Stejný nápad měl americký avantgardní skladatel John Cage, který navíc jako vy sázel na prvek náhody a na koncertech také používal tranzistorová radia. Je to s tím dětským pianem tedy jen shoda okolností?

Bára: Za to můžou naši kamarádi, protože vědí, co nás zajímá, tak nás zásobují tím, co najdou na bleším trhu. Dětské piano má hezký zvuk a kouzelně vypadá.

Vy zpíváte ve fiktivních jazycích, podobně jako třeba Čankišou. Ale, čím větší fikce, tím těžší je zapamatovat si ta vymyšlená slova. Takže, zpíváte nějaký fixní text, anebo si to obměňujete?

Jan: Obojí. Na albu Fonók byla často slova v daném jazyku skutečně existující, třeba jedna písnička je úprava lotyšské lidovky, ale na Hu převládá fikce.

Bára: Čankišou známe z koncertů, a objevili jsme je až poté, když jsme začali psát naše písničky, takže s těmi smyšlenými jazyky jde spíš o obecnější jev. V repertoáru máme pseudomaďarštinu, pseudoseverské jazyky, a na albu Hu se netrápíme jestli to zpíváme pokaždé stejně.

Patříte ke šťastlivcům mezi muzikanty, jejichž hudba se chytla v reklamě, což je pozitivní věc, protože to nasměruje mainstreamové obecenstvo k alternativnějším žánrům, což se třeba stalo, i když bohužel posmrtně, anglickému písničkáři Nicku Drakeovi. Ale také jsou posluchači, kteří propojení hudby a byznysu odmítají, nepokazilo vám to image?

Bára: Naopak mě mile překvapilo, že reakce přátel byly pozitivní, že nám lidi přejí, a že se nedistancují.

Máte za sebou koncerty na ostrově Reunion, což není zrovna místo, kam by se snadno plánovaly výjezdy, jak se vám to podařilo?

Jan: Na Reunionu mají každý rok festival, pozvou tam vždy nějaké divadlo z ciziny, a protože Reunion je součástí Francie, tak nesmí být ani francouzské. Zadání bylo, že divadlo musí umět hrát pro děti, dospělé, a ještě musí udělat koncert. V pěti lidech. Takže jsme víc hráli divadlo než hudbu. Byli jsme tam my dva, překladatelka, a dva herci z našeho hradeckého divadla Dno, které má docela ohlas, někteří z jeho původních členů už odešli do Brna či do Prahy.

Kolik jste odehráli představení?

Bára: Sedmkrát divadlo, plus jeden koncert

Jak to přijímali místní? Tam jsou přece lidé naladěni úplně jinak než v Evropě, nemračí se tolik, tanec převažuje nad disciplinou a řeč těla nad tištěným slovem.

Jan: Měli jsme tam dobrou příhodu, když jsme hráli pro děti. Organizátoři sváželi na festival děti z hor, byli to malí Kreolové, tedy potomci otroků, a technici nás varovali, že Kreolové nenávidí divadlo. Nutno ale dodat že ti technici co nás varovali byli Kreolové a ředitel divadla běloch a Francouz. Oba tábory se vzájemně respektují a žádné napětí tam není, ale mají jinou náturu. Praxe je taková, že když přijede divadlo, tak je to hodně formální typ zážitku a děti to nebaví, a toho jsme se trochu báli. Ale protože jsme hráli veselé divadlo s veselými písničkami, tak už hned při druhé písničce ty děti vylezly na sedačky a začaly řádit a křičet. Skandovaly, opakovaly po nás česká slova. My jsme to hráli v češtině a měli jsme překladatelku, ale ta česká slova se jim asi líbila víc.

Máte nějaké vysvětlení?

Bára: Asi je odvázalo že to bylo spojené s hudbou, že do toho můžou zpívat, na to asi nebyly zvyklé.

Jan: Představení skončilo, vznikla vřava, následovalo několik přídavků, a už jsme se báli, že děti to tam zboří. Ředitel divadla měl hlavu v dlaních, před ním ležela hromada molitanu vyrvaná z polstrovaných divadelních sedaček.

Zřejmě jste se na rozdíl od francouzských divadel nesnažili být příliš vážní?

Jan: Nebyl k tomu důvod. Děti nám nakreslily obrázky. A ten jejich jazyk nás bavil, byla to taková srandovnější francouzština.

Bára: Na Reunionu jsme byli předtím, než jsme doma nahrávali demo alba Hu, vezli jsme si s sebou banjo s tím, že tam budeme nahrávat. improvizovat u moře, ale nakonec zvítězila lenost, protože to počasí je tam silně uspávací, takže jsme raději využili načerpanou energii po návratu.

A že ty fiktivní jazyky na albu Hu jsou blízké francouzštině, za to také může Reuninon?

Bára: Možná, tomu vlivu neuniknete.

S místní hudbou jste se setkali?

Bára: Vždy když byla společná večeře a k tomu program, bubeníci co hráli na takovou tu jejich chřestící rohožku [kayamb, stébla cukrové třtiny naplněná semínky, pozn. aut] .

Jan: Sledovat to bylo hodně zajímavé . Reunion byl původně neobydlený ostrov, všichni obyvatelé jsou tedy přistěhovalci. A byl velký rozdíl, když na ty perkuse hráli potomci Francouzů, anebo potomci Afričanů.

Jak pociťuje dvoučlenná skupina tíhu současného vývoje? Je krize hospodářská, navíc krize hudebního podnikání, lidé nekupují CD, firmy hledají jen komerčně lukrativní objevy, každý si musí všechno financovat sám a česká rádia navíc ignorují dobrou hudbu.

Bára: My jsme nikdy žádnou prosperitu nezažili, takže nám přijde normální to co je teď. Začali jsme tím, že jsme si všechno dělali doma jako to děláme teď, a tehdy víc ještě nebyl ani MySpace, který nám hodně pomohl. Tak jsme si koupili počítač a začali doma i nahrávat, z MySpace se nám ozvaly první spřízněné duše, pořadatelé koncertů, třeba do Petrohradu i do Moskvy jsme jeli díky MySpace. To pro nás byla úžasná vzpruha, být ve zcela spontánním kontaktu s kapelami z jiných zemí. Ani jsme vůbec nepočítali že nám někdo vydá album, plánovali jsme že všechno si budeme dělat pořád sami.

A měli jste nějaké idoly, muzikanty co vám sloužili jako inspirace?

Jan: Hodně jsme poslouchali maďarského saxofonistu Bela Agostona, ten má album s Frankem Londonem. Bauchklang, zalíbilo se nám jak používají hlas – a s Bauchklang jsme pak hráli v Rakousku na festivalu.

Bára: Muzikanti z Maďarska na nás zanechali silný vliv, proto se naše první album jmenuje Fonök, a zpíváme na něm v pseudomaďarštině.

Jan: Pak jsme prošli severským obdobím, což stále ještě zachycuje Fonók, a skládali hudbu k divadlu.

Tedy, scénickou hudbu, která je jednou provždy zkomponovaná do finální podoby, anebo se vyvíjí s představením?

Bára: Ne, my hrajeme živě, jednak k tanečnímu představení, a pak s divadlem Dno.

Jan: A také doprovázíme němé filmy, klasický horror Kabinet Dr Caligariho, i staré filmy které natočil Georges Méličs.

Tu scénickou hudbu vytváříte na klasické nástroje, anebo s elektronikou?

Jan: Jeden z našich modelů vypadá takhle: výstup z notebooku do sound systému z megafonů, které pohání autobaterie. Počítač je v dětském kočárku, je tedy pojízdný. takže s tím můžeme vyjet i na ulici.

To je váš originální koncept?

Jan: To je koncept který vyplynul z konkrétní situace. A předpokládáme že asi nejsme jediní.

Ta kombinace autobaterie a megafonu je například hodně typická pro Afriku, a je součástí image skupiny Konono No 1 z Konga, i pro ně to vyplynulo z té jejich konkrétní situace.

Jan: Ten náš megafon má i sirénu. Člověk musí být opatrný, aby to náhodou omylem nespustil. My máme k PC takové bedýnky, které obsahují kazeťák a CD přehrávač, přes USB si to propojím s počítačem, a bedýnky toho přehrávače jsou připevněny k megafonu. Jednou jsme na to hráli na Cyklojízdě v Pardubicích. Zavřou se ulice pro auta a jezdí tam jen kola.

Psáno pro UNI, 2011/5