Dvě strany téže mince: zrcadlení textu to hudby a naopak. Hudba beze slov, slova místo hudby.

31. 5. 2021 | Rubriky: Články,Kolokvium Folkových prázdnin

Za hudbu beze slov v této úvaze nebudeme považovat instrumentální skladby, ale ty,  jejichž vokální part nesděluje verbální příběh. Do této množiny lze řadit jak texty ve fiktivních jazycích skupin Magma či Talking Heads, tak i tradiční žánry včetně skandinávských halekaček, sámského joiku či skotské puirt à beul, známé též jako mouth music. To je ta první strana mince, hudba bez smysluplných slov. Opačná situace – tedy když slova nahrazují hudbu – nastane, pokud je slovo natolik expresivní, že jen intonace mluveného projevu dokáže navodit hudební zážitek. V dnešním pohledu tato kategorie obsahuje spektrum módních žánrů čerpajících z hip-hopu a rapu. Ve skutečnosti ale jde o jev s mnohem širší i delší historií: patří sem talking blues, jedna z forem klasického černošského blues založená na jednoduchém doprovodu a polomluveném textu, na kterou ve svých začátcích navázal Bob Dylan. Dalším významným průkopníkem na tomto poli byl jeden z největších mistrů mluveného slova jazzového věku, Lord Buckley, umělec vlivem zcela zásadní, i když dnes nezaslouženě opomíjený. Z těchto důvodů mu věnuji i podstatnou část následujícího textu. Nejprve se ale stručně k prvnímu fenoménu, Hudba bez verbálního příběhu.

Co vlastně vede hudebníky že se dobrovolně vzdávají možnosti sdělit něco slovy? Motivací je několik: obávají se že slova odvádějí pozornost nesprávným směrem, chtějí aby se posluchač ponořil jen do hudby, kde lidský hlas má roli hudebního nástroje. Anebo chtějí překonat jazykovou bariéru, zvláště když třeba pocházejí z menšího národa jako jsme my. Pokud budou zpívat česky, zahraniční publikum to vnímá jako handicap, pokud anglicky, znamená to přijetí jisté uniformity. Díky tomu máme v Česku minimálně dvě kapely které zvoliĺy tuto cestu – Čankišou zpívají ve fiktivním jazyce etnika Čanki, a Dva na svém prvním albu deklarovali, že hrají folklór neexistujících národů.

Zásadní milník v historii fiktivních jazyků ale vytvořili Talking Heads roku 1979. Jejich hudba tehdy čerpala z komplexní struktury afrických rytmů, což ale nedokáže anglický text zcela přesně dokreslit. Producenta alba Fear of Music, Briana Ena i vedoucího kapely Davida Byrna tehdy zlákala estetika dadaistů. Čelním představitelem hnutí byl německý básník Hugo Ball, který roku 1916 sepsal první Dadaistický manifest, a v Curychu založil hlavní platformu dadaistického hnutí, klub Cabaret Voltaire, který je mimochodem v provozu dodnes  Neutrální Švýcarsko se v době první světové války stalo útočištěm umělců ze sousedních zemí, a Ball vznik nového uměleckého směru komentoval: „Všem chceme připomenout, že na světě jsou i lidé s nezávislým uvažováním, kteří nesouhlasí s válkou a nacionalismem a žijí s odlišnými ideály. Vynalezl jsem nový druh veršů beze slov. Jsou to zvukové básně, v nichž roli samohlásek předurčuje stavba úvodního verše. Pomocí těchto zvukových básní bychom se měli vzdát jazyka, který zdevastovala a smyslu zbavila žurnalistika. Měli bychom se uchýlit do skryté alchymie slova, možná se dokonce slova zříci… Básně nelze stavět z použitého materiálu, už nechceme přebírat slova (nemluvě o větách), která jsme nevynalezli jako něco zcela nového určeného výhradně pro vlastní potřebu.“

Hugo Ball svoji zvukovou báseň nazval Gadji beri bimba, Talking Heads ji natočili jako I Zimbra na album Fear of Music. Prvenství jim ale nepatří – s myšlenkou zpívat ve fiktivním jazyce přišla už počátkem 70. let francouzská skupina Magma, kterou vedl skladatel a bubeník Christian Vander. Magma kombinovala hypnotický rytmus s vokálními ornamenty, které při troše fantazie připomínaly saxofonové improvizace Johna Coltrana.  Vanderovým motivem byl možná i fakt, že text v nějakém existujícím jazyce by mohl svádět ke zcela falešné interpretaci. Třetí album skupiny, Mëkanïk Dëstruktïẁ Kömmandöh je dodnes považováno za nepřekonatelný milník své doby. Svůj fiktivní jazyk Vander pojmenoval Kobaïan, podle obdobně vymyšlené planety.

Roli mezičlánku v této studii o Hudbě beze slov a slovech nahrazující hudbu má tvůrčí disciplina voice artist, tedy zpěvák či zpěvačka, který použitím speciálních technik hranice standartně pojatého zpěvu překračuje. Jako příklady lze uvést Ridinu Ahmedovou z Česka, newyorskou performerku Meredith Monk, či Victorii Hannu z Israele – a hraničním případem je Bobby McFerrin. Analogicky k tomuto termínu lze vytvořit i disciplinu spoken word artist. Ano, jedná se o novotvar, a v našem oboru velmi užitečný. Používá ho například významný americký herec a komik Greg Travis.

Travis jako největšího umělce všech dob na poli spoken word uvádí velkého mistra mluveného slova jazzového věku, Lorda Buckleyho  , o němž padla zmínka v úvodu. Na první pohled by se zdálo, že Buckley byl jen jakýmsi obskurním hipsterem jazzové éry – pozor, nezaměňovat za novodobé hipstery – který se naučil černošský slang a používal jej jako hlavní atrakci svých komických výstupů. Ale jeho záběr je daleko širší – do jazzového slangu převáděl například pasáže z bible či Charlese Dickense, Edgara Alana Poe, Gandhiho i Krištofa Kolumba.

O Buckleym najdeme informace především v nízkonákladových či kultovních časopisech i na webu – což má historické důvody. Vzhledem k jeho žánru, který je natolik vzdálený obvyklým uměleckým disciplinám se stalo, že i odborná veřejnost ho znovuobjevuje pomalu a se zpožděním. I jeho umělecké jméno “Lord” bylo v souladu s tehdejším jazzovým světem, podobně jako “Vévoda” Duke Ellington či “Hrabě” Count Basie. Znalci se k Buckleymu vrací kontinuálně. Třeba Transglobal Underground do nahrávky Nile Delta Disco zakomponovali citaci z Buckleyho, která má kořeny v pohřebním projevu Marcuse Antonia z Shakespearovy hry Julius Caesar.

Shakespeare napsal: “Friends, Romans and countrymen, lend me your ears”

zatímco Lord Buckley recituje “Hipsters, flipsters and finger poppin’ daddies, knock me your lobes”

Pokud půjdeme hlouběji, zjistíme že nejde o nějakou povrchní parodii či adaptaci, ale zcela detailní práci, téměř doslovný překlad mezi dvěma epochami vzdálenými 4 století – tedy  z Shakespearovy angličtiny do jazzového černošského slangu. Překlad samozřejmě respektuje i jemné detaily v myšlení i prioritách této subkultury.   

Lord Buckley v sobě kombinoval dva protipóly: dokonalé způsoby anglického aristokrata, a rytmus i jazyk jazzové subkultury. Novinář a znalec Buckleyho  Douglas Cruickshank  píše že Buckley byl “Charlie Parker slova, Fred Astaire tančícího jazyka, Paganini prózy.”  Narodil se roku 1906 v Kalifornii jako jedno z deseti dětí, začal jako pouliční hudebník se svojí sestrou, v době prohibice vystupoval v ilegálních barech a Al Capone ho prý angažoival na nějaký čas do svého klubu – ale chaos a resty z prohibičních let ho nakonec jako časovaná bomba dostihly na konci života.  Quincy Jones o něm řekl že ho považuje za prvního rappera. Je zřejmé že Lord Buckley silně ovlivnil i Boba Dylana, i když mainstreamový tisk popisuje spíše Dylanovy návštěvy Woody Guthrieho v nemocnici. Ještě zcela neznámý Bob Dylan přijel do New Yorku pár týdnů poté, kdy Buckley zemřel, a v bohémské  čtvrti  Greenwhich vVillage potkal tehdy neznámého komika, který je dnes celebritou, Billa Cosbyho. Ten ho seznámil  Buckleyho nahrávkami, a Dylan se pak učil jeho texty nazpaměť .

Buckleyho  konec přišel zcela nečekaně: poté když natočil poslední album svého života (dnes dostupné na CD   Bad Rapping Of The Marquis De Sade) cestoval přes Chicago do New Yorku, ale dostal se do problému kvůli své  Cabaret Card, tedy kartě zavedené v době prohibice, opravňující zaměstnance i učinkující ke vstupu do newyorských kabaretů.  Policie kvůli jakémusi 20 starému problému Buckleymu kartu zabavila, což mu znemožnilo dašlí profesionální práci. Na Buckleuho podporu vznikl aktivistický výbor Emergency Committee, ale než stačil uplatnit stížnost u soudu, Buckley zemřel na mrtvici, dle některých [Anderson] vyvolanou stressem. O měsíc později vystoupil Dizzy Gillespie a Ornette Coleman na benefičním koncertu pro Buckleyho rodinu v newyorském klubu Village Gate, otevřeném o dva roku dříve.

Ten fungoval až do roku 1994, a vystoupili zde např  John Coltrane, Duke Ellington, Jimi Hendrix, Miles Davis, Woody Allen, Patti Smith, Velvet Underground, a Aretha Franklin, která zde absolvovala svůj vůbec první newyorský koncert.  Ano – to vše jsou umělci, kteří patří do naší společné kulturní paměti, a stejným právem by tam měl patřit i Lord Buckley.   

Psáno pro Kolokvium Folkových prázdnin, 2017