Ethiojazz: Lahůdka, která zrála 60 let

17. 10. 2018 | Rubriky: 2018,Články,Rock & All

V Africe leží kořeny většiny novodobých globálních žánrů – od blues přes ragtime, tango, salsu až po jazz. Styly, které vznikly podobnou syntézou, ale hrály se především v Africe, ale svět objevuje se zpožděním. Vedle afrobeatu a konžské rumby sem patří ethiojazz, který světovém publiku představily jak CD kompilacea Ethiopiques, tak i soundtrack Jarmushova filmu Zlomené květiny. Vynálezcem, půkopníkem i dominantní postavou ethiojazzu je 75letý skladatel, vibrafonista a kapelník Mulatu Astatke.

Etiopie je země plná rozporů. I když zdejší hudba se výrazně liší od zbytku kontinentu a nabízí překvapivě výrazné osobnosti, svět je zná daleko méně než umělce z Konga, Mali či Senegalu. Jako ve všech domorodých kulturách, hudba i tanec tu byly součástí každodenního života a až ve 20 století přišly první pokusy je přenést na podium. Kuriozní je, že k tomu přispěla pět let trvající italská okupace, jediné období dějin, kdy Etiopii kolonizovala evropská mocnost. Prioritou Mussoliniho vojsk během invaze bylo najít a vyvraždit kočující hudebníky-básniky zvané azmari, kteří tradičně působili nejen jako baviči a komentátoři, ale též fungovali jako propojená informační síť. Italská hrozba obyvatele semkla k ochraně kulturního dědictví: roku 1935 v Addis Abebě vzniklo Hagir Fikir Theatre, vůbec nejstarší africké divadlo zřízené Afričany. Po skončení okupace se do země vrátil císař Haile Selassie a snažil se zemi i místní kulturu modernizovat . Etiopie patří stejně jako Arménie k nejstarším křesťanským zemím, a císař tehdy pověřil hudebníky z místní arménské komunity, aby přivezli evropské nástroje a ujali se výuky. “Tehdy v naší hudbě začala moderní éra,” tvrdí Astatke.

Raději zubařem než muzikantem

Astatke byl před šedesáti lety prvním Afričanem, studujícím na elitní jazzové škole Berklee, což ale nebyla snadná volba. Dobře situovaní rodiče z černého kontinentu tehdy usilovali, aby se jejich děti stali zubaři, právníky či zvolili jinou lukrativní profesi – kdežto hudbu považovali za slepou uličku. “Až dodatečně mi dochází, o kolik hudebních talentů Afrika přišla,” vzpomíná Astatke. “Díky tomuto trendu nebylo ani pomyšlení, abych se od začátku specializoval na hudbu. Nejprve jsem tedy vyjel do Anglie na středoškolská studia. Naštěstí jsme měli nejen spoustu předmětů včetně hudby, ale též vynikajícího učitele. Moje matematika a fyzika byly v pořádku, měl jsem se přece stát inženýrem, ale výsledky v hudbě byly tak výjimečné, že mi doporučili, abych se soustředil na obor, v němž mám nejlepší šance.” Mulatu začal hrát na trubku, klarinet a pokračoval ve studiích v londýnské Trinity College, kterou shodou okolností prošel i iniciátor afrobeatu Fela Kuti z Nigérie. “Etiopskou hudbu tehdy ale v Londýně nikdo neznal, Afriku tam reprezentovali hudebníci z Ghany, Nigerie a dalších bývalých kolonií, a z toho jsem dostával záchvaty žárlivosti.”

Pochvala od Duke Ellingtona

Později v New Yorku Astatke založil Ethiopian Quintet s hudebníky z Porto Rica – a díky tomu objevil latinskoamerickou hudbu. Na perkuse i vibrafon hrál kubánské rytmy – ale nepřipouštěl, že by se tím vzdaloval Africe. “Latinské rytmy nevznikly na Kubě, přivezli je tam černoši z Afriky. To je jedna z věcí, jimiž Afrika přispěla ke světové kultuře. Rozdíl je ale v tom, že na Kubě i v americkém jazzu se používá sedm tónů oktávy, kdežto my v Etiopii pět.” A právě v umění tyto dva principy propojit je podstata Astatkeho ethiojazzu. “Není snadné oba systémy spojit v jeden celek, musíte si dát práci a zvolit takové vedení hlasů i sled akordů, které bude fungovat v obou laděních. Je to dlouhý proces, ale výsledkem je hudba s jazzovými harmoniemi, která si uchovává rysy etiopské pentatoniky.” Astatkeho vynalézavost ocenil Duke Ellington, který tehdy přijel do Afriky na turné. “V Etiopii tehdy strávil pět dní, a hned na začátku mi zavolal. Objednal si u mě aranžmá pro svoji kapelu, což byla úžasná pocta. Jeho hudbu nás učili na Berklee, takže průpravu jsem měl. Trochu jsem experimentoval – pro sekci trubek jsem napsal pasáž v níž jsem propojil tři penatonické mody – a to ho naprosto okouzlilo. Není divu, ethiojazz je komplexní záležitost, se specifickou strukturou akordů, basovou linkou i kontrapunkty. ” Astatke Ellingtona na jeho turné doprovázel, ale další rozkvět etiopské scény přerušil stalinistický vojenský režim. Roku 1974 se moci chopil diktátor Mengistu, a hudba utrpěla zvláště těžkou ránu, z níž se celá země zotavuje jen velmi pomalu. Část hudebníků přestala hrát, část byla popravena, část odešla do exilu, část skončila ve vězení.

Dobu temna, která trvala až do pádu Sovětského svazu, který diktaturu držel u moci, přežil Astatke díky svému renomé. Byl členem výboru Mezinárodní jazzové federace pod záštitou UNESCO a volně cestoval po celé zemi. Jeho projekt People to People čerpal ze všech koutů Etiopie – v 80milionové zemi žije zhruba 80 etnických skupin s rozdílnými jazyky, kulturou i tanečními styly. Na severu například vycházejí pohyby při tanci z ramen, dolní část těla je na rozdíl od zbytku Afriky nehybná. Po pádu diktatury svět etiopskou hudbu znovuobjevuje, velkou zásluhu na tom mají i evropské skupiny – The Ex z Holandska například do Ethiopie pravidelně jezdí a zvou zdejší hudebníky na své evropské koncerty. Mulatu Astatke získal na globální scéně zcela jedinečnou roli – jednak jako zástupce dosud málo známé etiopské scény, a také jako jazzman světového formátu. Což je zároveň logickým vysvětlením, proč se na jeho koncertech i nahrávkách podílejí hned dva ansámbly světového formátu, a to The Heliocentrics z Londýna, a Either/Orchestra z Bostonu.

Psáno pro Rock & All, 2018/02