Etiopská hudba v Rudolstadtu

6. 9. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

V Čechách dobře známý festival Rudolstadt (www.tff-rudolstadt.de) slavil letos dvacáté výročí. Pokud se jednu dobu (spolu s Womadem) co do rozpočtu i nabídky stal tou nejopulentnější evropskou akcí world music, pro české fanoušky byl navíc příležitostí zaplnit si všechny ty díry, které zanechává v tomto srovnání poněkud chudší nabídka festivalů českých.

Pokud si tedy festival tohoto kalibru vybere jako téma Etiopii, je to důvod k pozornosti. Etiopie jako náhorní plošina odříznutá od moře zůstala dlouho izolovaná od kolonizátorů i ostatních afrických regionů, tamní styly jsou vyhraněné a typické jen pro danou zemi. Jako kdybyste vzali zoologa na Madagaskar, kde žijí samá vzácná a – jak říkají vědátoři – endemická zvířata. Jinde je nenajdete.

Programový ředitel Bernhard Hanneken se kvůli etiopskému tématu vydal na jaře do Addis Abeby osobně, v době kdy se tam konal festival vedený vůbec největším specialistou v daném oboru, Francisem Falcetem z Francie, který už 12 let sestavuje CD sérii Ethiopiques.

Výsledkem Hannekenovy expedice byly jednak dvě stálé sestavy, a dvě skupiny vytvořené příležitostně, tedy jakési “balíčky”. Mahmoud Ahmed, dnes největší etiopský zpěvák, jehož hit Ere Mela Mela okouzlil Francise Falceta už před 35 lety, přijel do Rudolstadtu se skupinou symbolicky pojmenovanou Ethiopiques. Tvořili ji hráči z Francie, jejichž saxofony zvládaly etiopské pentatonické tónové řady s patřičnou bravurou. Vedle Ahmeda doprovázeli i jeho dva předskokany. Tím prvním byl vlastně jejich standartní frontman, který s kapelou zpívá když zrovna nemá turné s etiopskými hosty, tím druhým Alemayehu Esheté, jehož zpěv byl přesvědčivým důkazem, že i do izolované Etiopie pronikl vliv Jamese Browna. Pokud ale bývá Mahmoud Ahmed označován za etiopského Otise Reddinga, je to značně zavádějící, Ahmed je maestro ve své vlastní třídě a disponuje hlasem hutným a pevným jak ocel.

Další “balíček” byl směrován naopak k etiopským kořenům. Skupina Azmaris of Addis je průvodcem všemi barvami místní tradice. Jedním z frontmanů není hudebník, ale tanečník Melaku Belay, navzdory svému mládí tvůrce vyzrálý a zkušený – s jeho taneční partnerkou ho spojuje 13 let společné profesionální dráhy. Pozoruhodné je, že jeho kreace nemají folklorní pachuť, stejně dobře by vyzněly i v kontextu nějakého experimentálního představení.

Druhou část balíčku tvořil hráč na jednostrunné housle masenqo, jimiž se v Etiopii tradičně doprovázejí kočovní baviči, písničkáři a bezprostředně reagující podioví improvizátoři, známí jako azmari, podle nichž ostatně skupina nese jméno. Tvrdí se, že italská fašistická armáda při své invazi do Etiopie se natolik obávala rychle šířících se textů pocházejících od azmari, že se je snažila systematicky vyvraždit.

Novodobí azmari jsou překvapivě současní, od svých předchůdců se neliší ani nástrojem, zpěvem či pohotovostí improvizace, ale tématy. Adebe Fikade Ayele, azmari sestavy vystupující v Rudolstadtu, v jedné z písní vtipkoval o tehdy aktuálním mistrovství ve fotbale.

Z “regulérních” kapel Etiopii reprezentovali Addis Acoustic, veteráni zlaté éry, kterou ukončila roku 1974 Sovětským svazem podporovaná diktatura stalinistického hrdlořeza Mengistu, dnes žijícího v Zimbabwe pod ochranou prezidenta Mugabe. Pro Etiopii tato kapela představuje podobný fenomén jako Buena Vista Social Club, hraje decentně a s vybroušeným stylem, seniorem sestavy je mandolinista i renomovaný skladatel Ayele Mamo. A čtvrtý z etiopských projektů, Nubian Ark, byla nově vzniklá skupina, s přesahy do jazzu a funku, jejíž potenciál teprve čeká na rozvinutí.

Jak se v Indii chodí do houslí

Lidé přijeli do Rudolstadtu i za jinými žánry. Silnou pozici tu má každoročně folk, jak angloamerický tak i evropský, což akcentoval ještě fakt, že letošní program spoluvytvářela putovní akce zvaná EBU Folk Festival. A zatímco v této programové sekci jste se mohli setkat i s uhlazenými soubory folkloristické éry, věčně proměnlivá skupina The Shin naopak bořila všechny bariéry. Sestavu tvoří Gruzínci žijící v Německu, kteří na svém posledním albu, Black Sea Fire, velmi atraktivně propojují styly z pobřeží Černého moře. V Rudolstadtu s nimi vystoupil i jeden z hostí nahrávky, bulharský virtuoz na flétnu kaval, Theodossi Spassov, zatímco na dalším koncertě Shin prezentovali s muzikanty z Lotyšska projekt EsAri.

Scéna rudolstadtského Landestheater, místního divadle se skvělou akustikou, do nějž se díky s omezené kapacitě stojí hodinové fronty, nabízí každoročně ty nejintenzivnější zážitky. Letos se o ně přičinila houslistka Kala Ramnath původem z indického města Madras. Znalci vědí, že indická klasické hudba má dvě větve: známější je severní, hindustánská, od níž se jižní, karnatická, v mnohém liší. Madras leží na jihu, a Kala Ramnath je v sedm generací trvající muzikantské dynastii první, kdo přešel na opačnou stranu a vyškolil se v hindustánské hudbě. Důvodem je šalamounské rozhodnutí jejího dědečka, jehož výukou prošla generace její i jejího otce. Dědeček totiž chtěl, aby se muzikanti doma v rodině spíš doplňovali než si konkurovali, a tak od něj Kala dostala karnatický základ a hindustánskou nástavbu: jako bonus tak získala i severo-jižní hudební bilinguálnost a tím i cenný impuls do budoucna.

Její koncert v Landestheater byl absolutním extremem letošního Rudolstadtu a posluchačskou extází, kterou lze absolvovat jedině vcelku, bez těkání od jednoho podia k druhému. Ramnath své posluchače vedla od pomalu narůstajícího napětí, přes odbočky od hlavního tématu a návraty zpět, střídala závratné, dech beroucích bloky s relaxovanými mezihrami i pasážemi, které z jakési vyšší logiky dávaly smysl všemu, co dosud odeznělo. Hrála s doprovodem bubínků tabla i bordunových tónů tambury, které na podiu pouštěla prostřednictvím svého telefonu blueberry, ukrytého někde pod vrstvami jejího sárí.

Z článku v UNI, 2010/8