Fado v elektronickém kabátě na českých festivalech

17. 10. 2022 | Rubriky: 2019,Články,UNI

Portugalské fado, česky osud, to není žádný venkovský folklor, ale vysoce sofistikovaný městský žánr. Jeho domovem jsou koncertní kluby ve staré lisabonské čtvrti Alfama, v nichž se k hudbě podává večeře i víno. Album Lina_Raül Refree, které roku 2020 vydala portugalská zpěvačka Lina s katalánským producentem, jehož občanské jméno zní Raül Fernandez Miró, do vývoje žánru zasáhlo stejně razantně, jako když před půlstoletím Bob Dylan přešel na elektrický zvuk.

S jedním velkým rozdílem: místo zlostné a nechápavé kritiky, která pronásledovala Dylana, vzbudilo elektrické fado hluboký respekt ze strany odborníků i veřejnosti. Po roce pandemií zmařených koncertů vystoupili oba umělci hned na dvou českých festivalech, Colour Meeting a Folkové prázdniny, kde vznikl následující rozhovor. Jelikož fado je u nás na rozdíl od anglosaských žánrů takřka neznámé, prozkoumejme nejprve širší kontext tohoto fenoménu.

Podobně jako flamenco v Andalusii se fado stalo součástí národní identity. Poetickým nábojem, nikoli hudebně, je spřízněné s francouzským šansonem, a podobně jako blues či tango to byla původně hudba společenské spodiny. Ostatně, fado bývá někdy označováno za “portugalské blues”. I když to zní jako novinářská konstrukce, oba styly sdílejí společenské souvislosti. Fado vzniklo nejen jako hudba nejnižších vrstev, ale podobně jako blues má inspirace v Africe. Jedním z kořenů žánru byl sexuálně vyzývavý tanec lundum brazilských míšenců, který do Lisabonu přivezli námořníci. Stejně jako blues, i fado kombinuje poetickou zkratku s hořkostí, touhou i nadějí, a nejlépe zní s kytarovým doprovodem, který se ustálil na kombinaci španělské (Portugalci ji nazývají viola) a portugalské kytary. Ta je opatřena dvanácti kovovými strunami, na které se brnká kovovými prstýnky, ke stylu hry patří téměř bluesové natahování strun. Hráč na portugalskou kytaru má v doprovodu klíčovou roli, jeho úkolem je zpěvákovi či zpěvačce “odpovědět”. I to lze brát jako paralelu, v klasické podobě blues je kytarová mezihra pokračováním zpěvákovy fráze.

Největší osobností žánru byla zpěvačka Amália Rodrigues (1920-1999). Když zemřela, Portugalsko vyhlásilo třídenní smutek. O deset let později starosta Lisabonu navrhnul fado zařadit na seznam nehmotného bohatství Unesco, k čemuž došlo roku 2011. Dnes patří Amália Rodrigues k nejrespektovanějším ikonám portugalské kultury. Od jejího narození uplynulo roku 2020 100 let, díky pandémii se ale těžiště oslav posunulo na letošek. Na její odkaz upozornilo i jedno z nejzajímavějších alb posledních let. Natočila je zpěvačka Lina s producentem Raülem Refree, oba v žánru otevřeli novou kapitolu a změnili pravidla. Tradiční kombinaci šesti- a dvanáctistrunné kytary nahradila komorní zvuková architektura klavíru a nadčasově znějící elektroniky. Album stojí s výjimkou dvou písní výhradně na repertoáru Amálie Rodrigues.

Zatímco před dvaceti lety se svět o portugalské fado ještě příliš nezajímal, v dalších dekádách nastal zlom. Příčinou relativně náhlé změny není ani tak příslovečné zmenšování se dnešního globalizovaného světa, jako spíš posun klimatu, jímž procházela portugalská kultura. Až do “karafiátové revoluce” roku 1974 v Portugalsku vládla diktatura, fado sloužilo jako oficiální hudba režimu a mladé posluchače přestalo zajímat. Diktatura se opírala o propagandistické pilíře, známé jako “tři F”: fotbal, kult poutního města Fátimy, a fado. Kuriozní přitom je, že tuto vysoce emocionální, umělecky vybroušenou hudbu stojící na silných poetických obrazech portugalský diktátor Salazar nenáviděl. Christine Garnier v jeho životopisu píše, že nejvíce mu vadila melancholie a nenaplněná a osudová touha, která prý “rozmělňuje portugalský charakter” a “odčerpává sílu ducha a vede k pasivitě”. Režim si tedy nevybral fado jako propagandistický nástroj z vlastní vůle, ale proto, že díky jeho popularitě neměl jinou volbu. Historik fada Michael Colvin uvádí: “Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‘pobretes mas alegretes’, tedy ‘chudí ale šťastní’, pacifikoval potencionálně subversivní městskou chudinu.” Dnes nejpopulárnější zpěvačka žánru Mariza vnímá i sociální propojení s hudbou z jiných jazykových oblastí: “Fado je sestřenice amerického blues, řeckých písní rembetiko či argentinského tanga.”

Roku 1956, kdy americkou hitparádu vedl Elvis Presley, natočila Amália Rodrigues skladbu Foi Deus, s téměř filozofickým textem: “Nikdo neví proč zpívám fado plné bolesti, ale cítím, že uvnitř má duše nachází rovnováhu.” V pozdější skladbě Medo, Strach, zpívá: “Jméno toho kdo se mnou v noci spí, to je mé tajemství. Ale když na tom trváš, řeknu ti to. Ten, kdo u mě bydlí, je strach, jenom strach.”

“Fado promlouvá v tiché důstojnosti, která se zrodila ze zjištění, že jakákoli pozemská touha či záměr bývá silně ohrožena silami, které se vymykají lidské kontrole,” píše s britskou uměřeností hudební znalec Paul Vernon. Přesným zrcadlem jeho slov je Barco Negro, Černá bárka či plachetnice, temná píseň o ztrátě a beznaději, kterou slova nedokážou popsat. Amália Rodrigues ji poprvé natočila roku 1954, Mariza 2001 a zcela unikátní verzi najdeme i na albu Lina_Raül Refree z roku 2020.

Lina a Raül Refree vystoupil v červenci v Poličce v kostele Sv. Jakuba a v Náměšti nad Oslavou. Raül seděl mezi koncertním křídlem Yamaha a sérii elektronických kláves, menší elektronický pultík před sebou měla i Lina, koncert byl koncipován jako komorní a velmi intimní sled písní, zvuk i světla řídili dva technici z Katalánska a Portugalska.

Místo vašeho katalánského příjmení Miró užíváte anglicky znějící umělecké jméno Refree. Je za tím nějaký příběh?

Raül: Tak mi říkali kamarádi v mládí.

Třeba když jste hráli fotbal?

Raül: Ne – to nemá nic společného s anglickým označením referee pro rozhodčího. Free je být svobodný, Refree je být znova svobodný.

Není to v historickém duchu nezávislé hudební scény v Barceloně, kdy tam vznikaly skupiny jako Ojos de Brujo a usadil se tam Manu Chao?

Raül: To jsem byl ještě hodně mladý a zajímal se jen o klasiku.

Když hrajete na festivalech v Poličce a v Náměšti před českým publikem, které nerozumí portugalským textům, necítíte nějakou ztrátu kontaktu?

Lina: Koncerty probíhajícího turné představují ucelený koncept, jedna píseň přechází do druhé, nejsou pauzy ani přídavky, hudební zážitek dotváří osvětlení i vizuální vjemy. Cílem je navázat kontakt atmosférou, zvukem, emocemi a překonat jazykovou bariéru. Reakce publika byly vřelé, člověk na podiu ten těsný kontakt s diváky vycítí.

S jakou hudbou jste vyrůstala? S portugalskou či angloamerickými styly?

Lina: S portugalskou. Fado bylo mým hudebním jazykem už od dětství. Nejen jako hudba, ale s veškerým kontextem a přesahy, které patří k portugalské identitě a s emocemi, které v té podobě v jiných žánrech nenajdete. Fado, to je moje škola života.

A s čím vyrůstal Raoul?

Raül: Rodiče měli doma spousty klasiky. Vychovávala mě matka, ta poslouchala hlavně klavírní hudbu, ona i babička hrály na klavír. Já se díky tomu začal klasiku učit, ale po pár letech jsem toho nechal.

Svoboda. Ani klasika, ani jazz, ale John Cage

Už tehdy jste chtěl hrát svoji vlastní hudbu?

Raül: Ten problém, který se mnou moji učitelé měli byl v tom, že mě víc bavila improvizace a vytváření vlastního hudebního jazyka, než reprodukování hudby zapsané na papíře. Došlo k nedorozumění, oni chtěli něco jiného než já. Když mi bylo dvanáct třináct, začal jsem komponovat vlastní hudbu a hledat svoji cestu.

Když jste teď mluvil o improvizaci, myslel jste to v jazzovém smyslu?

Raül: Ne, jazz vnímám, podobně jako klasiku, jako další svazující systém. I když se říká že jazz je hudba svobody, ve skutečnosti jde o komplex pravidel, která všichni dodržují. Improvizace v mém pojetí je něco jako vyjadřování se pomocí body language. Vyjádření zcela přirozené s volbou jakýchkoli pohybů, nejen těch, které jsou pravidly povoleny. Jde o širší pojetí než jen improvizace v melodii. Já usiluji o zcela svobodné zvukové vyjádření pocitů, kde stavebními prvky nejsou jen tóny, harmonie a rytmus, ale zvukové textury a cokoli dalšího, co existuje v akustické říši.

V hudbě používáte hodně elektroniky. Je tedy logické, že vás ovlivnily postavy jako Brian Eno, John Cage, či skladatelé elektronické huby?

Raül: Samozřejmě, těmto vlivům neuniknete, a zvláště John Cage pro mě byl silnou inspirací, hlavně v netradičních metodách klavírní techniky, jako je preparované piano či hra na struny uvnitř nástroje. Co se týče Briana Ena, ten mě ovlivnil především zvukovými texturami. Ty jsou pro mě důležitější než jednotlivé tóny. Zkoumám možnosti jak je kombinovat a modifikovat, proto pracuji s tak širokým rejstříkem syntezátorů a dalších nástrojů. Když mám v hlavě unikátní zvukovou myšlenku, kterou chci vyjádřit, ale není na klávesnici piana či jiného nástroje, musím se k ní dopracovat pomocí elektroniky.

Lino – když jste od dětského věku poslouchala fado, kdo vás oslovil jako první?

Lina: Amálie Rodrigues samozřejmě. Vyrůstala jsem na severu Portugalska, ve městě Bragança, u hranic se Španělskem, centrem fada je ale Lisabon. Můj otec mi zpíval fada od Amalie, a první skladba, která se mi vžila do paměti, byla Rua Do Capelão, milostná píseň se spoustou siných obrazů. Když Amália roku 1999 zemřela, bylo mi 15 let, a moje matka nakoupila spoustu jejích CD, což mi otevřelo další obzory. Seděla jsem ve své ložnici a všechno to proposlouchala. Emocionálně mě to silně bralo, ty písně mě dojímaly k slzám a to doslova.

A pár let na to jste už poprvé vystoupila na podiu?

Lina: V osmnácti, to byl počátek mé profesionální dráhy. Muzikanti se měnili, všichni ale znali klasický repertoár, nebylo co řešit.

Kamenné zdi a reverb jako hudební recept

Vystupovala jste v těch typických podnicích jimž se říká Casa de fado, kde se večeří a poslouchá hudba?

Lina: Ano, v Lisabonu, konkrétně v Clube de Fado, 200 metrů od doků, ve staré čtvrti Alfama, která je považována za kolébku žánru. Rozšířila jsem repertoár, ale stále převládaly písně které proslavila Amália, doprovod měl klasickou formu, tedy 6 a 12 strunná kytara, akustická baskytara.

Dokázala byste si už tehdy představit že zpíváte s jinými nástroji?

Lina: Ano, třeba s pianem. Když mi bylo deset, zpívala jsem ve sboru a tam je doprovodným nástrojem klavír. Taky jsem prošla studiem operního zpěvu, i tam je klavír klíčovým nástrojem. Klavír byl tedy první nástroj, se kterým jsem zpívala, takže ten vývoj má logiku. Můj manažer mě tehdy seznámil s Raulem, a tím začala historie našeho alba.

Měli jste už od začátku nějaký plán, anebo jste ho vytvářeli za pochodu, metodou pokusu a omylu?

Raül: To je vždy půl napůl. Na samém počátku jsem vůbec neměl v úmyslu natočit fado album, nic jsem o tom žánru nevěděl, i když mě přitahoval. Když jsem poslouchal Linu v jejím domovském prostředí, to byly místnosti s kapacitou tak 80 lidí, snažil jsem se vytvořit odpovídající zvukový obraz. Byly tam kamenné zdi, velmi zajímavá a komplikovaná akustika s dozvukem. A ten akustický prostor byl pro mě základ, který jsem pak převáděl do zvukových textur. Důležitý byl právě dozvuk, reverb, což je ten ocásek který je prodloužením hlavního zvukového vjemu. Takže hlas, atmosféra, ozvěna, zvukové vrstvy, to byly základní kameny, na nichž jsme vystavěli zvuk alba.

To nezní jako postup muzikanta, který pracuje s notami a akordy, jako spíš metoda malíře, který si vybírá barvy a vrství je na sebe. Pokud jste se takhle vzdálili tradičnímu hudebnímu procesu, neměla jste nějaké pochybnosti?

Lina: Vůbec žádné.. Zpívat s Raülovou hudbou, to mi dodává úžasnou svobodu. Je to hodně odlišná zkušenost od tradičního fada. Ta svoboda mě inspiruje.

Ale přesto, hudbu sleduje jak mainstreamové obecenstvo, tak i kritika, která je zvyklá na dodržování pravidel, a když je někdo poruší, posuzují to hodně přísně.

Lina: Nás to bavilo, hudba je tvůrčí proces, a svobodná tvorba znamená pravidla porušovat.

Vnímaví Portugalci, opak Dylanova Jidáše

Totéž si myslel Bob Dylan, když jednoho dne změnil akustický doprovod za elektrický, a snesla se na něj brutální smršť kritiky i od znalců, od nichž by člověk čekal víc porozumění.. Nebáli jste se, že na vás nějaký naštvaný fanoušek zahuláká Jidáši jako kdysi na Dylana?

Raül: Já takovou kritiku zažil, když jsem natáčel se zpěvačkami flamenca, s Rosalií a Rocío Márquez, vedle uznání následovala negativní reakce puristů a tradicionalistů, takže něco podobného jsem čekal i zde. A o to víc mě překvapila reakce tisku v Portugalsku, kde naše album mělo velmi pozitivní ohlas, album získalo hudební ceny, vyslechli jsme velká slova respektu.

Ale podobná revoluce už jednou ve flamencu proběhla, když někdy v 90. letech přišla nová generace, tomu hnutí se říkalo Jovenes Flamencos a alba vydával respektovaný vizionář Mario Pacheco na značce Nuevos Medios.

Raül: To bylo dávno před tím než jsem začal produkovat alba, a ta revoluce nebyla zdaleka tak radikální.

Repertoár Amálie Rodrigues jste pro album vybrali i kvůli jejímu stoletému výročí?

Raül: Výročí nehrálo roli, ale hledali jsme koncept s hlubším významem, který by všechny ty části spojoval. Jeden centrální bod. A tím je pro nás Amálie. Kvůli její osobnosti, ne kvůli výročí.

Určitě víte, že vznikla dvě další alba založená na jejím odkazu: Mariza cante Amália od Marizy, a Amélia Com Versos de Amália od Amélie Muge.

Lina: To je běžné u každé velké osobnosti z hudební historie, k níž se vážou následné projekty typu Hommage či Tribute. Chtěli jsme vyjádřit respekt Amálii, která byla pro fado zásadní osobností, stejně jako byl Camaron pro flamenco anebo Bob Marley pro reggae či Edith Piaf pro šanson

V bookletu máte řadu jmen osobností, jimž chcete poděkovat, mimo jiné je tam i dříve zmíněná zpěvačka a autorka Amélia Muge, čím ona přispěla?

Lina: Skladba Destino s jejím textem je jedna z těch dvou výjimek na albu, které Amália nenatočila, hudbu napsal Alfredo Rodrigo Duarte, který pro Amálii často komponoval.

Album vyšlo na značce Glitterbeat, jejímž spolumajitelem je Chris Eckman, bývalý zpěvák skupiny Walkabouts. Celý jeho katalog působí jako ucelená řada s vysokou laťkou kvality, dalo by se tedy čekat že měl nějaké podmínky, doporučení?

Raül: My se s Chrisem známe už dlouho, vydal jsem u něj třeba svoje sólové album na sublabelu Tak:til. Když jsme plánovali album s Linou, tak Carmo, její manažer, zvažoval kde to vydat, a moje volba byla Glitterbeat, protože mají dobrou pověst, je to záruka kvality, a dobře fungují na obchodní bázi.

Lina: Dodali jsme mu hotovou věc, žádné dohadování nebylo potřeba, naprostá a oboustranná důvěra.

Skladby z tak širokého repertoáru jako měla Amália Rodrigues jste vybírali podle melodie, textů, emocí, měli jste nějaká kriteria?
.
Lina: Na základě všeho dohromady, všechny ty složky jsou navzájem propojené a fungují společně.

Rébus s černou plachetnicí

Fado je vlastně takový paralelní kulturní vesmír, pro čtenáře v Česku zatím neznámý. Můžete nabídnout nějaký rychlokurs na základě jedné skladby?

Barco Negro, černá plachetnice, to je až strašidelně poetický obraz, o odloučení, touze, naději na návrat toho, kdo v ní pluje přes Atlantik, ale taky bolest a temnota, protože ta loď je černá.

Lina: Barco Negro je především milostná píseň, ta žena čeká v osamění na návrat námořníka. Píseň ovšem nevznikla aby způsobila utrpení, ale přinesla naději. Té nesplněné touze se v portugalštině říká saudade.

Saudade je pro fado stejně důležité slovo, jako feeling pro jazz či soul, a je silným symbolem i v hudbě Kapverd, kde měli portugalští námořníci plující přes Atlantik do Brazílie či jinam důležitou zastávku. Instrumentace na albu užívá širokou paletu kláves: koncertní křídlo, rozličné syntezátory jako Minimoog, Pro One, Jupiter. Klasické Hammondky B-3, staré harmonium z počátku 20. století, clavinet. To působí jako impozantní a dobře sestavená sbírka.

Raül: Mám rád nástroje, které mají punc osobnosti, charakteristické barvy, vyhraněnou individualitu, na rozdíl od těch moderních. Neříkám že moderní syntezátory tohle neumí, ale preferují nástroje s nimiž si rozumím.

Jste oba z Pyrenejského poloostrova, kultura národů ve Španělsku i Portugalsku má společné kořeny. Máte tedy blíž k fadu než by měl producent třeba z Německa nebo New Yorku? Nehraje tu roli také emocionální škála, která se v anglosaském světě skládá z úplně jiných barev?

Raül: Já těm emocím rozumím stejně dobře ve fadu jako v africké hudbě či americkém folku, pro mě mezi kulturami neexistují hranice, jen vím, že některé styly jsou mi bližší a jiné mi nic neříkají, ale to nemá nic společného se zeměpisnou polohou.

Lina: Hudební styly nemají státní vlajky.

Když jste hrál s Lee Ranaldem, spoluzakladatelem skupiny Sonic Youth, v čem jste našli společnou řeč? Byly to ty zvukové textury, dotvářené dozvukem, o nichž jste dnes už mluvil?

Raül: Setkali jsme se v Barceloně, on měl volný čas, něco jsme zkusili ve studiu, oba jsme z toho měli radost. Pak jsme společně natočili 3 alba, poslední jako duo, jsme kamarádi, hodně jsem se od něj naučil. On má na ty textury a zvukové vrstvy velký talent, patří k tomu i zpětná vazba a kytarové techniky.

Takže on vás taky musel znát, odkud?

Raül: Možná mu někdo řekl co dělám jako producent..

Lino, po albu které jste natočili společně, není trochu těžké vymyslet další krok, který by na to navázal? Nejedná se spíš o osaměle stojící vrchol, a příští album by mělo být zas podle úplně jiného receptu?

Lina: Máme diář plný koncertů na celý další rok, po pauze vynucené pandémii se držíme našeho prvního společného alba, takže zatím nemyslíme na pokračování. Až k domu dojde, dveře budou otevřeny na všechny strany.

Foto (c) Barka Fabiánová, www.barkafabianova.com

Psáno pro UNI, 2021/5