Fakírové a hořící autobusy
1. 2. 2006 | Rubriky: 2006,Články,Rock & Pop
Asijské zážitky Čankišou
Brněnská skupina Čankišou je svými asijskými sklony pověstná. Zpěvák Karel Heřman pronikl v Mongolsku do tajů hrdelního zpěvu, k vrcholům koncertů Čankišou patří coververze Nusrata Fateh Ali Khana, kterou skupina nazvala Sham Sut. Loni na podzim vystupovali Čankišou na významném festivalu v Pákistánu. O konfrontaci s autentickou Asií vypráví Karel Heřman.
- Akce, na níž jste hráli, se oficiálně jmenuje World Performing Arts Festival, údajně patří k největším svého druhu v jižní Asii, a Pákistán je navíc hodně lidnatá země. Co to znamenalo v praxi?
- 1200 účinkujících, každý hrál několikrát, my třikrát oficiálně a také jsme několikrát jamovali s místními. Pouliční divadla, hudba ve stanech pro 2000 lidí, amfiteátr pro 15000. Nejvíc nás odvázal ansámbl ze Sri Lanky, byla v tom elektronika i duchovno, 6 klasických bubeníků plus hráči na octapady, zpěvačky a tanečnice.
- Vy jste na festivalu také jamovali se zpěvákem Sainem Zahoorem, jehož teď objevili Evropané a nedávno ho nominovali na ceny BBC. Jak jste se s ním seznámili?
- Po prvním koncertu, který publikum vřele přijalo, nám ředitel festivalu navrhnul, jestli nechceme zkusit nějakou fuzi. Řekl to ovšem lišácky: Nejlepší by bylo, kdybyste si vybrali právě toho sufijského zpěváka.
- Sufijského? Má tohle slovo nějaký srozumitelný ekvivalent? Fakír, islámský bohém, svatý muž?
- Sufi je věřící, který sleduje spíš duchovní podstatu nežli církev. Na společenském žebříčku jsou sufijové docela nízko. Tak například, na recepci je nepustili. Když jsme hráli pro pákistánského prezidenta, seděli odděleně. Ten náš sufijský kolega, tedy Sain Zahoor, si ale na druhou stranu jako jediný účinkující dovolil křičet na ředitele festivalu, zastával se totiž člověka, na něhož se neprávem obořil. Sufijové nejsou bohatí, Sain měl půjčený mobil a neuměl ho ani zapnout. Přednáší o sufismu na univerzitě, a přitom je negramotný. Ta tradice se totiž předává ústně.
