Festival des Musiques d’Ethiopie: Neokázalý půvab afrického undergroundu

16. 8. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Pokud je Afrika supermarketem hudebních snů, roli lahůdkářského pultu v něm má Etiopie. Zdejší hudbě fandí takoví gurmáni jako Robert Plant či nezávislý filmař Jim Jarmusch. A také ex-člen Transglobal Underground Nick Page či holandští experimentátoři The Ex, kteří s Etiopany natáčeli.

Dnes sice etiopskou hudbu poslouchají umělecké celebrity, ale na počátku tohoto kultu stál člověk naopak téměř neznámý: francouzský hudební nadšenec Francis Falceto. Ten od roku 1998 vydává dnes už více než dvacetidílnou sérii Ethiopiques, z níž si Jarmusch vybíral hudbu k filmu Broken Flowers a kterou Plant označuje za svoji oblíbenou edici. Falceto letos na jaře organizoval v Addis Abebě už po deváté Festival des Musiques d’Ethiopie. Koncerty probíhaly jak v místních klubech, tak i v zahradách dvou evropských kulturních institucí: Alliance éthio-francaise a německého Goethe Institutu.

“Moje aféra s etiopskou hudbou začala jedinou písní, Ere Mela Mela s Mahmoud Ahmedem,” vysvtluje Falceto. Mahmoud Ahmed, “etiopský Otis Redding”, je dnes hvězdou světového formátu, ale před třiceti lety to bylo jméno mimo Afriku neznámé. “Měli jsme neziskovou organizaci, pořádali jsme koncerty, hudbu světa, free jazz, dávno před érou world music. Jeden kamarád si přivezl Ahmedovo vinylové album a všichni jsme užasli. Znali jsme spoustu africké hudby, ale něco takového jsme dosud neslyšeli. Rozhodli jsme se že toho člověka pozveme, rok jsme pátrali, v Paříži byl tehdy jediný etiopský restaurant, kde nám poskytli kontakty, a pak jsem odletěl na týden do Addis Abeby, abych Mahmouda Ahmeda vyhledal a pozval na náš festival. Nic jsem o té zemi nevěděl, což se mi vymstilo: byl zákaz nočního vycházení, přiletěl jsem tam totiž uprostřed stalinistické diktatury. Neměl jsem s těmihle režimy žádné zkušenosti.”

Všichni jsme ferenchi

V devítileté historii festivalu došlo dle Falceta k zásadnímu zvratu, když pozval Either/Orchestra z Bostonu, jazzový bigband inspirovaný Etiopií: “Etiopané jsou na svojí hudbu náležitě hrdí a nesnášejí kompromisy. Když jejich hudbu hraje běloch-cizinec, tedy ferenchi, jak nás oni pejorativně označují, jak budou reagovat? Po 15 vteřinách byli všichni naprosto nadšení.” Letos tvořily zahraniční část programu naopak dvě nepříliš vyzrálé skupiny z Francie, ETH a uKanDanz, které by možná působily zajímavě v Evropě, ale na africké půdě byly zklamáním, zvláště pro bělošského ferenchi. Naopak, překvapivým favoritem se stal akustický all-star-band Ethiocolor: zpěv, perkuse i etiopská lyra krar se tu střídaly s expresivními tanečními čísly, pohyb i hudba se harmonicky doplňovaly a gradovaly do absolutní euforie. Vše se odehrávalo v ostrém tempu a na vysoce delikátní úrovni: Etiopané (a Etiopanky) jsou drobnější než třeba černoši ze Senegalu a jejich taneční kreace působí spíš jako moderní divadlo nežli nějaký muzeální folklor z pralesa. Jedna pasáž koncertu ale vyžadovala kulturní překlad: ansámbl přestal hrát, podium ovládl usměvavý zpěvák s jednostrunnými houslemi masenqo, který publikum doslova zhypnotizoval Jeho písně byly evidentně na místě komponované a improvizované příběhy, místní publikum bouřlivě reagovalo. Zpíval totiž etiopský azmari, tedy nomádský bard, který měl v minulosti podobnou roli jako dnes média. Až dodatečně jsem vypátral, že tématem jeho skladeb byla lidská práva, politika, AIDS i studentské ubytovny Goethe Institutu.

Chcete underground? Jeďte do Addis.

Etiopané, podobně jako třeba Indové, mezi tancem a hudbou nerozlišují, a tak nás nepřekvapí, že vedoucím Ethiocolor není muzikant, ale tanečník Melaku Belay. I když procestoval půl světa a videa jeho skupiny najdete na YouTube, jeho životní osudy jsou šokující. Vyprávěl mi o nich v klubu Fendika, dle médií “hudebním srdci Addis Abeby”, který byl dějištěm nočních festivalových jam sessions. Zapomeňte na západní underground, protože pokud si některý z hudebních klubů naší planety toto označení přivlastňuje, nárok má jedině Fendika, jejíž drsná vizáž harmonicky splývá s okolními slumy. Zvenčí vlnitý plech, zevnitř útulná křivolaká místnost velikosti dvou obýváků s barem, u kterého se čepuje sytě žluté a osvěžující etiopské víno tej vyráběné po domácku z medu.

“Tady už sedm let bydlím, spím pod barem,” říká stále se smějící a energií nabitý Melaku. “Moje matka skončila během diktatury v táboře pro uprchlíky, kvůli politice odešla do Sudánu do exilu, když mi byly tři roky. Ze mě se stalo pouliční dítě, vyrůstal jsem se svoji sestřenicí, která je starší, ale onemocněla a zemřela. Svého otce neznám. Žil jsem na ulici, od dětství tančím, a s přáteli jsme udělali taneční projekt.” Jejich obvyklý honorář byl deset birrů, což je našich 14 korun. “Jednou jsem se dozvěděl, že právě v tomto klubu potřebují tanečníka. Můžu tu bydlet? Ale my tě neznáme, nevíme jestli ti můžeme věřit. A tak jsem přišel a tancoval, přijali mě. Plat nedostávám, jen spropitné od hostů. První den jsem si vydělal dvacet birrů, to jsem ještě žil s pouličními dětmi, a když jsem pak získal důvěru, koupil jsem si matraci a začal přespávat pod barem. V klubu pracuju v noci, ve dne jdu do divadla na zkoušku, pak dávám taneční lekce, pak chodím do večerní školy, mám teď před maturitou.”

Přivítání jak pro prezidenta

Úspěšnost, popularita i finance mají v Africe zcela jiné dimenze než na jaké jsme zvyklí: “Když vyjel Mahmoud Ahmed na koncert do Djibouti, vzal mě s sebou jako tanečníka. Ale největší šok byly cesty do Nigeru. Když jsme tam jeli poprvé, vláda pro nás pozvala vojenskou eskortu z letiště, jako pro prezidenta. V hotelu jsem zjistil proč: pustím si televizi a zpěvačku, kterou jsem tam doprovázel, slyším v reklamách. Všichni v Nigeru její písničky znají. A pak jsem jel poprvé do Francie, na festival Africolor, podle kterého jsem pojmenoval svoji skupinu. Zůstal jsem tam tři měsíce. hodně jsem se tam naučil, získal jsem sebedůvěru. Jezdím do USA a Kanady s holandskou skupinou The Ex. Ale když se vrátím domů, všechno je naopak. V Addis chci využít toho, co jsem se naučil, žádám o podporu, ale všichni říkají že jsem ještě moc mladý. Žádná podpora, a tak dodnes spím na matraci pod barem.”

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2010/6