Festival v Kremži hostil Avishaie Cohena i sufijskou poezii Omara Khayyama

14. 10. 2013 | Rubriky: Články,Hospodářské noviny

Stylová nabídka je výjimečná a sahá od experimentů a alternativy až po world music. Některé z umělců – anglického folkaře Sama Lee či mexickou fuzi Cabezas de Cera – si organizátoři “půjčovali” se spřízněným festivalem Folkové prázdniny, který proběhl v na naší straně hranice v Náměšti ve stejnou dobu. Mnohé z koncertů jsou každoročně vyprodané a podobně jako v Náměšti byl potlesk ve stoje spíše pravidlem než výjimkou.

Do malebné Kremže na Dunaji, městečka pověstného bílými víny, dorazíte ze Znojma autem za hodinku. Stejně daleko je to i z Vidně. Dunaj tu lemují cyklostezky, které vás zavedou až do kláštera v nedalekém Melku, v jehož knihovně sbíral Umberto Eco materiál pro svůj slavný román Jméno růže.

Festival Glatt und Verkehrt probíhá každoročně na dvoře kremžského vinařství. Jeho název je inspirován ručními pracemi našich babiček a znamená Hladce a obrace, což symbolizuje kontrastní a přitom harmonické propojení vzdálených stylů. Důležitou částí programu jsou světové premiéry. Tak například, večer s tématickým názvem Album básní – písně tří kontinentů, zahájil americký zpěvák David Moss, častý host jazzových experimentů, a italsko-rakouský pianista Marino Formenti. V Kremži spolu oba vystoupili poprvé. Jejich program sahal od avantgardně pojatých úprav Beatles a Bacha až k nepoznání proměněnému hitu Nirvany, Smells Like Teen Spirit, v němž Formenti na sebe vršil ty nejextrémnější klavírní techniky, známé od doby Johna Cage.

Folkař Sam Lee naopak zavedl rakouské publikum – podobně jako o několik dní předtím návštěvníky Folkových prázdnin – do tajuplného světa starých balad, které si na britských ostrovech po generace předávali jak Romové, tak i záhadní kočovníci “travellers”, pocházející z původních, před-keltských etnik. Ozdobou kapely byl brazilský bubeník, který křehké a naléhavé písně doprovázel jemným ťukáním na vysušenou tykev, nástroj oblíbený mezi západoafrickými muzikanty, a dotvářel tak magické propojení trubky, japonské citery koto a cella.

Páteční blok měl téma Plavba po Středomoří, a zahájil jej řecký kytarista Babis Papadopoulos, jehož skupina byla variací na smyčcové kvarteto, v němž cello nahradilo bouzouki. I když v čistě instrumentální hudbě probleskovalo tango či romský jazz, Papadopoulos v rozhovoru popřel, že by to byl úmysl: “Inspirovala mě hudba rembetiko, styl označovaný jako řecké blues, který k nám ve 30. letech přinesli Řekové odsunutí z Malé Asie.”

Totálně vyprodaný večer vyvrcholil koncertem Avishaie Cohena, izraelského mistra jazzového kontrabasu: “Máte velké štěstí – a my též. Jsme na konci turné, a díky tomu je z nás ta nejlépe sehraná kapela.” Jeho hudební obzor je bez hranic – sedm let hrál s jazzovým pianistou Chickem Coreou, díky matce poznal středověké sefardské písně ze Španělska, od otce zná styly z východní Evropy. Po energií i emocemi nabitých instrumentálkách vzal do ruky smyčec a jako přídavek zazpíval černošský spirituál z doby otroctví, Sometimes I Feel Like a Motherless Child.

Neméně hlubokým zážitkem byl sobotní, opět vyprodaný koncert, věnovaný hudbě extáze, tentokrát ovšem z islámského světa, od Persie až po Maroko. Do berberských rituálů z podhůří Atlasu diváky vtahla zpěvačka Fatima Tabaamrant, podporovaná baterií perkusí, tanečnicí a strunnými nástroji. Její hudba, podobně jako jiné “transovní” styly, stála na repetitivnosti a stupňování tempa.

Náležitě připravené publikum pak mohlo vychutnat vrchol celého festivalu, mezinárodní sestavu se zhudebněnou poezií Omara Khayyama, který žil před 900 lety v Iránu. Jeho otevřenost, tolerantnost i zvyk označovat věci pravým jménem tehdy dráždily islámské církevní autority podobně, jako dnes jeho následníci provokují fundamentalisty. V Kremži zazněl projekt s francouzským názvem Ivresses, v překladu Intoxikace, což je zjevná narážka na to, že častým tématem Khayyamových čtyřverší bylo červené víno. Uprostřed podia sedí Alireza Ghorbani z Iránu, jeho hlas se pohybuje v závratných piruetách, občas ho prostřídá ženský hlas nadějné hvězdy arabského klasického zpěvu z Tunisu, Dorsaf Hamdani. Na levém kraji, vedle hráče na arabskou loutnu, vidíme mistrovského hráče na perkuse, Keyvana Chemiraniho, který byl hostem jediného pražského vydání festivalu WOMAD v roce 2000. Jeho prsty na bláně bubnu dumbek někdy připomínají kapky deště, jindy burácení hromu. Chemirani pochází z Iránu ale žije v Paříži, a srozumitelnou a stručnou angličtinou provází posluchače kulturně i historicky vzdálenými písněmi: “Ta další se jmenuje Opilý a zničený, což ale vůbec nemusí znamenat alkohol. Známe též spirituální intoxikaci.”

Společným jmenovatelem nedělního večera byly experimenty – na kremžských akcích téma pravidelné, tentokrát nečekaně zařazené jako kulminace celého programu. Přesvědčivým vítězem byl renomovaný japonský kytarista Kazuhisa Uchihashi, jehož jméno nacházíme na festivalových plakátech často v sousedství Ivy Bittové. V Kremži hrál s dvojící Senyawa z Jávy hudbu, která byla podobně jako tropický prales střídavě divoká, strašidelná či tiše šeptající – a navzdory riskantnímu zařazení potvrdila festivalovou dramaturgii. Napjatě očekávaný brazilský multiinstrumentalista Hermeto Pascoal naopak ukázal, jak snadno dokáže nesprávný tah účinkujícího potopit i ten nejfundovaněji připravený program. Pascual měl v ruce všechny trumfy: prvotřídní kapelu, videa z minulých turné, která ho zachycují v té nejlepší formě. Kdysi ho obdivoval i Miles Davis, což media často zkreslují – a v šatně před vystoupením to v rozhovoru Pascual upřesnil. “Ve skutečnosti řekl: Pokud bych se znovu narodil, chtěl bych být podobně střelený jako Hermeto Pascoal.” Na podiu ale řízení své špičkové kapely nezvládl, divadlo převážilo nad hudbou. Když Pascualova dlouholetá zpěvačka a partnerka Aline Morena zařadila svůj oblíbený přídavek, Mozartovu árii Královny noci z opery Kouzelná flétna, byla natolik falešná, že citlivější diváci si zacpávali uši. Zjevně šlo o špatný odhad umělce – co projde v jazzovém klubu, může být u vytříbeného multižánrového publika v Kremži propadák.

Psáno pro Hospodářské noviny

Mnohem lépe zahrál Hermeto Pascoal roku 1979 zde: Live at Montreux Jazz Festival