Fira Mediterrània Manresa

16. 4. 2012 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop

Hudební průvodce Středozemím

Kousek nad katalánskou metropolí Barcelonou, poblíž slavného kláštera Montserrat leží městečko Manresa, které každoročně ožije na tři dny hudbou. Vše se rázem změní, sjíždějí se sem hudebníci z celého Středozemí.

Země na jeho březích jsou už od dob antiky propojené jak mořskými cestami, tak i kuchyní a kulturou. Nejlepším obrázkem této spřízněnosti byla skupina s řeckým názvem Asíkides, jeden z vrcholů programu. Jejím domovským městem je Barcelona, která svojí liberální a myšlenkově otevřenou scénou přitahuje hudebníky z celého světa, sestavu tvoří muzikanti původem z Řecka i odjinud. Středozemskou vzájemnost dokumentuje i poslední album Hesperia, inspirované antickým příběhem nymf Hesperidek, které v marockém pohoří Atlas střeží strom plodící zlatá jablka nesmrtelnosti, ale nakonec je obelstí Herkules, když si tři z jablek odnese. Vedoucí sestavy Yannis Papaioannou hraje na řecké i turecké loutny, jejichž akustický zvuk vyvažuje ostrý rytmický puls, ale skutečnou hvězdou skupiny je zpěvačka Tal Ben Ari, původem z Tel Avivu, jejíž předkové pocházejí z židovských komunit v Jemenu.

Menšina velká jako Česko

O krizi a finančních škrtech v Manrese zřejmě nic netuší, festival Fira Mediterręnia i nadále expanduje, vedle mezinárodního programu nabízí i platformu pro umění místního regionu, tedy Katalánska, silně podporovanou z veřejných zdrojů. Ve srovnání se španělsky mluvícími obyvateli nejsou Katalánci nijak zanedbatelnou menšinou, katalánštinou dnes mluví 10 milionů lidí, tradice místní literatury sahá až ke středověkým trubadurům, ale jediným světově známým lokálním stylem je paradoxně katalánská rumba, která zdomácněla i v Jižní Francii a proslavili ji Gipsy Kings. Naopak skrytějším žánrem je cobla, což jsou místní pohřební a svatební kapely, které prošly podobným vývojem jako balkánské dechovky. V jejich zvuku ostře dominuje katalánská píšťala tenora, sofistikované proměny jimiž ve dvacátém století cobla prošla, připomínají cestu Gorana Bregovi c e. V Manrese jste tento syrový, ale přitom umělecky precizní žánr mohli slyšet v mnoha podobách, včetně závěrečného koncertu všemi respektovaného písničkáře Rogera Mase. Ten neměl navzdory svému anglicky znějícímu jménu nic společného s anglosaskou folkařskou tradicí, síla jeho skladeb spíš připomínala italské hvězdy, ale bez jakéhokoli falešného pathosu či podbízivosti. Podobným překvapením byl Javier Ruibal, původem z andaluského města Jerez, epicentra vína sherry. I pro něj jsou typické silné písňové příběhy, které tentokrát okořenil kubánskými vlivy.

Když Kuba ještě nebyla turistickou destinací

Což vyznělo daleko přesvědčivěji, než když kubánskou hudbu hrají Středoevropané. Na karibské ostrovy je odtud – alespoň myšlenkově – nečekaně blízko, čehož dokladem byl hned první koncert festivalu, pro cizince ovšem nesnadno dešifrovatelný. Probíhal v místní katedrále, pod nízko spuštěným a stále se odtáčejícím zvonem stála dvě koncertní křídla. Čtyři pianisté hráli za napjaté pozornosti publika plynule navazující, ale stylově rozmanité melodie. Že by šlo o nějaké coververze které znají jen místní? Až dodatečně mi můj katalánský poradce tuto domněnku potvrdil, jednalo se o písně, které vznikly v průběhu 20 století na texty nejoblíbenějšího katalánského básníka Jacinta Verdaguera. Ten byl povoláním kněz a část života strávil jako lodní kaplan na lodi, která převážela vystěhovalce ze Španělska na Kubu. Ve svých 33 letech dokonce navštívil papeže, ale s církevními autoritami se později jako vyhraněná individualita dostal do konfliktu.

V Manrese můžete slyšet i leccos dalšího. Na jednom ze zhruba deseti podií rozmístěných na náměstích i v městských divadlech se připravuje národnostně smíšený Secret Festival Band, v sestavě jsou kytary, loutny, harfa, akordeon a v repertoáru převažuje nepříliš výrazný anglicky zpívaný folk. Vše se rázem změní, když se mikrofonu chopí Mari Kalkun z Estonska a vtáhne vás do uhrančivého světa severských balad. Po koncertě vysvětluje, že i v maličké zemi která má něco přes milion obyvatel existuje kulturní diverzita: “Estonsko je ploché, ale na jihu, odkud jsem já, se mluví odlišným dialektem, máme tam kopečky a podobná je tam hudba.” Pohled Estonců na svět má překvapivě šamanské kořeny. “Jednu z písní jsem napsala pro svého dědečka když umřel, ale není smutná, chtěla jsem tam shromáždit vše co měl rád, ručně pletené rukavice, masáže březovými větvičkami v sauně, a také vodku, tabák. ”

Rébus z maurského Španělska

Součástí festivalu byly také pouliční akce. V sobotu dopoledne zaplnily ulice vozy s obrovitými draky, kteří prskali oheň a kouř a dělali neuvěřitelný rámus, na náměstích jste mohli vidět někdy docela šokující divadelně hudební performance, a k dennímu programu patřil i stánkový veletrh s pestrou nabídkou nahrávek. To, že místní umělci mají v Katalánsku pevné zázemí, bohužel přispívá i k tomu, že většina z nich je venku neznámá. Podle místních byl objevem loňského roku zpěvák Carles Denia díky svému albu El paradis de les paraules, Ráj slov. Pro cizince ale jde spíš o hudební rébus, a tak je na místě pár vět na vysvětlenou. Denia album sestavil ze zhudebněné poezie arabských básníků, kteří v severním Španělsku působili ve středověku, a jejich texty nechal přeložit do katalánštiny. Doprovod tvoří místní špičkoví hudebníci – například hráč na loutny Efren Lopez, zakladatel legendárních skupiny L’Ham de Foc, či varhaník Albert Sanz, který přispívá velmi kouzelnými barvami. Výsledek nabízí daleko širší škálu emoci než středověké písně křesťanské populace a vyjadřuje se překvapivě současným slovníkem: jedna z nejsilnější skladeb se například jmenuje V emocionálním spěchu.

Psáno pro Rock & Pop, 2012/2