Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou 22.-29.7 2023
11. 12. 2023 | Rubriky: 2023,Články,UNI
Festivaly letos proplouvají Bermudským trojúhelníkem, dvouletá agonie s coronavirem narušila kontinuitu natolik, že zvláště ty větší mají problém obnovit rovnováhu. Ponořit se hlouběji do hudebních objevů, anebo vsadit na komerční a ne vždy spolehlivé hvězdy? Pokud taktně pomineme domácí dění, bolestným příkladem byl Rudolstadt, každoroční cíl početné a dobře informované české delegace. Na rozdíl od dřívějška nabídl letošní program minimum spodních proudů i neobjevených delikates, a tak řada náročnějších posluchačů letos poprvé Rudolstadt ignorovala.
Dobrá zpráva je, že jiné, podobně vyhraněné, ale za daleko tvrdších podmínek zrozené festivaly naštěstí neuhnuly ani o píď a svoji pozici obhájily. Letošní Respect nabídl vůbec nejlepší program v 26leté historii, totéž platí o Colour Meeting v Poličce i Folkových prázdninách v Náměšti. Ano, kontinuita v kvalitě bez komerčních kompromisů, to je kapitál který inflaci nepodléhá.
Folkové prázdniny si za poslední dekády vytvořily pečlivě vybalancovaný programový mustr. Tvoří jej směs objevů z ciziny i osvědčená domácí kvalita, kterou letos reprezentovali Mirek Kemel, Robert Křesťan & Druhá Tráva a Karel Plíhal. Hraničním příkladem byla Kateřina García, u nás dobře známá česko-španělská zpěvačka žijící v Dublinu, s irským multiinstrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Liamem Ó Maonlaí, jehož náměšťské publikum zná z dřívějšího projektu s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Křehké pásmo balad bylo inspirované tragickou událostí při pouti do Santiaga de Compostela, která se nestala na souši, ale na moři. I když jazykově různorodý program vycházel ze zdrojů v Irsku, Galicii, na Moravě, propojení bylo organické i poutavé.
Jiným příkladem neokázalého akcentu na spodní proudy bez vnějších pozlátek byl projekt Woven Sounds, čerpající z Iránu, s houslemi kemenče, flétnou ney, loutnou setar. Sestava měla mezinárodní přesahy, hráč na východní perkuse byl z Berlína, harfenistka z Turecka. Improvizované proplétání nástrojů s občasným zpěvem bylo dobrodružství samo o sobě, jako bonus program nabízel utajené souvislosti mezi repetitivním tkaním koberců a zpěvem. Zpěvačka Maryam Sadat Abtahi seděla u tkalcovského stavu, mizející tradice iránského venkova ilustrovaly projekce. Mimochodem, nejedná se o ojedinělé spojení zpěvu a ručních prací, na skotských ostrovech zpívaly ženy při valchování vlny “waulking songs”, což je ale hudba ze zcela odlišného soudku.
Specialitou Folkových prázdnin jsou nástrojové summity, tedy all-star bandy hráčů na předem zvolený nástroj, kteří během prvních dnů festivalu nazkoušejí společný program. Před lety jste mohli něco podobného vídat v Rudolstadtu v rámci dnes už nepokračujícího cyklu “magic instrument”. I když Náměšť je v návštěvnosti festival mnohonásobně menší než Rudolstatdt, program má mezi světovými muzikanty překvapivý ohlas. Welšská harfenistka Catrin Finch dokonce uvádí natáčení projektu Harfy nad Oslavou roku 2019 jako průlomovou zkušenost a vysvětluje, jak se závratně rychlá sóla jejího náměšťského spoluhráče Edmara Castae
Letos byly magickým nástrojem housle, ansámbl vedl muzikant nad jiné povolaný, Stano Palúch, který je živoucí encyklopedií regionálních houslových stylů. Summit dotvářeli Kacper Malisz z Polských Beskyd a Ryan Young, jeden z nejvytíženějších hráčů mladé generace ze Skotska. Bezchybně nazkoušený koncert proběhl bez jediného zaváhání, muzikanti ale drželi nohu na brzdě. Výsledku chyběla jiskra, chuť probourat červenou linii a riskovat. Bohužel tedy scházely pasáže, při nichž posluchačům naskočí husí kůže – a právě tato kvalita by měla být prioritou all-star summitů.
Jedinečný zážitek přineslo duo Kurbasy z ukrajinských Karpat. Široké spektrum tradic a kořenů bylo jak lupou soustředěno do jediného ohniska, které tvoří věčně proměnlivý souzvuk dvou ženských hlasů. Zpěvačky udržely pozornost diváka jen s bordunovým doprovodem indo-anglického shruti boxu a snadno navodily i tu zmíněnou husí kůži. Repertoár dua čerpá z předkřesťanských oslav i pohanských svátků, v dikci obou hlasů slyšíme těsnou vazbu na doby, kdy hudba nebyla jen zábavou, ale cestou spirituality i extáze.
Dalším výlet mimo vyšlapané cesty vedla Rachele Andrioli z Itálie. Ta pochází podobně jako desítky nových italských objevů ze Salenta, regionu na tom nejjižnějším “podpatku” příslovečné italské boty, v hudebním světě známém díky transovnímu rytmu pizzica, který prošel zázračnou transformací z antických kořenů až do současného hudebního jazyka. Rachele Andrioli užívá tamburinu, ústřední nástroj pizzicy, jen jako koření. Její one-woman show je robustně podepřená expertní práci s loop station, která je o třídu vynalézavější i pestřejší než cokoli jsem slyšel od našich zpěvaček. Publikum zaujala flétnou koncovkou u nás známou ze Slovenska, její nástroj byl ovšem od pastevců z Kalabrie. Do Náměště přijela přímo z prestižních italských cen pro tradiční hudbu v ligurijském městě Loano, kde za své debutové album Leuca získala hned dvě ceny.
Repertoár zpěvačka splétá z lokálních tradičních melodií, archaické jihoitalské dialekty propojuje se současnou italštinou, publikum nenechá vydechnout ani na vteřinu. Z textu asi třetiny písní posluchač hádal, že to byly původně ukolébavky, které zpěvačka obrátila naruby. “Skutečně to jsou ukolébavky,” potvrdila mi po koncertě. “Když odbouráme romantiku, život matky má i méně skryté aspekty. Moje ukolébavky jdou o vrstvu hlouběji, reflektují trable, když dítě má spát a nespí. Anebo stress a únavu matky promění v trans.” Z programu přesvědčivě vyčnívala píseň Ederlezi, nejznámější song balkánských Romů, který je oslavou jejich patrona Sv. Jiří i dne jarní rovnodennosti. Díky zpracování Gorana Bregoviće skladba získala téměř hymnický charakter, ale Rachele Andrioli ji opět otočila naruby. Zpívala ji tiše, s pokorou jako intimní vyznání, a až do poloviny držela posluchače v nejistotě, o jakou píseň vlastně jde. Proč si ji vlastně vybrala? “Salento je hned naproti Albánii a bývalé Jugoslávii, balkánskou hudbu u nás máme z první ruky. Romské téma vidím v širším kontextu, lidé od nás emigrovali za prací do ciziny, a teď naopak přes moře cizinci migrují k nám. Ti lidé jsou stále na pochodu, stejně jako naši předkové, ale jdou opačným směrem.”
Psáno pro UNI, 2023/9
