FREAK OUT! Můj život s Frankem Zappou
10. 2. 2024 | Rubriky: 2024,Články,Knihy - recenze,UNI
FREAK OUT! Můj život s Frankem Zappou / Laurel Canyon 1968-1971
Pauline Butcher
Přeložil Milan Jakobec
Nakladatelství Šuplík, Brno, www.suplik.cz
Na rozdíl od často překládaných rockových biografií se tentokrát nejedná o rutinní sled epizod a faktografie. Kniha je vystavěna z mistrně zachycených dialogů, které vytvářejí čtivý a napínavý příběh. Ve smyslu známého rčení, že 60. léta jste mohli buď prožít anebo si je pamatovat, jde o vzácnou výjimku. Přispělo k ní několik faktorů.
I když Zappa byl považován za extrémního rebela, vyhýbal se psychoaktivním látkám, které zesilují prožívaný moment, ale narušují paměť. Z těchto důvodů si dokonce vymínil, že na turné přespával v jiném hotelu než členové kapely. Stejně důsledná byla i autorka knihy Pauline Butcher, která navíc a na rozdíl od Zappy hrdě dodržovala morální zásady, nekompatibilní z érou hippířské volné lásky. Jako součást své profese, tedy sekretářky, uměla těsnopis, psala si deník, a též posílala dlouhé dopisy domů. V úvodu knihy děkuje své matce, “která uchovávala mé dopisy v krabici od bot celých 40 let. Bez nich by mých vzpomínek bylo mnohem méně.” Na jiném místě vzpomíná na legendární zappovskou figurku Suzy Creamcheese, vlastním jménem Pamelu Zarubicu. “V roce 2008 jsme si daly oběd. Bavily jsme se o dnech ve srubu, ale její vzpomínky byly velmi útržkovité, asi stejně jako by byly ty moje, kdybych se nemohla opírat o své deníky a dopisy.”
Srubem je míněna legendární chata v Laurel Canyonu v Hollywoodu, kterou původně obýval Tom Mix, hvězda filmových westernů němé éry. Zappa zde žil se svojí rodinou i blízkými přáteli roku 1968, tedy v počátečním a intenzivně jiskřivém období své dráhy. Hudebně i společensky to byla éra dramaticky vzdálená od pozdějších dekád. Zappovi předkapelu dělal třeba B. B. King, nějakou dobu ve srubu bydlel John Mayall, na nějž autorka v laskavé nostalgii vzpomíná, jak ji na pláži zahrabával do písku. Když Zappu navštívil Mick Jagger s tehdejší přítelkyní Marianne Faithful, oba se opili a spadli pod stůl. Jako dvacetiletý mladík se jednou stavil Alice Cooper. Nechyběl ani Captain Beefheart: “Vypadalo to, že naše kuchyně je pro jeho obrovitou tělesnou schránku vecpanou do sametového kabátu se zdviženým límcem a do cylindru příliš těsná. Líbila se mi jeho široká, těžká tvář, vzhlížející klidně a laskavě. V protikladu k němu byli jeho kolegové scvrklí, šediví a bezbarví, zdržovali se v suterénu a stěží promluvili slovo.” K okruhu nejbližších přátel a stálých rezidentů patřil výtvarník Calvin Schenkel, rozličné groupies vypomáhající s dětmi a domácností i autorka Pauline, jejíž oficiální role byla Frankova sekretářka. Co to obnášelo prakticky?
Prvním úkolem, který od Zappy dostala ještě ve svém domovském Londýně, byl přepis textů z alba Absolutely Free k otištění v undergroundovém plátku International Times. V tehdejším kontextu se jednalo o významný počin, International Times byly hlasem swingujícího Londýna a dvojstrana s texty představovala propagační páku jak pro časopis tak i pro Zappu. Dále měla Pauline na starosti Zappovu korespondenci, rozhovory, i vše další, čemu je nutno dát literární formu. Když si týdeník Life u Zappy objednal článek o hudbě 50. let a jejím vlivu na 60. léta, byla to Pauline, která text s Frankem sepsala během poslední noci před uzávěrkou. Žádné wordprocessory nebyly, jen psací stroj, páskové magnetofony a těsnopis. Navíc odpovídala na fanouškovské dopisy v Zappově velmi promyšleném fanklubu United Mutations.
“Nikdo si zřejmě neumí představit, jaké bohatství informací přechovávají sekretářky ve svých hlavách,” popisuje autorka setkání s Jerry Hopkinsem, který za Frankem přijel dělat rozhovor pro časopis Rolling Stone. “Sekretářky zůstávají neviditelnými osobami bez duše, a tak Jerry nezachytil žádnou stopu, jaké převratné změny vřou pod povrchem. Kdyby to trochu víc zkoušel, mohl z Frankova neklidu vyvodit podezření, ale jeho otázky se týkaly Frankových obchodních dovedností a využívání designu obalů desek jako reklamy v undergroundových časopisech, které před Frankem nebylo zvykem. Taková obchodní mazanost zapůsobila nejen na Jerryho, ale i na ostatní novináře, co zpovídali Franka. Zatímco jsem zaznamenávala interview, Ian Underwood měl svou hezkou tvář utopenou v knize, když v mé kanceláři čekal, až se spolu půjdeme najíst.”
V rockové literatuře představuje Zappa vděčné a zároveň riskantní téma. Jedním z důvodů je, že na rozdíl od Beatles, a samozřejmě i Hendrixe či Janis Joplin, byl aktivní po mnohem větší časovou plochu a jeho tvorba balancovala mezi velmi vzdálenými protipóly. Jen zkuste srovnat provokace z prvních alb Freak Out (1966) či Absolutely Free (1967) se zákeřně podlézavými songy jako byl Disco Boy o 18 let později. Pokud Zappa představuje podobně záludný oříšek jako Dylan, nabízí se srovnání. Prvním pokusem proniknout do Dylanova tvůrčího zákulisí byl film Don’t Look Back, zachycující jeho anglické turné 1965, tedy rok před konfrontací s fanouškem, který z publika na Dylana zakřičel “Jidáši!”. Režisér D. A. Pennebaker postupoval metodou cinéma verité, natáčel, ale nevynášel soudy. Podobně nezávislý pohled poskytuje i recenzovaná kniha. Pokud někdy autorka přece jen zaujme stanovisko, je to na skok a hned se na věc podívá i z druhé strany.
Mimochodem, jestliže Pennebakerův film i recenzovanou knihu bereme jako spřízněné dokumenty své doby, najdeme mezi nimi průniky. Hned na začátku v Londýně narazí Pauline na Toma Wilsona, vizionáře, který stál u Dylanova elektrického přerodu, a který produkoval i Zappovo první album, stejně jako Velvet Underground či Simona a Garfunkela. Mimochodem, k setkání dojde ve výtahu, a blesková konfrontace v žánru zvaném “elevator pitch” je tím nejbláznivějším vtažením do děje.
V historickém kontextu kniha mapuje bublinu 60. let, která brzy a tragicky explodovala. V srpnu 1969 gang vedený Charlesem Mansonem brutálně zavraždil herečku Sharon Tate, manželku Romana Polanského, v jejím hollywoodském domově. V prosinci byl jeden divák ubodán na free koncertě Rolling Stones v kalifornském Altamontu. K vraždě Johna Lennona došlo až roku 1980, totéž se ale mohlo stát Zappovi. Jeho nijak nezabezpečený srub se stal útočištěm pro nejrůznější ztřeštěnce místního undergroundu. Jednoho dne do místnosti vkročil cizinec s pytlíkem krve a pistolí, který se představil jako Raven, Havran. Zappa ho svým typicky klidným a přitom autoritativním hlasem vybídl: “Polož tu věc na zem…. Když vystřelíš, hned tu bude policie a ty budeš mít velké potíže.”
Po několika měsících Zappa srub opouští a prochází prvním upgradem své dráhy. Zakládá label Bizzarre, jednu z prvních “nezávislých” značek historie, a potřebuje kancelář ve městě, nikoli doupě ve srubu. 60. léta nespoutané revolty, svobody a anarchie končí, v 70. letech se hudební rebelie promění v ten nejlukrativnější byznys.
České vydání je průkopnickým kulturním počinem, pro který má angličtina půvabné označení “labour of love”. Kniha s 270 stranami ve velkém formátu na kvalitním papíře a s obrazovou přílohou je navíc impozantním vrcholem dlohodobé iniciativy Bohumila Jůzy a jím vedeného fan klubu Franka Zappy v Brně. Ke cti mu budiž i to, že se jedná po španělštině a italštině teprve o třetí překlad.
Text je nabitý fakty a chyby jsou naštěstí malicherné. Pirátské Radio Caroline dle selského rozumu nemohlo vysílat z řeky Temže, ale z mezinárodních vod. Český překlad ukazuje, jak zrádné je aplikovat přechylování celoplošně, když výsledkem je paskvil typu “Suzy Creamcheesová”. Jména některých kapitol se kryjí s názvy Zappových skladeb či alb (Malý dům, kde jsem bydlívala), srozumitelnosti by tedy napomohlo přidat anglické názvy. Problematické je počešťování křestních jmen: Paul McCartney zůstává Paulem, zatímco z autorky Pauline je Pavlína.
Velkou část textu tvoří osobní příběhy, drby, mezilidské vztahy i manipulace, podané vždy věcně, bez bulvárních pokroucenin. V jedné kapitole říká Pamela Zarubica o Zappově manželce Gail že je čůza, s čímž patrně souhlasí všichni, kdo s Gail po Zappově smrti jednali o autorských právech. Sama Pauline žije v platonickém trojúhelníku: “Obdivuju Franka a velmi mám ráda Iana (Underwooda), každý si myslí, že ho miluju. Ian ale stále miluje Ruth (Underwoodovou), ta je však poblázněná do Franka, což Ian ví.”
Na rozdíl od ní se většina aktérů pohybuje zcela mimo platonickou rovinu. Nejkrutěji jsou líčeni lidé z hudebního byznysu, jejichž predátorské praktiky se podobají těm, které jsme nedávno sledovali v žalobách v rámci hnutí #MeToo. Mezi řádky tu člověk vyčte, jak na vlně sexuální revoluce surfovalo sexuální harašení, které logicky generovalo obranné reakce. Jinými slovy to popisuje recenzentka v deníku Guardian: “Kniha zachycuje intenzivní období ve vývoji západního ženství, hraniční linii mezi sexuální svobodou a ženskou rovnoprávností.”
Psáno pro Magazín UNI 2024/1
