Gabriela Vermelho: Mezi laptopy, krvavými baladami i moravskou world music

4. 7. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

Jako žena několika profesí fascinuje svojí všestranností: s Talichovým komorním orchestrem hraje klasiku, za roli čarodějky Evy v muzikálu Balada pro banditu získala cenu Alfréda Radoka, a figuruje souběžně ve třech vysoce alternativních sestavách: v projektu Ewave, který spojuje laptopovou elektroniku se smyčcovým kvartetem, se skupinou Zimbova znovuobjevuje písně Moravy, s Maracou natáčela Karla Kryla i portugalskou poezii.

Vy jste své umělecké jméno, portugalské příjmení Vermelho, získala v době, kdy jste s Maracou točila portugalské album Longe a zpívala texty Fernanda Pessoy. Souvisí to nějak?

Když jsem objevila Pessou a postupně mnoho dalšího, co se váže k Portugalsku, vznikla z toho velká láska k této zemi a ke všemu portugalskému. Pessoovy básně mě natolik oslovily, že jsem pak začala portugalštinu studovat na Karlově univerzitě. Jezdila jsem do Portugalska, kdykoli jsem měla volno. Moje portugalské období trvá dodnes, ale se studiem jsem musela skončit, nemám na to čas.

Jak běžel čas dál, vydala jste album s úplně jinačí hudbou, úpravami slovenských lidových písní, jimž se říká moritáty, tedy krvavé balady, se skupinou Zimbova. A další projekt, který je opět odjinud, je skupina Ewave. Oč se vlastně jedná?
Již delší dobu spolupracuji s Epoque Quartetem, což je standartní smyčcové kvarteto, hrající klasiku i jazz, to je jedna část, druhou částí Ewave jsem já, a tou třetí složkou je Petr Wajsar, který během koncertu elektronicky dotváří výsledný zvuk skupiny, zpívá, hraje na basovou kytaru či beatboxuje. Název Ewave vznikl spojením iniciál Epoque Quartet, Wajsar a Vermelho.

V krizi hudebního průmyslu jsou nejvíce zranitelné právě alternativní žánry, jak těžké je najít vydavatele pro vaše nahrávky s Ewave?

Zatím se zdá, že je to opravdu obtížnější, než jsme čekali, ale snad budeme mít štěstí a správný vydavatel se najde. Ostatně všechny informace mohou čtenáři najít na webu Epoque Quartetu, v kolonce Projekty.

Není tolik originálních zpěvaček, které zároveň hrají na housle či kvinton, tedy violu o pěti strunách, překračují hranice mezi žánry, vedle hudby hrají divadlo. Nebyla jste trochu pod tlakem, že vás budou lidé srovnávat s Ivou Bittovou?

Přiznám se, že mě samotnou nikdy nenapadlo, že nás dvě by lidé mohli srovnávat, do té doby, než jsem si vyslechla názory některých, že jsem jí žánrově podobná. Dle mého se každá z nás projevuje zcela jiným způsobem. Teď už mi nevadí, že nás lidé srovnávají, líbí se mi, že Iva je muzikantka s vizí, jdoucí stále kupředu, a taková srovnání mě vlastně můžou jen potěšit.

Vás dvě si určitě nikdo navzájem nikdo nesplete.

A já taky nemůžu za to, že mě maminka posílala zrovna do houslí a ne třeba na klavír…

Výlet na Divoký Východ

Jsou vám také blízké písně z východu – třeba z Ukrajiny?

Hráli jsme na Ukrajině s Maracou, na festivalu v Šešorech. Několik CD s jejich folklórem jsem si tam tehdy koupila. Je nádherný.

To je ale dnes už legendární akce, zvláště proto, že festival z toho původního zcela úžasného místa konání přesunuli.

My jsme hráli ještě na tom dřívějším místě, bylo to fascinující, říkala jsem klukům v kapele: od teďka chci hrát už jen pro minimálně čtyřtisícové davy. Úžasné, nadšené publikum, které vám vrátí vydanou energii i s úroky.

Ale není to tam trochu divoké?

My jsme na Ukrajinu nakonec cestovali ukrajinským linkovým autobusem a to divoké bylo. S pračkami, krabicemi cukru, to všechno a mnoho dalšího si vezli Ukrajinci vracející se domů. Mnozí z naší partičky stáli v uličce v přední části autobusu až na Ukrajinu, nástroji jsme pokryli celou zadní část uličky a místo u východu, a když řidič na zastávce bez zaváhání otevřel dveře, všechny nástroje vypadly ven do bláta. Na všech hranicích jsme čekali minimálně 4 hodiny, nejdéle mezi Polskem a Ukrajinou. Pokud se během konání festivalu něco zvrtlo, nikdo nic neřešil, ale vše se tak nějak samo nakonec vyvinulo ke zdárnému konci.

Extrémní inspirace Diamandou Galas

Měla jste jako zpěvačka nějakou silnou inspiraci, když jste začínala?

Spoustu. Například Diamandu Galas, Teresu Salgueiro z Madredeus, a také Ymu Sumac z Peru. Ta měla na vrcholu své kariéry rozsah 5 oktáv.

Diamanda Galas vás inspirovala jako extrémní typ?

Ano, ale i přesto, že je Diamanda z mnoha důvodů fascinující zpěvačka, hudebnice a performerka, teď už na mě působí její hudba a projev natolik temně, že ji nevydržím poslouchat příliš dlouho, po několika skladbách s lehkou tělesnou nevolností vypínám přístroj… V určitém období pro mě ale byla velkou inspirací.

Vy jste se hodně objevovala v muzikálech, což je ve světových metropolích umělecky legitimní žánr, nad jehož českou podobou ale mnozí sofistikovanější kritici ohrnují nos. Byla to pro vás rutina, anebo vám to dávalo něco navíc?

Mě účinkování v muzikálech z velké části živilo a vždy jsem do něj šla naplno, našla si tam něco zajímavého, co se mi vrátilo jako nová zkušenost. A navíc by ode mě nebylo fair pomlouvat něco, na čem jsem se sama podílela. Byla to a v budoucnu snad ještě bude jedna z mnoha složek mého povolání, od hraní v orchestru až po experimenty.

Muzikály? Příliš mainstream

A stačí tu pestrost obsáhnout i vaše publikum?

Vzpomínám si, že Petr Filák (kytarista Maracy) byl kdysi proti tomu, abych účinkovala v muzikálu Excalibur, ale pak přiznal, že mi účinkování v divadlech pomohlo. Z jeho pohledu jsem prý na koncertním podiu mnohem více uvolněná a svobodná.

Co mu tehdy vadilo?

Myslel si, že to poškodí dobré jméno Maracy. Muzikály jsou na něj příliš mainstream.

Co z vašich projektů momentálně převažuje, Zimbova, Maraca, nebo Ewave?

V téhle chvíli Zimbova, alespoň co se týče počtu koncertů a vystoupení. Jedním z důležitých momentů a budoucích plánů Zimbovy je druhé CD, s baladami z moravsko-slovenského pomezí, opět ze sbírek Pavla Popelky.

Z článku v Rock & Pop, 2011/2