Glatt und Verkehrt 2017: Tavící kotlík uprostřed dunajských vinic

14. 12. 2017 | Rubriky: 2017,Články,Rock & All

Rakouské město Kremž si na hudební mapě střední Evropy vydobylo unikátní místo. Ve srovnání s obrovitými akcemi jako Szigét v Budapešti představuje zdejší festival naopak záležitost komorní – a přitom nabízí ty nejvybranější hudební lahůdky z celého světa.

Fakt, že pro nostalgickou část naší populace zůstane toto malebné město na Dunaji na věky spojeno s kremžskou hořčicí, je ale dobré uvést na pravou míru. Kremser Senf z místních supermarketů totiž chutná úplně jinak nežli potravinářský relikt z totalitního Československa. V kulturní rovině se Kremž v posledních dekádách proměnila v oazu neopakovatelných zážitků. Celoročně tu probíhají koncerty, výstavy i instalace zaměřené na vnímavější část publika. Dvacetitisícové město konkuruje 80km vzdálené Vídni pečlivým výběrem umělců i odvahou přinášet nevyzkoušené kombinace. Kurátorem akcí je člověk, který mezi festivalovými pořadateli získal pověst programového genia. Propojuje africké Pygmeje s mistry alpského jódlování, jeho cílem přitom není okamžitý efekt, ale dlouhodobý dialog. Aichinger mapuje hudební panorama od Mexika přes Koreu až do Japonska, umělce zve do Kremže na pobyt “artist in residence”, do nějž zapojuje místní hudební komunitu. Sezóna vrcholí koncem července festivalem na nádvoří vinařské budovy, o propojování kontrastů vypovídá i název Glatt und Verkehrt, hladce a obrace. Často se jedná o nepředvídatelné žánrové kombinace – a díky tomu se letos stalo, že program kulminoval už první den festivalového weekendu. Edmar Castaneda žije v New Yorku, původem je z Kolumbie a jeho nástrojem je harfa, která do Latinské Ameriky pronikla díky misionářům a začala zde nový a na Evropě zcela nezávislý život. Jako dlouholetý spoluhráč Marty Töpferové vystoupil Castaneda i v Praze, Aichinger ho odchytil v New Yorku s velkým jazzovým ansámblem, ale pro svůj festival hledal nějakou komornější sestavu. Castaneda zrovna plánoval koncerty s japonskou klavíristkou Hiromi, absolventkou Berklee College of Music. “Klavír a harfa, to není obvyklá kombinace, ” vysvětluje Aichinger. “Rozsahem i barvou jsou oba nástroje spřízněné, což u rutinních hráčů skrývá nebezpečí.” V tomto případě ale nic podobného nehrozilo, oba hráči jsou virtuozové balancující na hranici lidských možností. Kuriozní je, že spolu začali hrát až letos v květnu, a velmi brzy našli společný jazyk. “V zásadě neberu kapelu, kterou bych předtím neviděl na podiu, ale v tomto případě jsem oběma naprosto věřil a proto jsem udělal výjimku,” tvrdí Aichinger. Koncert působil jako setkání dvou bláznivých géniů, jejich dialog sršel energií i vypjatým individualismem: takhle hraju já, a pokud mě někdo chce napodobit, bude to dlouhá dřina jejímž výsledkem bude jen prázdná kopie.

Koncert, po němž už nic dalšího nedává smysl

Po sebestředné upjatosti k virtuozitě tu nebylo ani stopy. Hiromi je bytost výjimečná hned v několika rovinách. Jako pianistka s pankáčskou energií – v polovině bylo nutno exponovanou část klávesnice znovu naladit, a Hiromi mezitím vypráví, že je ze stejné části Japonska jako nástroj Yamaha. Důležitou roli hraje též její body language, na Dálném Východě k evropským nástrojům i žánrům přistupují se zdravým temperamentem a absencí škrobenosti.

Po sérii přídavků se sálem šíří poplašná zpráva, dobře známá protřelým milovníkům živé hudby: po tomhle výkonu už nelze poslouchat nic dalšího. Vzniklé dilema bylo ale naštěstí ošetřeno už v programové struktuře — v následujícím bloku má totiž silnou roli tanec. Melaku Belay je světový znalec etiopské tradice esketa, což je v košaté disciplině afrických tanců překvapivě minimalistická, na nejužší podstatu osekaná větev. Veškerý pohyb tanečníka se promítá do jemně strukturovaných gest jeho ramen. Etiopská hudba představuje v africké nabídce tu nejosobitější kapitolu a program all-star bandu Fendika nabídl i širokou plejádu dalších specialit – včetně spirituálního nástroje begena, který je impozantním příbuzným lyry židovského krále Davida, i jednostrunných houslí masenqo.

Napjatě očekávaný koncert respektovaného kytaristy Kurta Rosenwinkela, který tu představil své brazilské album Caipi, naopak zanechal smíšené pocity. Jednotlivé skladby se až příliš podobaly jedna druhé, jak v tempu tak i nástrojových barvách, a i když se dobře poslouchají z CD, na koncertě zněly jako promarněná šance. Mnohem silnějším dojmem zapůsobil další americký jazzman, Donny McCaslin, který o deset dní předtím vystoupil na sluncem rozpáleném podiu na festivalu Colours of Ostrava. Tam navíc v debatě Melting Pot vyprávěl o spolupráci s Davidem Bowiem. Jeho hudba je rockově živelná a syrová, spoustu prostoru zaslouženě získal klávesový hráč Jason Lindner. “V Ostravě bylo mladší publikum a proto jsme tam hráli ještě tvrdší věci, ale spolu s Kremží se jednalo o dva nejlepší koncerty turné, které prakticky celé probíhalo na festivalech, jedinou výjimkou byl klub Ronnie Scott’s v Londýně.”

Návrat do africké pravlasti

Poslední koncert měl motto We be all Africans – což definuje nejen prehistorický rodokmen lidstva, ale i vývoj moderních hudebních žánrů. Paradoxní bylo, že veterán jihoafrického jazzu, Abdullah Ibrahim, tu předvedl vysoce sofistikovaný a kompozičně perfektní koncert spíše akademického ladění, zatímco návrat k africké živelnosti přineslo vystoupení kalifornské kapely Idris Ackamoor & The Pyramids, inspiraci nejstarším kontinentem ještě zvýrazňovaly egyptské masky. Zatímco pro rakouské obecenstvop byli The Pyramids překvapením, naše publikum má alespoň v téhle kapitole náskok – a to díky koncertům skupiny v sérii Other Music v pražské Akropoli.

Psáno pro Rock & All, 2017/9