Glatt und Verkehrt, Rakousko: Hudební lahůdky mezi vinicemi

28. 10. 2013 | Rubriky: 2013,Články,Rock & Pop

I letošní ročník nadžánrového festivalu potvrdil, že největší překvapení přicházejí často od těch nejméně známých tváří.

Rakouské město Krems leží na Dunaji, hodinku autem ze Znojma i z Vídně. Na kraji města, kde se pobřežní rovina zvedá a na supermarkety navazují vinice, probíhá každoročně stylově různorodý, ale vždy skvěle připravený festival, pokrývajících alternativu, vážnou hudbu, jazz i world music. Na rozdíl od velkých akcí jako je Szigét v Budapešti či Colours v Ostravě jde o záležitost komorní, která ale láká i zahraniční zájemce. Náplň festivalu balancuje na tenké hraně, a vedle prověřených kvalit přináší i premiéry s umělci z experimentálních klubů. To naznačuje i název akce: pro cizince obtížně stravitelný slogan Glatt und Verkehrt znamená v překladu Hladce a obrace.

Podobně vzestupnou křivku jako břehy Dunaje má i program, který vrcholí koncem července. Silnou atrakcí závěrečného týdne byl norský pianista Christian Wallumrod, mezi českými jazzmany už léta kultovní postava. V jeho sextetu hraje cello, trubka i norské housle Hardanger, jejichž témbr magicky rozšiřuje sada rezonančních strun. Temperamentem i přístupem vytvářel Wallumrřd absolutní kontrast vůči tropické hudbě kubánského veterána Chucho Valdese. Zatímco jeho koncert v tentýž večer nabídl dobře známé taneční menu s dlouhými sóly, Wallumrřd prokládal seversky tiché pasáže střídmými akordy či hlasitě drásavými disonancemi. Pod zdrženlivě chladivou konturou člověk jen tušil inspirace – staré lidové balady či impresionismus klasických skladatelů.

Extrémista u klavíru

Následující večer s tématickým názvem Album básní – písně tří kontinentů, zahájil americký “voice artist” David Moss, známý svoji spoluprací s jazzovými avantgardisty včetně Uri Cainea. V Kremži vystoupil vůbec poprvé s italsko-rakouským pianistou Marinem Formentim s repertoárem netradičních či přímo provokativně střelených coververzí – od Beatles a Bacha až k Nirvaně. Formenti navíc projevil silně extrémistický přístup ke klavíru, který by jistě udělal radost Johnu Cageovi.

Zcela jiný šálek kafe nabídl londýnský folkař Sam Lee, který do Kremže přijel přímo z Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, jimž předcházel koncert na Colours of Ostrava. Posledním přírůstkem jeho kapely, níž hrají tak rozmanité nástroje jako brumle, trubky, japonská citera koto a cello, byl brazilský bubeník, jehož hlavní perkusí byla vysušená tykev, dosud vídaná hlavně u západoafrických muzikantů. Co by v kontextu našich folkařů působilo jako úlet, vnímal u Sama Lee člověk jako samozřejmost – což berme jako vysvětlení, proč je česká scéna stále tak fádní.

Další – a totálně vyprodaný – festivalový večer byl ve znamení Středomoří. Zahájil jej řecký kytarista Babis Papadopoulos se sestavou, která byla variací na smyčcové kvarteto, s tím rozdílem, že na místo cella hrálo bouzouki. Papadopoulos čerpá z historického stylu rembetiko, někdy označovaného jako řecké blues, který vznikl v řeckých komunitách v dnešním Turecku a do Řecka pronikl ve 30. letech v návaznosti na etnické čistky. Pro řecké kapely je dodnes inspirací i katalyzátorem, který urychluje vstřebávání žánrů odjinud – v Papadopoulosově čistě instrumentálních aranžmá byl navíc slyšet i vliv tanga či “gypsy swing” Django Reinhardta. Jazz byl ostatně v Kremži všudypřítomný, kulminací středomořského večera byl izraelský basista Avishai Cohen, který na festivalu předvedl jeden z vrcholných koncertů svého právě končícího turné: “Máte velké štěstí – a my též. Jsme na konci turné, a díky tomu je z nás ta nejlépe sehraná kapela.” Jak bývá jeho zvykem, řetěz vypjatě živelných a emocionálních instrumentálek zpestřil zpěvem: přidal černošský spirituál z doby otroctví, Sometimes I Feel Like a Motherless Child, na basu hrál smyčcem.

Opilý a zničený. Spirituálně.

K pravidelným tématům festivalu patří rytmy severní Afriky i poesie Orientu. Do berberských rituálů z jihu Maroka diváky vtáhla zpěvačka Fatima Tabaamrant s baterií perkusí, a připravila tak publikum na vrcholný blok celého festivalu, mezinárodní projekt iniciovaný francouzskou vizionářskou značkou Accords Croises. Jeho název Ivresses, v překladu Intoxikace, zasluhuje bližší vysvětlení. Tématem hodinové kompozice je poezie Omara Khayyama, který žil před 900 lety v Iránu. Jeho tolerantnost i zvyk označovat věci pravým jménem dráždily ve středověku islámské církevní autority podobně, jako dnes obdobné myšlenky provokují fundamentalisty. Dnešní iránská vláda Khayyamův odkaz toleruje, ale jen proto, že je příliš významnou součástí národního dědictví. Častým tématem básníkových čtyřverší bylo červené víno a jeho čtenáři se dodnes přou, jestli je autor zvolil jako svůj oblíbený nápoj, anebo jako symbol spirituální extáze. Zhudebněné texty zpíval renomovaný maestro perské klasické hudby Alireza Ghorbani z Teheránu, jehož hlas se pohybuje v podobně závratných piruetách jako extatické pakistánské zpěvy qawwali. Kontroverzní téma červeného vína publiku připomněl hráč na perkuse, Keyvan Chemirani, který posluchače provázel kulturně i historicky vzdálenými písněmi: “Další skladba se jmenuje Opilý a zničený, což ale vůbec nemusí znamenat alkohol. Známe též spirituální intoxikaci.”

Společným tématem závěrečného, nedělního večera byly experimenty. Přesto, že hodnocení v této disciplině bývá značně subjektivní, jednoznačným vítězem byl renomovaný kytarista Kazuhisa Uchihashi, jehož bychom mohli označit za japonského blížence naší Ivy Bittové. Naopak zklamáním byl napjatě očekávaný multiinstrumentalista Hermeto Pascoal. I když jeho koncert obsahoval velmi zábavné divadelní pasáže, znalci obdivovaný veterán brazilského jazzu je nedokázal vyvážit patřičně silnou hudbou.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/10