Guillaume Perret přiveze saxofon, který chrlí jazzovou lávu

18. 10. 2014 | Rubriky: Články,Hospodářské noviny

Francouzský “zvukový průzkumník” jazzového saxofonu disponuje geny, které by mu jiní záviděli: “K hudbě jsem získal vztah už před narozením. Když byla moje matka těhotná tak poslouchala Bacha. Já pak vyrůstal s jazzem a rockovou avantgardou.” Letos v létě okouzlil návštěvníky Colours of Ostrava, a 1. listopadu představí své nové album v pražském Jazz Docku.

Gillaume Perret dodává bulvárním škatulkám jako “jazzová fuze” či “heavy-metal-bebop” zcela novou náplň. Jeho saxofon si přisvojuje razantní tahy rockových kytaristů, ale na rozdíl od nich nabízí utajené spodní proudy typické pro jazz. Perret staví na hlavu vžité pořádky podobně jako avantgardisté – ale pokud přitom sahne po nějakém uši drásajícím zvuku, zachová si noblesu jazzového gentlemana. Jeho syrové shluky tónů neznějí jako školácká vzpora, ale legitimní cesta z chaosu.

Perret se narodil před 34 lety v Annecy, příjemném městě pod francouzskými Alpami, které je sídlem university, ale přitom si zachovává uctivý odstup od hlučících davů. Ve věku, kdy jiní hrají v amatérské studentské kapele, Perret už jezdil po světě a jamoval: “Hrál jsem v klubech – ale ne v Paříži, chtěl jsem poznat svět. Žil jsem v Londýně, Berlíně, Ženevě.” Když mu bylo jednadvacet, ocitl se v New Yorku, bylo to přesně 11. září 2001. “Navzdory tragedii moje první otázka zněla: ve kterém klubu je jam session?” O osm let později Perret založil kapelu s nadčasovým názvem, s níž hraje dodnes: The Electric Epic, Elektrický epos. Jakoby naznačoval, že nepatří k těm, kdo se snaží vše sdělit jednou písní, jednou melodií. Perret se vyjadřuje několika jazyky najednou, zvuk jeho kapely působí jako neustále pulsující textura o mnoha vrstvách. Což ostatně dokumentuje minulost jeho spoluhráčů: baskytarista jeho skupiny prošel skupinou Magma, legendou francouzské rockové avantgardy, která zpívala ve fiktivním jazyce a navázala na jazzové vize saxofonisty Johna Coltranea.

Z otvoru Perretova saxofonu při koncertech září temně červené světlo, které spolu s křivkami nástroje připomíná kráter sopky, fascinující a nevypočitatelný zdroj energie. “To světlo je vlastně vedlejší produkt technických úprav. V mém nástroji je spousta kabelů, přepínačů a čidel.” Na koncertě člověka překvapí, jak často zní Perretův saxofon jako kytara: “Také zní jako basa, jako slon, jako hora, vítr, bouře déšť… Ale ten kytarový hlas je pro mě zvláště důležitý.” Má to svoji logiku, kytara díky blues, rocku i dalším žánrům vytvořila světově srozumitelný hudební jazyk, jímž Perret komunikuje pomocí saxofonových klapek.

Průlomem v jeho kariéře bylo album vydané na prestižní newyorské značce Tzadik, kterou vede avantgardní jazzman s židovskými kořeny John Zorn. Když mu Perret poslal své první demo, Zorn odpověděl hned další den – což je u vytíženého producenta, na nějž se denně valí stovky nabídek, skoro neuvěřitelné. “Za dva roky jsem mu poslal hotové album. O 4 hodiny později mi přišla velmi pochvalná kritika.”

To bylo roku 2012, a i když Zornova nabídka platila i pro Perretovu letošní novinku Open Me, autor ji nakonec kvůli distribuci a z dalších praktických důvodů vydal na vlastní značce Kakoum. Perret sám sebe označuje za “zvukového průzkumníka”, a mimo vlastní kapely vede překvapivě bohatou kariéru hudebníka v cizích službách – diskografie projektů, na nichž se podílel, zaplní na jeho webových stránkách více než obrazovku. Spolu s dvacetičlenným ansámblem se například podílel na albu coververzí Franka Zappy, a spolupracoval dokonce s jednou z legend československého undergroundu. Basista Pavel Pešta začínal s Primitives Group, skupinou označovanou za předchůdce Plastic People. Od roku 1968 žil ve Švýcarsku, kde absolvoval úspěšnou jazzovou kariéru – a rok před svojí smrtí natočil v Ženevě album s Perretem, s nímž též vystoupil v Praze.

K Perretovým nedávným projektům patřil například společný koncert s hudebníky z ostrovů Reunion a Jamajky či účast na Zappanale, německém festivalu věnovaném památce Franka Zappy. Jeho tvůrčí dráha se podobá jeho hudbě – zdobí ji spousta detailů, směřujících k jádru věci, nikoli k bulvární křiklavosti.