Guru ruské hudební žurnalistiky o ideologické diverzi i world music ze Sibiře

16. 6. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”

Artěmij se pak ve svých 17 letech stal zřejmě prvním ruským DJem, psal o anglosaském rocku do mládežnického časopisu Rovesnik, organizoval pololegální koncerty a nakonec skončil na černé listině. V prvních letech postsovětské éry, která byla ve srovnání s dnešním Ruskem překvapivě liberální, se stal hudebním šéfem ruské veřejnoprávní televize, později vedl svoji vlastní talk-show Cafe Oblomov na soukromé stanici NTV. O ruské realitě přednáší i přispívá do světových médií. V jednom ze svých posledních článků pro New Statesman píše o fenoménu Putinovy mládeže, nové generaci hlučných ultra-konformistů. Také je mu připisován výrok: “The Beatles – Paul, John, George a Ringo – přispěli k pádu komunismu víc, než jakákoli jiná západní instituce.”

S Artemym jsem se setkal několikrát: na veletrhu Womex v Marseilli, na sibiřském festivalu Sajanské kolo, a naposled v Praze, kam si přijel osvěžit vzpomínky z dětství. Následující rozhovor vznikal po částech během těchto setkání.

Málokdo na Západě si uvědomuje, že Rusko a zvláště Sibiř disponuje vedle surovin i širokým a dosud nezmapovaným spektrem hudebních kultur. Vy jste se větší část života pohyboval v alternativě a undergroundu. Kdy jste vlastně objevil world music?

Můj příběh je podobný vývoji mnoha rockových muzikantů, kteří v určitém bodě zjistili – mě se to stalo počátkem 90. let – že v rocku už nepřichází nic nového. Já byl od 8 let rockovým fanouškem, vždy jsem surfoval na vrcholu vlny, od psychedelie přes progresivní rock, punk rock, new wave i electro pop, vždycky mě zajímalo to poslední a vždycky to na mě udělalo dojem. První trend, který mě zklamal, byl grunge, nikdy mě nebavila Nirvana ani Kurt Cobain. Začal jsem se tedy rozhlížet jinde. Alternativ bylo několik. Tak třeba, jazz mě zajímal už v 70. letech, poslouchal jsem Milese Davise, ale pozdější fusion mě nebavila. Vážnou hudbu respektuji, ale emocionálně mě neosloví. Tou nejzajímavější alternativou se pro mě stala etnická hudba ze Sibiře. Objevil jsem nahrávky absolutně fenomenální jakutské skupiny Čolbon. Na festivalu v Alma Atě jsem se setkal s Albertem Kuvezinem, hrdelním zpěvákem z Tuvy. To byl závan svěžího vzduchu.

To je pole, které do té doby sledovali jen sběratelé, etnografové.

Ta etnografická stránka world music mě naopak nikdy nezajímala. Konflikt mezi oběma tábory probíhá dodnes. Mezi tím tradicionalistickým a konzervativním křídlem, jehož nejvýraznějším mluvčím je můj dobrý přítel Joe Boyd, a pólem fusion, který zastupuje David Byrne. Mě ty muzeální nahrávky nezajímají, většina foklorní hudby je předvídatelná. Nepředvídatelné je to, co se stane, když se do těch cizích kultur dostane elektrická kytara. A zvláště do kultur, které nikdy žádné technologicky pokročilé nástroje neměly. Tak třeba, v Jakutii se tradičně používá jen brumle a buben. Když tamní hráči vzali do rukou klávesy a kytary, začali je používat po svém, a to zní hodně zvláštně. Pouštěl jsem Čolbon svým anglickým přátelům, a ti mi říkali: No, oni nejspíš hodně poslouchali Residents. Omyl. Oni neznali ani Pink Floyd, natož Residents.

Když carové tuhle zemi kolonizovali, chtěli aby pro ně původní obyvatelé sbírali lesní plody a lovili zvířata s drahou kožešinou. Usilovali o koexistenci: ovládnout domorodou kulturu, ale nechat ji žít. Mohli si to dovolit, jednalo se o rozlehlou zemi s řídkým osídlením. To byl úplně jiný případ, než dobývání Divokého západu v USA.

Doublespeak jako obrana proti cenzuře

V jistém období jste se často objevoval na TV obrazovce, v Rusku jste tedy postava dobře známá – ale kulturní veřejnost si vás daleko víc spojuje s profesí hudebního novináře nežli televizního moderátora. Všichni chválí vaši stylistiku, máte nějaké literární vzory?

Jako kluk jsem přečetl spoustu knížek, ale nevím jestli něco z toho ovlivnilo můj styl. Mám rád satiru, bratry Borise a Arkadije Strugatské, ti napsali předlohu k Tarkovského filmu Stalker, a potom Nabokova. Snažím se psát přímo, jednoduše, a s trochou ironie. Psát mě baví, styl je pro mě důležitý. Když píšete, musíte čtenáře i zabavit. Vždycky mě odrazovaly příliš vědecké texty. Přístupem, nikoli však slovníkem, mě ovlivnili autoři z anglického hudebního týdeníku New Musical Express jako Lester Bangs, Charles Shaar Moray, Nick Kent. Naopak, nikdy jsem neměl rád reportáže Hunter S. Thompsona, který psal do Rolling Stone.

Řada těch, kdo o hudbě píší, začínala jako muzikanti. Vy jste tímhle stadiem neprošel?

Ano, a dokonce v Praze, jmenovali jsme se The WhirlWind, hráli jsme cover verze. Protože jsem neuměl hrát na žádný nástroj, ale zato jsem mluvil anglicky, tak jsem s nimi zpíval. Jediný vážnější případ hudební spolupráce nastal s docela slavnou ruskou skupinou Zvuki Mu, kterou v 80. letech produkoval Brian Eno. Hrál jsem s nimi asi rok a půl na sólovou kytaru, ale pak jsem odešel z vlastního rozhodnutí, protože mě strašně nudily zkoušky. Nechtěl jsem opakovat totéž, snažil jsem se tedy zahrát to podruhé jinak, což kapelník Petr Mamonov naopak nenáviděl. Poradil jsem mu, aby si našel poslušnějšího kytaristu. Obecně, nejsem člověk do party, člen teamu, vždycky si dělám to co chci. Příležitostně se jako zpěvák účastním tribute projektů. Jeden z nich byl na počest Ally Pugačové. To je zpěvačka jen o něco mladší než Karel Gott, nesmrtelný zombie české pop scény.

V Česku je relativně známější Boris Grebenščikov, který tu nejen několikrát vystupoval, ale film o jeho osudech, The Long Way Home, se promítal na festivalu MOFFOM. Vy jste byl u toho, když začínal se skupinou Akvarium. Na festivalu v Tbilisi došlo ke skandálu. Grebenščikov si sundal košili, stál tam jako Iggy Pop a zpíval často citovanou píseň Marina: “Marina se rozhodla provdat se za Fina,” což byla skrytá výzva k emigraci. Akvarium se díky tomu ocitlo na černé listině jakožto “ideologická diverze”. O několik let předtím jste ale pod záminkou že “punk rock je satira proti konzumnímu životu” propašoval The Clash do sovětského radia. Tentokrát ideologicky doublespeak černé listině nezabránil?

Pro sovětské Akvarium jsem přece nemohl použít stejné argumenty jako pro britské Clash. V tomto případě jsem mohl jen dodat, že se jedná o specifický druh humoru, který nelze brát vážně.

Jak jste v Sovětském svazu získávali nahrávky ze Západu? V Praze se za totality scházeli rockoví fanoušci každý týden na “burze” na okraji Prahy. Lidé prodávali, kupovali nebo vyměňovali si LP, samozřejmě za bedlivé pozornosti policie, která tam často pořádala razie.

Když jsem jako kluk žil v Praze, tak jsem o tom samozřejmě věděl, ale neměl jsem peníze. Bylo mi 12 a občas jsem si mohl koupit singl za 12 korun, ale ne LP desku na černém trhu za 150 korun. To pro mě byly nepředstavitelné peníze. Ale měl jsem jisté privilegium, protože jsem chodil do mezinárodní školy, a moji kamarádi z Itálie a Francie a Kanady si přiváželi z každé návštěvy doma štos desek, takže přístup k hudbě jsem měl. A v Moskvě samozřejmě existoval černý trh stejně jako v Praze. Říkalo se mu fartsovka, veksláci byli fartsovčiki. Riskantní a výnosné zaměstnání. Ti byli v kontaktu s turisty, nejlepší zdroj hudby ale představovali studenti z Afriky. Když jsem se dostal na černou listinu a začal mít problémy s autoritami, všechny kontakty s lidmi z černého trhu jsem přerušil. Sledovali mě, dělali mi domovní prohlídku, a kdyby měli tu nejmenší záminku, zatkli by mě. Když vás chtěli zašít, bylo to kvůli černému trhu a ne kvůli tomu, co člověk skutečně dělal.

Alternativa versus estráda

Tuva, země dnes známá díky Huun Huur Tu a Albertovi Kuvezinovi, byla tehdy pro cizince zakázaným územím. Do jaké míry mohli cestovat občané Sovětského svazu po své vlastní zemi?

Tak třeba do Vladivostoku každý potřeboval propustku, byla to strategická oblast v sousedství Japonska. Mě tam jednou pozvali na přednášku o moderním popu, a i když jsem měl oficiální pozvání od šéfů místního Komsomolu, nedostal jsem propustku. Do ciziny jsem poprvé vyjel, když nepočítám Československo, v listopadu 1987, v době perestrojky, poté když mi v Londýně vyšla kniha Back in the USSR.

Jejím tématem bylo období, jemuž se říká éra “společného nepřítele”. Tvůrčí umění je ideologickou diverzí. Za dobré skutky trpíte, špatné jsou odměňovány, společným nepřítelem je totalitní vrchnost, jedinou nezpochybnitelně charakterní složkou společnosti jsou disidenti. O čem byla vaše druhá kniha, Tusovka?

Na rozdíl od první, která se překládala z mého rukopisu do angličtiny, jsem ji psal už rovnou anglicky, a rusky nikdy nevyšla. Kritika ji označila za první knihu zachycující situaci po perestrojce. Je o období, kdy zanikla integrita disidentských kruhů a kdy komerční příležitosti začaly posouvat estetické vnímání umělců. Po jejím vyjití roku 1990 jsem v Londýně strávil 8 měsíců.

To byla přelomová doba, Československo a další země bývalého Sovětského bloku se otevíraly světu. Co se dělo u vás?

Po návratu z Londýna mě doma vítali skoro jako hrdinu, dostával jsem spoustu zajímavých nabídek. Tehdy ještě oficiálně existoval Sovětský svaz, ale už končil monopol sovětské TV, prezidentem Ruské federace se stal Jelcin a Rusko otevíralo svůj vlastní TV kanál. Nabídli mi pozici vedoucího hudby. Byl jsem plný ideálů, v Anglii jsem připravoval TV dokumenty, získal jsem nové zkušenosti. Vzal jsem si příklad z BBC a Channel Four, jejich programy nebyly zaměřené na pop, ale na zajímavou hudbu mimo mainstream. Věděl jsem, že pop si svoji cestu najde vždycky, takže jsem se orientoval jinam: world music, jazz, soudobá vážná hudba, bláznivá akademická hudba, věci, které jsou v TV vysílání vzácné, kvalitní koncerty jako Frank Zappa, Pink Floyd, Bob Dylan. Zpočátku to bylo zajímavé, ale pak jsem zjistil, že mě šéfové stanice krok po krůčku odsouvají do jakéhosi ghetta. Vysílací čas získávaly Eurovizní soutěže a ubohé pop revue. Jejich autoři měli takovouhle taktiku: vždycky za mnou přišli s návrhem, já vůči nim vystupoval pozitivně, nikdy jsem se netvářil jako estetický fašista, který nenávidí pop. Řekl jsem jim, ukažte mi tu vaši show a já vám řeknu svůj názor. Chtěli mě uplatit, nosili mi obálky, tak 5 až 10 tisíc dolarů. Já jim řekl, že to vezmu bez úplatku jen když se mi to bude líbit. Obvykle se jednalo o ubohou hudbu, ubohou produkci. Já nemám nic proti kýči, ale dobrý kýč musí mít styl. Nabubřelý kýč bez stylu je ubohost. Řekl jsem jim: pro naši stanici to nemá patřičný standart. A oni šli za mými šéfy. Říkali jim: šli jsme za Troickým a to je blázen do alternativy. Nechcete se na to podívat sami? A oni na to: Když Troický řekl že ne, bude to velmi těžké – takže jim museli přinést obálku daleko tlustší. Když jsem to objevil, odešel jsem z ruské televize a přešel do NTV, to byla první soukromá TV stanice, tam jsem měl noční show s hudbou a rozhovory. Bylo to otevřené, mnoha lidem se to líbilo, někdy jsme se tam opili, pořad se jmenoval Cafe Oblomov.

A ten nakonec také skončil. Proč?

NTV byla především politická a zpravodajská stanice, hudba tam měla nejnižší prioritu. Moje show se původně vysílala v půl dvanácté v noci, a oni ji stále posouvali k ránu. Když se nakonec vysílala mezi 2 a 3 hodinou, požádal jsem o nějaký normální čas, a když mi ho nedali, odešel jsem. Další TV show, Příznaky života, skončila protože jsem údajně propagoval drogy. V jednom vydání jsem měl dva hosty, jeden byl rastafariánský rapper, který byl pro legalizaci trávy, a druhý bývalý narkoman, který se stal pravoslavným knězem. Je to prima člověk, o drogách mluvil analyticky a ne dogmaticky. Já osobně jsem také pro legalizaci, protože v Rusku každý rok zahyne 30 000 lidí, když se v opilosti perou, a 50 000 zemře po otravě nekvalitním alkoholem. Pro ně by bylo kouření marijuany dar z nebe. Kolik tisíc našich spoluobčanů by mohlo dodnes žít, kdyby místo vodky kouřili trávu? Podle mě by legalizace měkkých drog měla být v Rusku národní prioritou – a oni místo toho zrušili můj TV pořad. Došlo k tomu na privátní stanici REN TV roku 2004. Byl to skandál, chtěli mě dokonce žalovat, propagace drog je protiústavní. Od té doby jsem s TV skončil.

S Putinem přichází totalita nového typu, investigativní novináři jsou likvidováni nájemnými vrahy. Jaká je situace v kultuře?

V letadle cestou do Prahy jsem četl interview s divadelní skupinou komiků, kteří bez zábran používají brutalitu i vulgaritu, můžou říkat cokoli skandálního o filmových celebritách, nikoli však o politicích či milionářích. V tom rozhovoru se jednoho z divadelníků ptali, jestli nemá problémy s cenzurou. A on zcela bez obalu odpověděl, že každý z nich má svoji vnitřní cenzuru. V Sovětském Svazu byla cenzura ideologická, teď už žádná ideologie neexistuje, ale stejně jako předtím všichni vědí, co se může a co ne. Umělci jsou na moci závislí, protože jsou podporovaní z veřejných peněz a potřebují media. Vědí, na co si dávat pozor. A pokud si ten pozor nedají, projeví se to až se bude příště rozhodovat o dotacích.

V Rusku probíhá obnova sovětského režimu. Totality, ale bez komunistické ideologie. Mnozí se snaží srovnávat Rusko s Čínou, ale tam už žádná paralela není, Čína má stále komunistickou ideologii. Tu nahradil v Rusku nacionalismus, supervelmocenské smýšlení, šovinismus a pravoslavné křesťanství. To jsou momentální ideologické trendy.

Z článku v UNI, 2008/5