Horká noc s tarantulí
15. 10. 2007 | Rubriky: 2007,Články,Rock & Pop
Provoz na silnici houstne až se úplně zastaví, jediný průjezdný pruh lemují kolony zaparkovaných aut. Tato kalamita se ale nejmenuje Woodstock. Přijíždíme na festival La Notte della Taranta, který probíhá každoročně na jižním cípu italského poloostrova.
Kraj zvaný Salento tvoří podpatek italské “boty”. Zatímco přes její špičku, Kalábrii, se cestuje na Sicílii, Salento je v tomto srovnání podstatně izolovanější: tou nejbližší pevninou je Albánie či řecký ostrov Korfu. Etnografové se shodují, že právě v těch odlehlejších krajích syrová tradiční hudba nejdéle odolá tlaku civilizace. Ať už se jedná o primáše z Horňácka, polyfonie z Korsiky, dudáky ze skotské vysočiny anebo rituální pizzicu ze Salenta.
Pizzica? Italsky to znamená štípnutí. Nejen na našich, ale i na ostatních evropských festivalech world music je to styl zatím vzácný, Evropa objevuje vlastní hudbu se zpožděním.
U nás hrála pizzicu poprvé průkopnická skupina Zoe na festivalu Respect roku 2001, podruhé ji spolu s tanečním workshopem prezentovali Aioresis letos na jaře v divadle Archa. Pokud jste u toho náhodou byli, možná máte na jazyku kritickou poznámku: tenhle styl zrovna nevyniká pestrým repertoárem, řada kapel zní, jako by dokola obehrávala stále jednu písničku, která ovšem stojí na patřičně intenzivním rytmu. O to větším překvapením byl letos v létě koncert skupiny Nidi d’Arac na Folkových prázdninách v Náměšti. Skupina jakoby se vyhýbala klišé tím, že vynechala pro styl typickou tahací harmoniku organetto. V popředí jejího zvuku stojí zlověstně hypnotické housle i téměř cikánsky nespoutaný a přírodní hlas Very di Lecce. A především mistrovská tamburína, která je rytmickou páteří pizzicy.
I když Nidi d’Arac na Moravě zazářili, nic se nevyrovná tomu, zažít hudbu v jejím domovském prostředí – nejlépe ve zmíněním Salentu. Představte si, že ve vašem kraji není masovým sportem pití piva, ale hra na tamburínu, a národní hudbou nikoli senilní dechovka, ale svižná pizzica. Pro návštěvníka z ciziny se jedná o fenomén skutečně neuvěřitelný: na finální megakoncert festivalu La Notte della Taranta koncem srpna v Melpignanu přišlo sto padesát tisíc diváků, aniž by v programu figuroval mainstream.
Na okraji městečka, v němž normálně žije dva a půl tisíce obyvatel, stojí obrovské podium pro 60 muzikantů, nad ním se tyčí impozantní ruina augustiniánského kláštera. V publiku jsou zastoupeny všechny generace i společenské vrstvy, nikdo se nesnaží demonstrovat příslušnost k nějakému trendu, ale všichni snadno propadají taneční mánii, často se přidají s vlastní tamburínou. “Kde jinde v Evropě by něco takového bylo možné?” komentoval závistivě kolega z Vídně. Místní znalci naopak tvrdí, že to hlavní se odehrálo v předešlých dvou týdnech; program festivalu začal 8. srpna, a obsahoval celkem 20 koncertů zhruba 60 místních kapel i hostů. Vstupné se nevybírá, hraje se na prostorných náměstích zhruba deseti salentinských městeček, které patří do komunity “Grecia Salentina”, tedy Salentinského Řecka, na území kolonizovaném Řeky v antice.
Město Lecce, metropole Salenta, leží na 40. rovnoběžce, nejbližší letecké spojení je do přístavu Brindisi, který je půl hodiny autem na sever. První z koncertů, které jsem po příletu stihl, byl v Cutrofianu. Noční vedro se mísí se vzdáleným hukotem tamburín. Míjím lákavě prázdné ulice: všichni jsou totiž na hlavním náměstí. V jeho okolí najdete stánky s nejrůznějšími suvenýry s pavouky, i bary s pověstným italským espressem, které se v této roční době několika přidanými kostkami ledu promění v osvěžující životabudič. Koncert zahajuje pizzica spíš rutinní, po ní přichází Antonio Castrignanň, původně hráč na tamburínu, dnes úspěšný filmový skladatel. Jeho hudbu střídají archivní filmové projekce i divadelní výstupy. Jako poslední vystoupí Banda Adriatica, hudebně čerpající spíš z Balkánu než ze Salenta. Takhle by hrál Bregovic, kdyby ironii a odstup vyměnil za živelnost. Spřízněnost s jeho Wedding and Funeral Bandem ještě zvýrazňuje hostující skupina Eva Quartet, kterou založily ex-členky kultovních Le Mystere Des Voix Bulgares.
S křišťálově ostrými hlasy Bulharek ostře kontrastuje mužský sbor Lo Cor de la Plana z Marseille, který vytváří krátké spojení mezi tradicí z provencálských lidových zpěvníků a rytmickým pokřikováním marockých Berberů. Jeho vedoucí, Manu Theron, vyjel do Salenta na výzkumy už loni a navázal tu kontakt s výše zmíněnými Nidi d’Arac. Obě skupiny letos vystupují společně, společným jmenovatelem je rytmus i tamburíny.
Řecký dialekt griko i prostopášné oslavy boha plodnosti Dionysa, katolicismus i barokní architektura vytvářejí historické kulisy unikátní hudby, která na rozdíl od našeho folkloru netrpí konfliktem mezi tradicí a modernitou. Tak například, k těm nejstarším veteránům pizzicy patří 78letý Uccio Aloisi. Po svém půlnočním vystoupení v rodném Cutrofianu odjíždí domů na kole, klíčovou skladbu jeho repertoáru Pizzica degli Ucci zaranžoval pro velký ansámbl Stewart Copeland z Police, jemuž před 4 lety svěřili roli hudebního supervizora závěrečného megakoncertu. Místní vděčně vzpomínají na loňský rok, na němž jako hosté vystupovali Ucciho vrstevníci, kubánští veteráni Buena Vista Social Club.
I když tradice letních městských koncertů sahá mnohem hlouběji, první ročník festivalu La Notte della Taranta proběhl před deseti lety. V rolích kapelníka se mimo Copelanda objevil i Joe Zawinul. Letos tuto roli získal Mauro Pagani, houslista, hráč na bouzouki a ex-člen nejslavnější skupiny italského art-rocku, Premiata Forneria Marconi. Jeho úkolem bylo několik týdnů s zkoušet obrovitou sestavou Orchestra Popolare La Notte della Taranta, která vznikla pro účely festivalu před třemi lety. Třicet smyčců, kytary, mandolíny, vokalisté, a k tomu navrch hosté – od hráče na kuriozní sardinský nástroj launeddas přes bulharské zpěvačky Eva Quartet až po místní pop-ikony. Skeptik by očekával dinosaurskou frašku topící se v moři kláves a syntetických rytmů, ale k té naštěstí nedošlo, což je dáno podstatou této hudby. Když podium ovládají živelné tamburíny, zvuková chemie nemá šanci.
A mimochodem, jak je to s těmi pavouky? Jak asi tušíte, pizzica původně léčila oběti tarantulí tím, že je uvedla do transu a zběsilého tance, který postižené zbavil pavoučího jedu. Obyvatelé Salenta byli přesvědčeni o jedovatosti tarantulí až do počátku novověku. Roku 1693 lékař Bernardo Clarizio na veřejném experimentu dokázal, že kousnutí tarantulí – na rozdíl od černé vdovy – není životu nebezpečné. Jedná se tedy o pověru? Pavouk jako zástupný problém maskoval stres vyčerpávajícího života venkovanek. Léčebné rituály přetrvaly až do nedávné minulosti – antropologové je zachytili na film ještě v 60. letech. Není divu, že o dvě generace později se změnily v manifest kulturní identity a hudební tvořivosti, jaký byste jinde v Evropě nenašli.
Z článku v Rock & Pop, 2007/10
