Hudební extáze z posvátné krčmy: Faiz Ali Faiz v Kremži na Dunaji

7. 3. 2011 | Rubriky: 2010,Články,UNI

Zatímco indickou klasickou hudbu západnímu publiku poprvé představil virtuozní houslista Lord Yehudi Menuhin roku 1955 na průlomovém koncertě v newyorském Museu moderního umění, spirituální zpěvy qawwali začaly pronikat do světa až o dvacet let později. S touto hudbou sufijských rituálů vycestovala na Západ jako první rodinná skupina Sabri Brothers, ale nejsilněji je do světového vědomí otiskl Nusrat Fateh Ali Khan [1948-1997], mistr improvizací a vokální ekvilibrista, označovaný i rockovými veličinami za zpěváka století.

Náhlé zatáčky a hlasové piruety v ostrém tempu u něj nikdy nebyly znakem sebestředného exhibicionismu, ale jen prostředkem k dosažení co nejsilnějšího účinku, k čemuž napomáhá i neustále opakování s drobnými změnami a valící se hypnotický rytmus. Ostatně, cílem této hudební školy je splynutí s Bohem, což lze do ateistického slovníku přeložit jako extázi či posun do jiné reality.

Nusrat Fateh Ali Khan byl klíčovým umělcem prvních festivalů Womad Petera Gabriela, jeho hlas se objevoval v remixech i ve filmech. Přitom prokázal, že qawwali jako forma má dost integrity na to, aby si udrželo respekt i jako součást fuze.

Po Nusratově smrti hudební veřejnost řešila otázku, kdože bude jeho nástupcem. Ta zůstává dodnes otevřená, k těm nejvýraznějším současným osobnostem patří zpěvačka mystické poezie Abida Parveen a Faiz Ali Faiz, nejtalentovanější z Nusratových synovců. Zatímco Abida Parveen se orientuje především na domácí publikum, z Faiz Ali Faize se stal světoběžník, který podobně jako Nusrat potvrdil, že qawalli zní skvěle i ve spojení s jinými žánry. Jeho zatím nejúspěšnější fuzi je projekt Qawwali Flamenco, který vlastně fuzi není; flamencová kapela i Faizova party jsou každá na opačné polovině podia, a velkou část koncertu se jen střídají. Přesto ale v průběhu večera působí čím dál tím víc jako jeden hudební živel promlouvající stejným jazykem. Když se pak v závěru koncertu pustí do společné skladby, žádné stylové hranice už nevnímáte.

Před dvěma lety vystoupil Faiz Ali Faiz společně s americkým gospelovým sborem na festivalu sakrální hudby ve Fezu v Maroku, a vzbudil nadšení i u jindy až extrémně skeptického Joe Boyda, objevitele tak odlišných skupin jako Pink Floyd či Muzsikas: “Bylo vzrušující sledovat jak Faiz odpočítává osminový takt gospelové písně v 16dobém rytmu indické klasické hudby. Faiz se vznášel nad gospelovými harmoniemi ve velkolepých křivkách, zatímco ženský sbor zpíval fráze z Koránu.”

Poslední Faizovou “fuzí” jsou společné koncerty s Titi Robinem, francouzským hráčem na bouzouki a arabskou loutnu, které mají na rozdíl od obou dříve zmíněných projektů trochu odlišný koncept: Robin není protiváhou, ale spíš tichým společníkem, který Faizovo qawwali rámuje do zvukové palety z blízkého Východu, a tím vytváří můstek mezi Pákistánem a západem. Před jejich společným koncertem na festivalu Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži vznikl následující rozhovor.

Vy jste sólový zpěvák, tedy qawwal, obklopený party, což je sbor a doprovodní hráči. Čím musí člověk projít, aby se k tomuto postavení dopracoval?

Qawwali se zpívalo v mé rodině po devět generací, zpíval můj otec i moji strýcové, oni měli svoji party, tedy skupinu, a já jsem je jen sledoval. Nepovažoval jsem to za učení či nějakou tvrdou práci, byl to můj sen abych tohle uměl až budu dospělý. Nikdy předtím jsem nebyl členem žádné jiné skupiny, jen té mojí, rodinné. Začínal jsem ve školním věku, když mi bylo tak devět let. Než jsem šel spát, bubnoval jsem na plechovky.

Má qawwali stejnou strukturu jako klasická hudba severní Indie, určují ji tedy tónové řady zvané rag a rytmické struktury tal?

Ano, i když my v Pákistánu tu klasiku neoznačujeme slovem hindustánská, ale pákistánská. Když komponujeme, vybereme nejprve báseň, poezii, a podle ní pak zvolíme odpovídající ragu, která je nejbližší její povaze, a také rytmus, pro který se podle počtu dob užívají termíny jako ektal, tintal…

Je tedy každá ze skladeb, kterou máte v repertoáru, založená na jedné básni, jednom textu, anebo je propojujete dohromady?

Základem je vždy jedna báseň, ale my k ní přidáváme dekorace, kuplety, verše na stejné téma, je to tedy určité rozšíření, takže když třeba začnu báseň o bolesti odloučení, k ní pak přidávám další verše na stejné téma, jen abych to téma rozvinul, detailně je prozkoumal a podíval se na něj z jiné strany. Tomu říkáme gyra, což je uzel. Takový postup je v qawwali ustálený, a vedle těchto textových ornamentů užíváme i hudební ornamenty: hlas klouže v glissandech, vzpíná se, jakoby zmlkne ale hned se vrátí zpět v plné síle, takže i tím se účinek ještě zesiluje.

Takže, k přípravě koncertu patří i návštěva knihovny? Či nějaké webové databáze?

My známe tu poezii nazpaměť, patří k našemu životu i povolání. Takže ty související verše, asociace a citace člověka napadnou automaticky, to není žádná literární konstrukce. Spíš něco jako improvizace, či přesněji řečeno, extempore. Ale přitom tu tradiční poesii zpíváme tradičním způsobem, volíme stejný jazyk a stejná slova jak to bylo napsáno před sedmi sty lety, byl by hřích to měnit. A pokud někdy zpíváme současnou poesii, děláme to s přihlédnutím k tradicím qawwali.

Autorem těch textů jsou sufijští básníci? Mají zpěváci qawwali v repertoáru třeba Rumiho?

Otcem qawwali a nejdůležitějším autorem repertoáru, který se dodnes zpívá, je Amir Khusrau. To byl hudebník, zpěvák, básník a dokonce i tanečník, on psal podobně jako Rumi v perštině a navíc v hindi. Byl turecko-perského původu, narodil se asi půl století po Rumim v Indii, a podle indických spirituálních zpěvů bhajan vytvořil islámskou, sufijskou paralelu, dnes známou jako qawwali.

A vy tedy zpíváte především v současném Pákistánském jazyce, tedy urdu?

Nejen v urdu, ale taky ve farsi, tedy perštině, a navíc i v pandžábí, protože já i moje party jsme z Pandžábu.

Ale silná sufijská komunita je i v Indii, jazyky jsou příbuzné, a navíc část Pandžábu patří i Indii, vystupujete tam někdy?

Bohužel ne, protože v posledních čtyřech letech máme plný diář. I v Indii mají qawwali festivaly, ale ty termíny nám vždycky s něčím kolidují.

Qawwali je v některých muslimských zemí zakázané, sufijové jsou tam považováni za kacíře, nemáte s tím problémy?

V Islámu máte několik myšlenkových pruodů. Podle některých je v islámu hudba zakázaná, podle většiny je hudba součást víry a člověk s Bohem komunikuje i hudbou, některé muslimské země jsou v tomto směru velmi liberální. My jsme třeba hráli v Maroku na festivalu v Essauiře, tam jsme vystupovali se sufijským bratrstvem z marockého města Meknes, hned během první půlhodiny se nám podařilo velmi harmonické vzájemné propojeni, u publika to mělo velký ohlas.

Ale hudba z Maroka se od pákistánské liší možná stejně jako od evropské?

Oni začali flétnami a bubnem, pak zpívali, poslouchal jsem a zeptal se, o čem to je. Bylo to velebení Proroka, pro nás známé téma, a to stačilo abychom se připojili, rozdíl mezi oběma světy není až zas tak velký,

Když zpíváte pro západní publikum, měníte něco vzhledem k odlišné mentalitě?

Já zas tak velké rozdíly nevidím, lidé možná nerozumí textu, ale hudbě ano. Rytmy i melodie všichni vnímají stejně, a ty dokážou publikum dovést k extázi.

Když hrajete doma, tak uběhne dvacet minut, hodina, dvě hodiny, lidé pořád poslouchají, kdežto v Evropě mají o čase docela odlišnou představu.

S těmi rozdílnými časovými měřítky souhlasím, ale v případě qawwali pozornost publika udrží improvizace. Lidé sledují, co v té další frázi změním, v tom je hodně silné napětí.

Když jsem slyšel poprvé qawwali se Sabri Brothers, to čemu říkáte extáze jsem velmi přesně vnímal. Jakoby se něco stalo s časem, který ubíhal podle jiných pravidel. Když skončila hudba, bylo docela těžké se zorientovat, vrátit se do reality. Jak tohle odtržení od toho normálního světa vnímáte když zpíváte?

Když začnu zpívat, kontakt s publikem začnu nejsilněji cítit tak po pěti deseti minutách. Pokud publikum směřuje do extáze, já také. Hlavní kritérium pro mě je, že musím posluchačům dát co nejvíc, na to se soustředím.

Ale nehrozí že se ztratíte? Ty písně znějí, že by skončit vůbec nemusely.

I když jsem do té hudby hluboce ponořen, tak pořád vím že konec musí přijít. A že začne další skladba.

Indická klasická hudba se za posledních padesát let důkladně změnila, tempo se zrychlilo, přibyly nové nástroje. Když srovnáte vaši generaci s předchůdci, jako byl Nusrat či Sabri Brothers, vnímáte také nějakou změnu? Děláte to jinak než vaši předkové?

Nusrat je mojí nejsilnější inspirací, a také vím že qawwali je silná tradice kterou nelze nějak dramaticky měnit. Všichni sledujeme stejné formy, struktury. Co můžeme změnit jsou detaily, qawwali spojit s jinou hudbou, třeba s flamencem anebo jako dnes v Kremži s Titi Robinem, ale podstata zůstává stejná. Je to stále tentýž design vytvořený starými mistry. Kdybychom to měnili, tak to už není qawwali.

Ale mění se společenský kontext, v sufijské hudbě se objevují i velmi talentované zpěvačky, jako Abida Parveen. Ženy v tomto žánru přece nikdy nebyly.

Abida Parveen zpívá mystickou poezii, to není přímo qawwali. Je pravda že před ní v jejím stylu zpívali jen muži, ona je následovala, a ji následuje celá nová generace. Zajímavé jsou i regionální styly, třeba qawwali z Pandžábu odkud byl i Nusrat, z regionu zvaného Doaba, což doslova znamená “dvě řeky”, je to kraj zasahující do Indie i Pákistánu, a protože leží mezi dvěma řekami, je podobně úrodný a prosperující jako byla kdysi Mezopotámie mezi Eufratem a Tigridem.

Ale z Pandžábu je také vůbec nejpopulárnější indický styl, bhangra.

Ten ale patří do sféry pomusic, či spíš folk-popu.

Jeho součástí je velmi sugestivní rytmus hraný na velký buben dhol, ten v pandžábském qawwali neexistuje?

Ta rytmická struktura ano, ale díky odlišným nástrojům má v qawwali úplně jiný zvuk.

Střídání rolí mezi vaším sólovým zpěvem a sborem má přesná pravidla, jak vlastně probíhá komunikace mezi vámi a vaší party?

Moje fráze opakuje zpěvák který sedí vedle mě a hraje na harmonium. K němu se pak přidává sbor. Doprovod tvoří dvě harmonia, tabla, hlasy a tleskání.

Čeho si vážíte jako nejvyššího dosaženého výsledku?

Když jsem začínal v 80. letech v Pákistánu, sledoval jsem Nusrata jak jezdí po světě a zpívá před západním publikem, natáčí se západními muzikanty. Chtěl jsem dosáhnout něčeho podobného, proniknout do světa. V posledních letech jsem pracoval s flamencovými umělci ze Španělska, s gospelovým sborem ze Spojených států, s hudebníky z Francie i Maroka. To je můj splněný sen.

Jak jste se vlastně poprvé setkal s Titi Robinem, s nímž vystupujete tady v Kremži?

To zprostředkoval Said Assadi z vydavatelství Accords Croisés, které se na podobné mezikulturní fuze specializuje, a roku 2003 například iniciovalo náš projekt Qawwali Flamenco. V roce 2006, když jsme byli ve Francii, nás seznámil s Titim, jen tak jsme seděli a jeden pro druhého hráli, večer jsme si to zkusili znova na koncertě jako přídavek, a o dva roky později jsme dostali z Accords Croisés signál, že můžeme začít zkoušet, a loni nám vyšlo společné album.

Z článku v UNI, 2010/10