Hudební road movie mezi Kolumbií, Finskem a Českem
23. 11. 2020 | Rubriky: 2020,Články,UNI
Živelně expandující kolumbijská scéna je pro nás nezmapovaným zdrojem žánrů a talentů. Vydejme se do tohoto tavícího kotlíku ve společnosti dvou zasvěcených průvodců: Hilder Brando je DJ, producent a klíčová postava kolumbijské skupiny Radio Caliente, jeden z jeho projektů byl nominován na Grammy. Julia Palmu se jako muzikantka i hudební agentka pohybuje mezi Prahou, Helsinkami a Kolumbií. Pod uměleckým jménem Julia Adal natočila album s hostující Bárou Zmekovou a Ninou Marinovou, jedna z jejích nahrávek dokonce pronikla do masově sledovaného kolumbijského TV seriálu Enfermeras.
Vy mapujete kolumbijskou scénu už čtvrtým rokem, a předtím jste strávila tři roky v Praze. Jak k tomu došlo?
Julia: Ve Finsku se mi líbí, ale víc mě baví cestovat a žít jinde. Před sedmi lety mě lákala střední Evropa: stará města a úzké uličky. Do Prahy jsem přijela jako studentka v rámci výměny, našla jsem tu pocit spřízněnosti, který mi ve Finsku chyběl.
Píšete písničky, ale také pracujete v hudebním byznysu, co všechno vlastně děláte?
Julia: Studovala jsem art managament i teorii marketingu na univerzitě. Tři roky jsem pracovala s Helsinki Cotonou Ensemble s muzikanty zčásti z Finska a zčásti z Beninu. Zajímám se o latinské styly, dlouho mě lákalo vyjet do Kolumbie, protože právě odtud jsem slyšela tolik zajímavé hudby. Jako pokračování mé kariéry jsem před třemi lety přivezla poprvé do Evropy Hildera Branda, jehož umělecké jméno zní KillaBeatMaker.
A jak se vyvíjela vaše muzikantská dráha? Po příjezdu do Prahy jste se spolubydlící houslistkou Ninou Marinovou založila dvojici Les Flatmates. Nina mezitím vydala se svojí kapelou Nina Rosa album Discover.
Julia: Ještě předtím jsem ve Finsku s mojí první kapelou dělala cover verze folkového repertoáru, původně jsem hrála na piano, na kytaru jsem se naučila až v Praze.
Když komponujete, s čím začnete?
Julia: Mě vždycky bavilo psát. Na papíře, v laptopu, příběhy, písňové texty. Furt něco píšu. Každý den, ten monolog co nosím v hlavě zachytím do textu.
Ve finštině?
Julia: I v angličtině, a teď v Kolumbii to zkouším ve španělštině. Taky mě baví zapisovat konverzaci, třeba když někdo řekne něco co se mi líbí, zapíšu si to. Jsou to texty, které lze zpívat. Někdy mě ty básně napadnou už s melodií. Někdy mi v hlavě zní jen melodie a odpovídající text pak hledám ve svých zápiscích.
Zkoušela jste někdy hraní na ulici? Vydělat si tím na živobytí?
Julia: V téhle oblasti jsem získala kvalifikaci s Les Flatmates. Někdy jsme hráli na ulici, jindy jsme zašly do kavárny a zeptaly se, jestli tam můžeme udělat koncert a většinou nám řekli ne. Nedokázala bych se tím uživit. Brala jsem to jako test, rok poté, když jsem přijela do Prahy.
V Kolumbii musí být naopak spousta pouliční hudby?
Hilder: Pro cizince je Kolumbie hudební Mekkou, na ulici vidíte umělce z Argentiny, Peru, Bolivie, častěji ale akrobaty než muzikanty. Zkoušejí to podobně jako Julia.
Proč je právě Kolumbie tak atraktivní? Proč ne sousední Venezuela, která má podobný hudební charakter? Samozřejmě, teď je ta země v chaosu, ale třeba před 30 lety?
Hilder: Venezuela patřila k hlavním konzumentům kolumbijské hudby. Spousta kolumbijských hudebníků tam odcházela za živobytím, kdežto teď je to naopak.
Jak je to se salsou? Velká část hitů, které do šuplíku salsa řadí laická veřejnost, vychází ze specifického rytmu a tím je cumbia. Ta vznikla v Kolumbii, tvrdí se, že její rytmus imituje pohyby otroků v okovech. Později cumbia pronikla přes Mexiko do celé Jižní Ameriky. Udržela si stejnou popularitu i na domácí půdě?
Hilder: Cumbia skutečně vznikla mezi černošskými otroky, i její název je z Afriky. Dnes je cumbia nejpopulárnější v Argentině a Chile, nikoli však v Kolumbii. Vývoj probíhal téměř sto let, přispěl k němu i mexický DJ, který kolumbijskou cumbii zpomalil. Díky tomu pak v Mexiku lépe rozuměli našim textům. Ta pomalejší verze cumbie pak začala žít vlastním životem s trochu odlišným nástrojovým obsazením. Říká se jí cumbia rebajada, cumbia redukovaná. Snížené je nejen tempo, ale i výška tónů. Navzdory popularitě v Argentině, Ecuadoru či v Peru se v Kolumbii novotvary z jiných zemí neujaly.
Julia: Existují ovšem výjimky, v Kolumbii najdete cumbii v populárních městských stylech, ale není to už ta tradiční cumbia z černošských komunit. Nejznámějším příkladem je světově velmi úspěšná skupina Bomba Estereo.
Hilder: U nás tomu říkáme “nu cumbia”, hraje ji také Frente Cumbiero a kapely z alternativní scény, nikoli z mainstreamu.
Když jsme u afrických vlivů, dalším pramínkem je afrobeat, žánr u jehož počátku stál před 50 lety Fela Kuti z Nigérie a který dnes zažívá obrodu třeba v Brazílii. Jak důležitý je v Kolumbii ?
Hilder: Jako hudba sofistikovaných posluchačů, která je ovšem pod rozlišovací schopností mainstreamového publika.
Máte třeba jiné styly s africkou příchutí?
Julia: Kolumbie se zeměpisně dělí na regiony a to rozdělení funguje i v hudebních stylech. Na pacifickém pobřeží převládají černošské styly, typickým nástrojem je tam marimba, a karibské pobřeží má pestrou nabídku stylů jako vallenato, champeta, ta je hodně africká.
Což nedávno proniklo do světových médií. V únoru se o to zasloužila Shakira, když v televizním přenosu ze Super Bowl předvedla jak se champeta tančí.
Hilder: I ten zvuk je drsný, hlasitý a zkreslený. Patří to k místní kultuře. Vyhnat hlasitost na maximum, kdy aparatura začne zkreslovat.
Julia: Nikde jinde jsem neslyšela tak hlasitou hudbu jako v Kolumbii, hlavně v těch vesničkách blízko pobřeží. Působí hodně africky, mluví se tam kreolsky, což je dialekt s africkými kořeny, a hlasitost neuvěřitelná.
Takže každý v Kolumbii ví, že právě hlasitou hudbou přispěje k obecné pohodě?
Julia: Hlasitá hudba patří v Kolumbii k dobrým mravům. Má to hmatatelný výsledek, žádná jiná země z regionu neprodukuje takové množství dobré hudby.
Hilder: Což se odráží i do mezinárodního hudebního průmyslu. Kolumbie je v exportu úspěšnější než její sousedé, máme hudební veletrhy.
Které priority sleduje kapela z Kolumbie, když chce proniknout do světa? Kam vyjíždíte na turné?
Hilder: Na festivaly v Chile, Peru, hráli jsme i na ostře sledované přehlídce SXSW v Texasu, což je od nás vlastně kousek, na opačném břehu Karibského moře.
Vídeň versus Kolumbie
Jak jste vlastně získal nominaci na Grammy?
Hilder: Producent a hudebník Fernando “Toby” Tobón, který pracuje se spoustou významných hráčů včetně Carlose Santany, mě přizval k natáčení kolumbijské kapely Don Tetto, podílel jsem se na albu jako zvukový mistr.
Loni a předloni vám Julia zařídila celkem tři evropské turné. Jak to probíhalo?
Hilder: Festivaly včetně Szigetu, klubové latin parties ve Vídni, Berlíně a dalších městech, kde jsem figuroval jako DJ s hosty, mezi nimiž byla třeba Bára Zmeková a houslistka Nina Marinová.
Jako DJ jste hrál ve Vídni to, co pouštíte doma v Medellínu?
Hilder: Naopak, vždy beru v úvahu zkušenost a vkus lokálního publika. V Medellínu zabírá zcela specifický typ cumbie, v Evropě je vkus odlišný.
Jak hluboko do historie sahá váš repertoár? Hrál byste třeba balady dnes řazené k latinskoamerické klasice, konkrétně zpěvačku Chavelu Vargas, jejíž hudbu si vybral do svých filmů Pedro Almodóvar?
Hilder: Spíš ne, hraju rytmické věci, z historie třeba Los Hispanos, to je klasika z našich 60. let.
Střechový termín salsa označuje eklektickou směs stylů z kulturně velmi různorodého prostředí. Karibská oblast, Jižní a Střední Amerika, komunity latinos v New Yorku. Existuje v téhle záplavě nějaká respektovaná autorita?
Hilder: Příkladem této hudební diverzity je Joe Arroyo, který zemřel před 9 lety. Ten měl jak v Kolumbii, tak i v okolních zemích stejnou pozici jako Michael Jackson v anglosaském světě. Zrovna jeho jsem hrál ve Vídni či v Berlíně, někteří ho znali, jiní byli naopak zaskočeni.
Jak jste vlastně začal svoji hudební dráhu?
Hilder: Můj otec i matka žili ve Venezuele, ale narodil jsem se v Kolumbii. Když mi byly 2 měsíce, rodiče se vrátili do Venezuely, a tam jsem vyrůstal do svých 15 let. Mám tu zemi rád, hlavně hudbu z plání s cuatrem, harfou a perkusemi, říká se tomu musica llanera. Dodnes mám cuatro z Venezuely, je to můj koncertní nástroj. V devíti letech jsem se zúčastnil školní soutěže, to byl počátek mé muzikantské dráhy. Součástí byla improvizace s textem, tedy rappování ve španělštině, anebo v hybridním jazyce kterému říkáme spanglish.
Jak to zní?
Hilder v této chvíli přejde do role sofistikovaného rappera, několik úderných veršů v angličtině vystřídá španělština, pak zpátky angličtina, pak podá vysvětlení: S tím jsem se narodil a to dělám nejradši, se svými “mašíns“, což je mini keyboard, synťáky, samply. Taky mám sbírku vinylů, rád ze starých věcí dělám nové. Vím, že se musí platit copyright, sleduju jak ve světě fungují různé modely, vím že u vás to řeší OSA a také vím že pravidla se teď bouřlivě mění s novými technologiemi.
V jste zakladatelem a vedoucím Radiocaliente, jak máte rozdělené role?
Hilder: Já jsem producent, zvukový inženýr, Wey Ramirez dělá rap, rozumí vizuální stránce. Jsme jako rodina, 6 lidí na podiu. Cuatro, kytara, maracas, basa, bicí, klasické klávesy nemáme, užíváme sequencer a live sampling.
Taky máte v Kolumbii tu extrémně nudnou a vtíravou hudbu v supermarketech, jaká se hraje v Evropě? Anebo něco průraznějšího?
Hilder: Tenhle repertoár řeší kontrakty mezi řetězci a vydavateli. Jedná se o velký byznys, v kolumbijských supermarketech hrají hvězdy jako Carlos Vives. Je to úplně jiný systém než v Evropě, kde jsou lidé pod mnohem větším tlakem mainstreamu a globálního popu. V Kolumbii je taky komerce, ale prioritu má místní hudba.
Příště bych tam život neriskovala
Vedle vallenata, původně venkovského stylu s akordeonem, je dnes nejkomerčnějším žánrem reggaeton. Pro laiky je název možná zavádějící, průlomová nahrávka žánru Dem Bow sice vznikla roku 1990 na Jamajce, ale pak díky remixům nabrala zcela odlišný kurs?
Hilder: Klíčový remix natočil v Panamě muzikant Nando Boom a po vzniku dalšího remixu v Porto Ricu získal rodící se žánr svůj název. Pro reggaeton jsou důležitá tři místa, Panama, Porto Rico a Medellín. Karibská oblast je velký tavící kotlík. Když posloucháte Despacito, jeden z největších latinských hitů uplynulé dekády, slyšíte tam otisky celé řady karibských stylů.
Velkou část hudby z Kolumbie dnes tvoří elektronika.
Hilder: Co konkrétně? Elektronika může znamenat cokoliv.
Jeden příklad. Do Evropy se hudba z Kolumbie dostává omezeně, ale podařilo se to třeba projektu Sidestepper, který tvoří Richard Blair a Iván Benavides. V Evropě jsou relativně známí, mají stejnou popularitu v Kolumbii?
Hilder: Ano, ale ne jako velké hvězdy. Sidestepper má oporu v té poněkud mlhavé oblasti zvané world music. Inspiroval spoustu slavnějších – ChocQuibTown, hip hopovou kapelu z Cali, třetího největšího kolumbijského města, které je označováno za světovou metropoli salsy.
Předpokládám že i v Cali jste se na své kolumbijské expedici stavila?
Julia: Cali je hodinu od pobřeží. Velké údolí, kolem jsou hory. Pro mě to byla zastávka, ze které jsem podnikala další výlety. Baví mě zabydlet se a sžít se s místem, poznat lidi v kavárnách či prodavače na trhu, vytvořit si lokální vazby, a zároveň jsem chtěla hodně cestovat. Věděla jsem, že Cali má vlastní kulturní identitu, podobně jako Bogotá, ale to je hlavní město a tam je všechno. Dalším centrem je Cartagena, všechna ta místa mají unikátní tvář. Na karibské straně je ostrov San Andrés, oficiálně patří Kolumbii, i když nejbližší pevnina je Nicaragua. Atmosférou je trochu jako Jamajka, lidé tam mluví kreolsky, španělsky i anglicky.
Jak je to vlastně s hip hopem v Kolumbii, když to srovnáte s USA?
Hilder: To je dobrá otázka. Máme spoustu fanoušků, a to i v undergroundu, v ghettech, favelas, což je brazilský termín, naše označení je “communas”. K hlavním tématům u nás patří korupce, bohatí, chudí, a samozřejmě sex a drogy. Velký rozdíl je v tom, že v USA je skvělá infrastruktura a špičková produkce.
Takže kolumbijský hip hop jsou spíš garážové kapely? Což nemusí být na škodu věci.
Julia: Ano – ale zásadní rozdíl je, že rytmickou páteří kolumbijského hip hopu je latinská hudba. Ty gangy jsem v Bogotě zažila na vlastní kůži. Jsou tam velké festivaly jako Salsa al Parque, či Hip Hop al Parque, vstup zadarmo. Ostatní mě varovali, jako Evropanka jsem netušila, že když na ulici vytáhnu mobil, je to znamení pro zloděje. Kolegové mě naštěstí uvedli do party muzikantů, k nimž patřil třeba sedmdesátiletý rastafarián. To je cesta, jak si vytvořit bezpečnou bublinu. Pro jistotu jsme nechali mobily, peníze a karty doma. Projít bránou byl velký zážitek. Sundat nejen boty ale i ponožky. Mladí z ghett dokázali i přes kontroly pronést nože. Došlo k davové hysterii, lidé začali ječet, přesouvaly se obrovské davy. Někdo prý vytáhl střelnou zbraň. Hned vedle mě se mladíci prali s noži, všichni jsme věděli, jak důležité je udržet se ve stoje, jinak vás davy ušlapou. Byli tam ranění. Hudba skvělá, kapely dobře vybrané, festival úžasný, ale příště bych tam život neriskovala.
Není to následek válek kvůli drogám? Byla před 50 lety Kolumbie mírumilovnější?
Hilder: Konflikty byly i před padesáti lety, figurovaly v nich zločinné gangy i komunistické guerilly, cvičené na Kubě. Násilí pak vyhrotil Pablo Escobar, což byl vůbec nejkrvavější drogový boss. I když před čtvrt stoletím zahynul v přestřelce, napětí mezi vládou a paravojenskými silami trvá. Escobar zabil hodně lidí, ale pro jiné je hrdina. K vítězství má ale jeho smrt bohužel daleko. Třeba bývalý prezident Álvaro Uribe řídil obchod s drogami i politické dění a za mlada byl Escobarovým komplicem. K moci pak přivedl svého nástupce, který byl jen loutkou v jeho rukou.
Julia: Před dvěma lety byly v Kolumbii volby, a vůbec poprvé dostal šanci levicový kandidát Gustavo Petro.
Hilder: Petro není žádný marxistický dobrodruh jako Chavez, udělal spoustu dobrého když byl starostou Bogoty, ale celé je to strašně spletité. Bogota je na tom finančně dobře i zásluhou Escobara. A ten byl před 30 lety nejhledanějším zločincem na světě. Samozřejmě je špatně, když ty peníze jsou od narcos, ale dají se investovat do potřebných věcí.
Julia: Komunitní politici se teď stávají obětí atentátů, probíhá tu tichá a skrytá válka, která má podpořit mocenské plány a vlastnictví pozemků, což se promítlo i do Hilderova osobního života.
Hilder: Ano, můj dědeček takhle přišel o všechna svoje pole.
Letos třeba generál kolumbijské armády vyslovil soustrast pozůstalým po jiném drogovém zločinci, který byl odsouzen a zemřel na rakovinu.
Hilder: Lítá v tom spousta peněz. Historii násilí a korupce nelze vymazat ze dne na den. Otiskla se i do mojí paměti.
Mluvili jsme o free festivalech. Finanční podpora jde od sponzorů, anebo taky ze státních peněz? Funguje v Kolumbii nějaké ministerstvo kultury, exportní kancelář?
Hilder: Máme granty na alba, turné, výjezdy. Velká část podpory jde na folklorní soubory, menší na alternativu. Masovější žánry jako vallenato či reggaeton získávají sponzorskou odporu, a to od narkobaronů anebo hudebních vydavatelů.
Ta podpora od narcos je skrytá, ale veřejně tolerovaná?
Hilder: Prochází skrz komerční sponzory, ale každý ví, odkud ty peníze tečou. V Kolumbii to není předmětem veřejné debaty, lidé se bojí o život.
Julia: Třeba v Medellínu na to hodně lidí doplatilo. Vládnou tam mafiánské podmínky, narcos si tlakem vynucují spolupráci komerčních společností, a když někdo odmítne, rozeběhne se domino efekt a lidé z jeho okruhu jsou postupně vražděni.
Pablo Escobar, kokainové kartely a narcoturismo
I v Kolumbii tomu říkáte mafie?
Hilder: Mafie je samozřejmě italská, ale způsob práce je podobný. Lokální termín je narco trafficante. Odborně se říká kokainové kartely. Mají pod kontrolou území, kde se koka pěstuje, policii, vládní úředníky, a taky prezidenty.
Je to typické jen pro Kolumbii? Anebo i pro zeměpisně blízké státy jako Ekvádor či Venezuela?
Hilder: Samozřejmě, výroba a obchod probíhá také v sousedních zemích, ale řízeno je to z Kolumbie. I když teď prý vedení přebírá Mexiko.
Žvýkání koky má ovšem historickou tradici v Andách mezi Indiány, platí to i pro Kolumbii?
Hilder: Ta domorodá tradice je i u nás, legálně můžete koupit spoustu nápojů a produktů na bázi koky, kokain je ale ilegální.
Pokud bych si chtěl kokain koupit na černém trhu, předpokládám že bude za přátelskou cenu?
Hilder: Jedná se o vzkvétající trend, kterému říkáme narcoturismo. Přijíždí k nám lidé ze Států, Evropy i dalších míst, které láká naše příroda i dostupný kokain.
Je pro místní obyvatele podobně lákavé si šňupnout, jako třeba pro Čecha si dát pivo?
Hilder: Na rozdíl od piva nejde o kulturní specifikum, i pro nás to je podobné tabu jako jinde. Pokud u nás lidé drogy berou, vnímáme to jako problém, stejně jako u vás.
Takže nejpopulárnější mezi rekreačními drogami je podobně jako jinde marihuana?
Julia: V Kolumbii můžete na zahradě pěstovat 20 rostlin, je to regulovaná legalizace jako v evropských zemích.
Alkohol je populární?
Julia: Víno se dováží a je drahé skoro jako u nás ve Finsku, pivo je oblíbené.
Nejsilnějším kolumbijským stylem je vallenato, původně hudba venkovských farmářů, dnes propojená se světem narkobaronů, kteří hudebníky sponzorují, čímž si vytvářejí pozitivní image?
Hilder: Ano, to je žánr, v němž se točí největší peníze. S podsvětím a drogami je vallenato propojeno zájmovými vazbami, nikoli však texty. Na rozdíl od spřízněného žánru z Mexika, narcocorridos, což jsou balady z prostředí drogových bossů. Vallenato jsou písně o lásce, narkobaroni platí muzikanty, aby hráli na jejich večírcích, ne aby na ně skládali oslavné eposy. Vallenato je naše hlavní kulturní dědictví.
Julia: A slyšíte to všude. Když jedete autobusem, hraje vallenato. Na ulici hraje vallenato. Jdete na nákup, vallenato. Zajímavý kontrast k Evropě. Když jsme sem s Hilderem přijeli, první zastávka byla Berlín. A Hilder se ptá: “Tohle je ten Berlín? A proč je tu takové ticho?” V Latinské Americe je na ulicích spousta lidí, v dopravě chaos, vše je mnohem hlasitější. Ale hlavně, všude hraje hudba. Fakt, že jste v Latinské Americe, vám díky hudbě neunikne ani na vteřinu. Když jdete na trh, kde se prodává ovoce, všude jsou velké reprobedny, to je teď velký trend. Lidé si je dávají v bytech do oken aby je bylo slyšet po celé ulici, a hraje opět vallenato. Máte malou zahradu, ale postavíte tam obrovské bedny, aby to slyšeli všichni sousedi.
Protože od narcos jde spousta peněz hudebníkům, je v Kolumbii muzikant rizikovým povoláním?
Hilder: To je zajímavé téma. Ale protože narcos muziku i hudebníky respektují, tak to kupodivu riskantní není.
A ti zločinci jako byl Pablo Escobar, poslouchají vallenato stejně jako normální poctiví lidé?
Hilder: Ano.
Psáno pro UNI, 2020/6
