Hudební velmoc jménem Izrael
22. 9. 2022 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie
Izrael je unikátní jak nabídkou talentů, tak i pestrostí. Nejlepší je ovšem zažít tamní hudbu v domovském prostředí
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. “Židovská” hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Po vzniku židovského státu přestávají zmíněné stereotypy platit, kulturní tavící kotlík nabývá na diverzitě. Do Izraele přijíždějí statisíce přistěhovalců z Egypta, Iráku, Iránu, Maroka, Jemenu, tedy muslimských zemí, kde Židé po staletí žili v relativně stabilní koexistenci. Mnozí z nich dokonce pronikli mezi hudební celebrity arabského světa. K nejvýznamnějším patřili bratři Daoud a Saleh Al-Kuwaity. Narodili se v Kuwaitu, později se prosadili mezi nejžádanějšími hudebníky na dvoře iráckého krále Faisala, s nástupem rozhlasu pomáhali vybudovat hudební vysílání v Bagdadu. Roku 1933 je dokonce vyhledala nejvýznamnější hudební osobnost tehdejšího arabského světa, egyptská zpěvačka Um Kulthum a objednala si u nich skladbu. Do Izraele odešli až v době sílícího antisemitismu roku 1951, v nové vlasti se ale jejich hudba neujala. K novému životu ji vzkřísil až o dvě generace později Dudu Tassa, vnuk Daouda. Ten patřil v Izraeli léta k nejúspěšnějším hitmakerům, jeho coververze 80 let starých melodií přitom nejsou ani vyumělkované retro, ani snaživá fuze, ale hudba podobně syrová jako nahrávky Rachida Tahy a dalších inovátorů s kořeny v Alžírsku či Maroku. Je tu ovšem zásadní rozdíl. Zatímco Taha zpíval souběžně pro francouzské i alžírské publikum, Tassa nehledá kompromisy s evropským vkusem a jeho hlas zdobí všechny ty úžasné ornamenty a jemné posuvy, typické pro střední Východ.
Dudu Tassa u nás vystoupil na festivalech Respect i Colours of Ostrava, podobně jako desítky dalších umělců z Izraele, reprezentující široké žánrové rozpětí. Kontakt mezi expandující izraelskou nabídkou a poptávkou festivalů ve zbytku světa zajišťují showcasové přehlídky, mapující pop, jazz i world music. Po předloňském covidovém online ročníku se loni podařilo akce sloučit do jednoho celku a vrátit zpět na fyzické podium. Jak účinkující, tak i hosté to vnímali jako zázrak, a měli důvod. Israeli Music Showcase Festival se podařilo vklínit mezi dvě kritická data. V listopadu skončil v Izraeli dlouhodobý zákaz mezinárodních cest, ten byl ale o týden později obnoven díky mutaci Omikron. Ke špičkám programu patřily jak jazzoví hráči, tak i umělci, reprezentující už neexistující židovskou diasporu na blízkém Východě. Trio Radio Baghdad například čerpalo z podobných zdrojů jako zmíněný Dudu Tassa, ale čistě s akustickými nástroji:darboukou, loutnou oud, a houslemi, na které hrála Johanna Riethmueller z Hamburku. “Evropské housle jsou dnes v Iráku legitimním nástrojem, přivezli je tam kdysi Angličané,” vysvětlila. Hráči z Východu ale často drží nástroj svisle, jako cello, housle opírají o koleno, má to nějakou výhodu? “To je tradice typická pro orientální housle kemenče. I když ji někteří přenášejí na evropské housle, mě se více osvědčila vodorovná evropská poloha, nástroj lépe slyším a tónové možnosti jsou lepší.”
K vrcholům programu patřila čtveřice Shotnez, kterou tvoří renomovaní hráči včetně saxofonisty Ori Kaplana: “Skupinu jsme založili s bubeníkem Tamirem Muskatem před dvaceti lety v New Yorku, byli jsme propojeni s muzikanty z klubu Knitting Factory a s Johnem Zornem.” Kaplan souběžně působí s Muskatem v mnohem známější sestavě Balkan Beat Box, tři roky strávil v newyorské skupině Gogol Bordello. I když showcase je především příležitostí pro začínající muzikanty, nemožnost koncertovat v době pandemie přinutila řadu umělců změnit strategii. Shotnez vakuum využili k natočení nového alba a showasový koncert byl tou nejlepší možností je představit. V záplavě elektronických zvuků mladších skupin to bylo osvěžení, dokonale vyvážená souhra saxofonu, kytary, bicích a baskytary bez jediné zbytečné noty sváděla ke srovnání. K podobně vybroušenému stylu dospěla v americkém R&B o 50 let dříve čtveřice Booker T. and the M.G.’s, s tím rozdílem, že místo saxofonu používala varhany. “Stejně jako oni vycházíme jen z hráčské průpravy, nepotřebujeme žádné computery,” vysvětlil Kaplan. Posun byl v šíři záběru: v hudbě Shotnez bychom jistě vystopovali i klasický funk a R&B stejně jako surfové kytary, v rytmu byl ovšem silný akcent východního Středozemí, vliv Balkánu i arabských tanců dabke.
Koncerty probíhaly v různých sálech Tel Avivu a Jeruzaléma včetně legendárního klubu Yellow Submarine, pod otevřeným nebem se hrálo jednou, a to v rozlehlém areálu pod Davidovou věží, přímo pod hradbami jeruzalémského Starého města. Osmičlenný Sangit Collective byl jedinečnou ukázkou propojení izraelských hráčů s hudbou černošské Afriky. Zatímco africké menšiny ve Francii či Británii jsou původem z bývalých kolonií, v Izraeli ji tvoří černí Židé z Etiopie. Jejich počet dosahuje překvapivé výše 2% z celkové populace, do Izraele přišli v několika vlnách, přičemž některé z nich měly charakter masové humanitární evakuace. Jelikož i bělošská část obyvatel má dodnes v Izraeli imigrantkou povahu, hudební fúze čerpající z Afriky, Karibiku nebo Indie tu znějí bez násilných švů.
Jedinečnou kapitolou programu byly jazzové skupiny, hráčsky i stylově vytříbené, jakoby si právě odskočily z nějakého newyorského klubu. V jemných detailech ovšem z amerického jazzu vybočovaly, někdy zvukem či rytmy, jindy duchovním poselstvím. Příkladem byl Nigun Quartet pod vedením Ophera Schneidera, postavou drobného, ale vizí zcela jedinečného kontrabasisty. Nigun je v židovském spirituálním světě píseň beze slov, která vás provede konkrétním příběhem, stavem vědomí. Jinými slovy popsal tuto cestu Miroslav Vitouš: “My všichni jsme jen prostředníci, pomocí nichž hudba vzniká. Talent, to jsou spiriti, kteří vytvářejí spolu s člověkem propojenou jednotku.” Schneider hrál v jazzových kapelách v New Yorku i Izraeli až do svých 36 let, kdy se naplno soustředil na judaismus, pak se zabýval klezmerem a dalšími židovskými styly – a vrátil se zpět k jazzu. Spoluhráče do nynějšího kvartetu našel prý ve svatební kapele. “Jazz a židovskou hudbu propojuje řada hráčů,” vysvětluje pianista kvarteta Moshe Elmakias. “My nabízíme vedle muzikantského základu i znalost širšího kontextu.”
“Vždy jsem byl přesvědčen, je jazz je hluboce duchovní platforma, která dokáže propojit spirituální svět s realitou,” říká saxofonista kvartetu Tom Lev. “Propojí ho v daný okamžik, přesně teď. To lze jen pomocí improvizace.”
Právě díky muzikantům jako je Opher Schneider či daleko známější Avishai Cohen, se Izrael stal jazzovou velmocí. Už z předchozích řádků vyplývá, že země je tavícím kotlíkem a hudební laboratoří, kde ve zrychleném tempu proběhly fuze, jaké jsme v delší časové ose sledovali v Brazílii či afrických zemích. Dalším rozdílem je, že vše tu probíhá mnohem koncentrovaněji, Izrael má pouhých 9 milionů obyvatel. Barak Weiss, ředitel Tel Aviv Jazz Festivalu, vysvětluje: “U nás byl jazz až do roku 1992 menšinovou záležitostí bez osobností. Což se v další dekádě dramaticky měnilo. Stovky profesionálních izraelských hudebníků dnes žijí v New Yorku či Evropě, izraelští studenti jsou po Američanech druhou největší skupinou na jazzových školách v USA.”
Jak k tomu došlo? Když roku 1992 odjel basista Avishai Cohen do New Yorku a pět let poté začal hrát s Chickem Coreou, jeho úspěch inspiroval novou generaci hráčů. “Zjistili že pro ně neexistují limity,” pokračuje Weiss. “Původ z Blízkého východu není handicap. Ve stejné době se do Izraele přistěhoval newyorský saxofonista Arnie Lawrence a založil školu otevřenou židovským i arabským studentům. Jeho žáci si uvědomili, že hudba není jen pěkný koníček, ale profese.” Hudební život probíhal v rámci koexistence, Izraelci jezdili hrát do palestinských teritorií a Palestinci do izraelských. “Muzikanti získali vizi, začalo to jiskřit, dokonce i studenti klasiky přecházeli na jazz. V New Yorku či Bostonu novou generaci vítali jazzmani-krajané, kteří tam už zapustili kořínky. V tvrdě konkurenčním americkém prostředí získala mladá generace výhodu komfortního startu. Výsledkem byla izraelská jazzová invaze a typicky izraelský jazzový sound,” tvrdí Weiss.
Právě v tomto bodě se projevil efekt zrychleného tavícího kotlíku. Když se izraelský muzikant ocitne daleko od své rodiny, vybavuje si co slýchal v mládí u rodičů, u prarodičů. Inspirací je celý vesmír židovské diaspory, od Jemenu až po Jižní Ameriku. “Tenhle sound, dnes pejorativně označovaný jako falafel jazz, vznikl roku 1993, po mezinárodní dohodě Oslo Accords, podepsané v New Yorku. Tehdy jsme poprvé zjišťovali, že když se rozhlédneme kolem, nevidíme jen nepřátele,” pokračuje Weiss, “ale potencionální partnery, což vedlo k propojování arabské kultury s izraelskou. Podobný mix chutí a vůní vzniká i v kuchyni, ale tuhle fúzi v rytmech a melodiích ženou dopředu hudebníci. V Izraeli je jazz stejně jako jinde na světě vždy o krok před mainstreamem.”
