Ida Kelarová: Hlasová šamanka s romskými kořeny

28. 12. 2015 | Rubriky: 2015,Články,Rock & Pop

Ida Kelarová patří k hrstce vyvolených zpěvaček, které koncertují častěji v cizině než doma. Její aktivity jsou překvapivě široké – věnuje se též kulturní osvětě v romských komunitách, založila Mezinárodní školu pro lidský hlas i neziskovou organizaci pro rozvoj etnické tvorby Miret.

Pokud popularita v cizině přesahuje ohlasy na domácí půdě, je dobrá vizitka pro umělce, ale špatné vysvědčení pro české publikum, či přesněji řečeno, pro mainstreamová media. Poslední alba Idy Kelarové jsou ale překvapením pro každého, kdo vynaloží úsilí a vyhledá je. Podobně jako její o dva roku mladší sestra Iva Bittová začala Kelarová svoji uměleckou dráhu v alternativním divadle. Styl, v němž se pohybuje, má pikantní nostalgickou příchuť, čerpá totiž z kořenů gypsy swingu alias cikánského jazzu, jehož zakladatelem byl před 80 lety belgicko-francouzský kytarista Django Reinhardt. Kelarová jde ovšem vlastní cestou, romský kolorit dokáže například elegantně propojit s cover verzí Astora Piazzolly. Letos v červenci vystoupí na showcasové přehlídce Crossroads, která předchází festivalu Colours of Ostrava.

Ve světě koncertujete víc než doma a většinu vašich dalších aktivit na domácí půdě media ignorují. Mohli bychom to společně napravit?

Nemám manažera, vše si řídím sama, a i když bych u nás ráda koncertovala víc, cítím že není příliš zájem. Ale nejde jen o moji hudbu. Vedu romský dětský sbor, který se mi podařilo propojit se světovými filharmonickými orchestry. Před rokem jsme měli koncert s Frankfurtskou filharmonií v níž převažují Sintové, tedy Romové se západní Evropy, koncertovali jsme na festivalu Yehudi Menuhina ve Švýcarsku. Menuhin byl geniální houslista 20. století a velmi obdivoval romské hudebníky.

Terapie romskou hudbou

Koncertujete s vaším dětským sborem i mimo Evropu?

Několikrát jsme byli v Izraeli, naposled na pozvání tamního sboru, zajímala je naše metoda. Doprovázeli nás místní hudebníci. A neméně zajímavé je koncertovat v romských osadách na Slovensku, cílem je motivovat děti, které postrádají kontakt se světem. Pokud z těch osad nevyjdou, musíme jet za nimi, doprovázejí nás členové České filharmonie.

Vedle jazzově laděných alb jste natočila jedno se Škampovým kvartetem, Romská Balada. To byla jednorázová spolupráce?

Stýskalo se mi po klasice. Vystudovala jsem cello a klavír a celý život jsem milovala vážnou hudbu. Napadlo mě spojit romské písně s klasickými nástroji, bylo to v době, kdy jsme podporovali romského studenta, který teď absolvoval HAMU. Objednali jsme si u něj aranžmá – a taky přispěl jako klavírista.

Podstatnou částí vaší práce jsou hlasové workshopy zaměřené na ty, kdo jsou přesvědčeni že neumějí zpívat. Zpěv používáte jako nástroj k dosažení k vyšších cílů, aby každý z žáků objevil svůj skrytý potenciál, nejen v hudbě, ale i v životě. Souhlasila byste s označením hlasová šamanka?

Určitě – moje práce souvisí s psychologií i terapií, jde mi o to, aby se lidé otevřeli, našli svůj vnitřní hlas a vlastní cestu. Celá ta metoda je v tom, aby se člověk oprostil od problémů a ponořil se do zpěvu. Právě romské písně jsou v tomhle směru výborným prostředkem. Považuji za zázrak, když vidím někoho, kdo padesát let neotevřel pusu, protože mu kdysi pani učitelka řekla že zpívá falešně – a najednou se ukáže že má úžasný hlas a cítění.

Inspirace polární nocí

Nejste ale na své žáky trochu tvrdá? Vaše metody zachycené dokumentárními filmy jsou až šokující, zavazujete svým žákům oči, necháte je několik dní aby poslepu tápali, nutíte je běhat po sněhu. To je stálá součást vašich kurzů?

Je to součást nejintenzivnějšího lednového kurzu. Nejedná se o nějakou samoúčelnou tvrdost, ale o ponor do hloubky, vyhmátnutí těch nejhlubších pocitů, které přijdou, když si nakonec sundáte šátek a díváte se na svět v nové perspektivě. To je cíl, musíte se odrazit od dna, abyste viděli, co vám dříve unikalo.

Inspiraci čerpáte z nějakých lékařských metod, anebo skutečně z šamanismu?

Došla jsem k tomu na cestách v Norsku, kde jsem cestovala, či spíš vedla kočovný život. Projeli jsme celou zemi až úplně nahoru autem v němž jsme bydleli, cestovali jsme mezi divadly a uměleckými komunitami, bylo to přes rok dlouhé turné. Zažila jsem tam dny, kdy slunce svítilo 24 hodin i dlouhou polární noc, a ta tma se pak stala předlohou mých workshopů. Protože, když pak to slunce vyjde, o to víc si ho vážíte, uvědomíte si jeho cenu, to by měl zažít každý člověk.

Vy jste se začala věnovat naplno hudbě relativně pozdě, jak k tomu došlo?

Hodně rychlým střihem. Hrála jsem v brněnském Divadle na provázku, tam mi bylo dobře a vůbec mě nenapadlo že bych měla žít někde jinde. A najednou jsem se musela pod policejním nátlakem proti své vůli vystěhovat. Se svým tehdejším manželem jsem se ocitla ve Walesu, ve společnosti která fungovala úplně jinak než jsem byla zvyklá. Neuměla jsem anglicky, byla jsem v kulturním šoku uprostřed lidí, kteří se na sebe usmívali, to byl zcela jiný svět než tehdejší totalitní Československo. Připadala jsem si tam jako mimozemšťanka, ale brzy jsem zjistila, že ty úsměvy jsou někdy jen masky. Chtěla jsem se dobrat pravdy, která se pod tou maskou skrývá. Proto jsem začala se svými koncerty a workshopy. Když jsem poprvé na veřejnosti koncertovala s klavírem a romskými písněmi v Cardiffu, lidé mi začali volat, abych je učila, že chtějí zpívat jako já. Vůbec jsem nevěděla, jak bych je to naučila. Sama jsem žádnými lekcemi zpěvu neprošla, říkala jsem jim, že stačí jen se nadechnout všechno pak jde samo. A když jsem pak viděla, jak se díky zpěvu mí žáci proměňují v úžasné a krásné lidi, nastartovalo mě to k další práci. Jak vidíte, celý vývoj byl tedy naprosto intuitivní, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu.

Psáno pro Rock & Pop, 2015/4