Rudolstadt 2007

15. 9. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI

Tanz und Folk Festival Rudosltadt se během 17 let stal pro české publikum měřítkem. Zde jsme měli první možnost vidět dnes už tak samozřejmé veličiny jako Mari Boine, Taraf de Haidouks, Mory Kanté, Värttinä či Goran Bregovic


. Jen pro srovnání: portugalské fado s Mafaldou Arnauth tu zaznělo poprvé v 1998, tedy dobrých pět let předtím, než žánr ve světě zpopularizovala Mariza.

Návštěvníci z Česka letos s uspokojením zjitili, že naše tuzemské festivaly se alespoň zčásti překrývají s rudolstadtským programem – např. Djivana Gasparyana či Idan Raichel Project jste mohli vidět brzy poté v Ostravě. Ale to jsou jen dva z padesáti hlavních účinkujících. Nepřipravený divák se tedy musí smířit s tím, že programová nabídka daleko přesahuje to, co může jedinec v reálném čase zvládnout. To je také důvod, proč se osobní reakce jednotlivých návštěvníků tak často liší. Seznam toho, co člověk nestíhá, bývá větší než co zažil, v mém osobním případě do něj letos bohužel spadla i Laurie Anderson, stejně jako veřejný rozhovor s ní na téma americké subkultury.

Silným překvapením se stal hned jeden z úvodních koncertů. Na podiu stojí drobná žena, doprovázená klarinetem, kytarou a rytmikou, její repertoár tvoří halekačky, kultivované výkřiky i prazvláštní balady zpívané ve španělštině. Vždy přesně, s duší a feelingem, na té správné straně hranice mezi dutým patosem a plným prožitkem. Ano, to je ta odvrácená tvář latinskoamerické hudby: Lucía Pulido pochází z Kolumbie, žije v New Yorku, její skupinu Palenque (španělsky se tak říkalo zastrčeným osadám, do nichž se uchylovali uprchlí otroci) tvoří hudebníci ze Severní i Jižní Ameriky.

Jejím posledním projektem je spolupráce s brazilským pianistou Benjamimem Taubkinem v národnostně smíšené sestavě América Contemporânea, která onu odvrácenou latinskoamerickou tvář sonduje ještě hlouběji. Taubkin je v Rudolstadtu častým hostem – letos zde vystoupil s Moderna Tradi‡ao, skupinou zaměřenou na repertoár choro, což jsou sofistikované instrumentální lamentace s mandolinami a oslňujícím muzikantským nadhledem. Velmi neobratně bychom mohli tento nostalgický žánr přirovnat k bluegrassu či tradičnímu jazzu, pakliže by se hrál bez dechů. V žádné jiné kultuře zkrátka choro paralelu nemá, vzniklo v 18. století, kdy portugalský královský dvůr odešel do exilu v Brazílii, a importovaná evropská salónní hudba se protnula s černošskými synkopami a položila základ novému stylu.

Podobný nadhled, klid a jemný vtip zářil z hudby alžírského židovského pianisty Maurice El Médioniho, hudebního samouka, který se boogie woogie i rumbu naučil od amerických vojáků, sloužících za druhé světové války v Oranu, kde El Médioni vyrůstal. Jeho dráha působí jako hlavolam: zatímco před patnácti lety jeho kavárenský styl zajímal jen pár zasvěcenců, album Descarga Oriental, které předloni natočil s kubánským bubeníkem Roberto Rodriguezem, vzbudilo světový ohlas. Letos získal cenu BBC, příští rok mu bude 80 let, a dnes ho objevují poslouchači odchovaní Khaledem a Souad Massi – a zjišťují, že El Médioni dělal před nimi totéž, tedy balancoval mezi hudbou Orientu a západu.

Beáta Palya má pověst nejlepší nové zpěvačky z Maďarska, země, která díky Mártě Sebestyén či Irén Lovasz právě v této disciplíně nasadila hodně vysokou laťku. Koncert v rudolstadtském kostele ale předčil všechna očekávání, vžitá měřítka překračovali i její muzikanti, zvláště cimbálista který spoléhal spíš na rytmus než ozdoby, i expresivní saxofonista. Její hlavní zbraní je muzikálnost i přizpůsobivost, jakou si ale člověk spojuje s romským etnikem. Beáta o sobě tvrdí, že je Cikánkou spíš duší nežli původem. Talent se v jejím případě opírá nejen o znalosti maďarsky a romsky zpívaných stylů, ale i o studium hudby Indie a Iránu. Její nové album vyjde na podzim u francouzské značky Naive, a pokud si chcete přečíst rozhovor se zpěvačkou, sledujte tyto stránky či www.doruzka.com

Recenze Jakuba Patočky v Literárních novinách

Recenze Kena Hunta na tomto serveru

Z článku v UNI, 2007/9