Italské čarodějky Assurd v Marseilli

10. 6. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI

Hudbu jižní Itálie můžete pravidelně slyšet na festivalech po celém světě, elitní ansámbl La Notte della Taranta například vystupoval loni v Rudolstadtu. Nejlepší ale je, zažít jihoitalské muzikanty v domácím prostředí, anebo alespoň před temperamentním publikem v jiné části jižní Evropy.

Jedna taková příležitost se naskytla letos na jaře v Marseilli, v rámci festivalu Babel Med. Na třech podiích se střídají kapely z Alžírska, Maroka, Španělska, Egypta, zatímco muzikanti z Itálie tu působí takřka jako by tu byli doma. Čtveřici Assurd tvoří zpěvačky s divokým vzezřením a syrovými hlasy, publikum drží pevně v hrsti, občas se doprovázejí na tamburínu či malý italský akordoen organetto. Každá z nich je silná osobnost: Enza Pagliara s dlouhými černými vlasy a tamburínou pochází ze Salenta, kraje pověstného pavouky tarantulemi, vedle ní stojí majestátní Lorella Monti, a úplně napravo je Enza Prestia, původem z Argentiny. Nejvíce energie má ale dáma stojící uprostřed, kudrnatá Cristina Vetrone, žena s hlasem starého chlapa, která střídavě působí jako skřítek a jako démon. Koncert má neuvěřitelné napětí, a je to právě ona, kdo se nejčastěji ujímá sólové role.

Co vlastně znamená Assurd?

Cristina Vetrone: Mimo jiné jih, což je ale nutné vysvětlit. Do italštiny se jih přeloží jako sud a do španělštiny, protože Enza Prestia je z Argentiny, jako sur. A tak jsme obojí spojili a přidali A, a ten výsledný název Assurd znamená italsky absurdní. A to jsme my. Proč absurdní? To dnes večer uvidíte.

Odkud pocházejí vaše písně?

Z Lecce, to je hlavní město regionu Salento, z Neapole, Sicilie – z celé jižní Itálie.

V Neapoli a okolí by se teoreticky měly zpívat především opeře blízké neapolské písně zvané canzone napoletana. Ovlivnilo vás to nějak?

Ne, protože canzone napoletana byl trend 19. a 20. století, ale my se vracíme hlouběji do minulosti, ke kořenům, k hudbě venkova, ke stylům jako je tarantella či tammuriata z Neapole, anebo serenata či pizzica ze Salenta.

A odkud si je vybíráte?

Hodně z archivních nahrávek, ale také ze současného života, protože ty písně se vracejí, lidé je znovuobjevují.

Dodnes jistě žijí i nějací pamětníci, kteří zpívají v tom starém stylu? Uccio Aloisi například získal díky svému vysokému věku přezdívku Compay Segundo jižní Itálie.

Občas s ním vystupujeme. Ale ještě častěji se navzájem navštěvujeme, společně se najíme a pak celou noc zpíváme.

Do jaké míry ty tradiční skladby upravujete?

Hodně, my tomu říkáme kontaminace. Protože ty lidové písně pocházejí od lidí, kteří hudbu nikdy nestudovali, kdežto my ano. Takže něco měníme. Ty písně jsou hodně o tom jak ženy pracují na poli, a také o lásce.

Ústředním symbolem rituálů pizzica je pavouk tarantule. Je skutečně pro člověka nebezpečný?

Ten pavouk za to nemůže, dnes se už ví, že není jedovatý. Ale když žena pracovala na poli, pracovala doma, starala se o děti, manžela, byla vyčerpaná, a pak ji nakonec ten pavouk kousl, tak se najednou zhroutila. A tím se osvobodila, už nemusela dřít, tančila pizzicu, takže dnes je pizzica symbolem ženské svobody. Za pacientkou přišli hudebníci, hráli a došlo ke katarzi.

A jak vlastně dochází k tomu transu?

Pizzica má hodně silný rytmus, a když ten rytmus slyšíte hodinu či déle, nakonec vás ovládne, jako na diskotéce. Na našem normálním koncertě to nezažijete, tam není tolik času. Když ale jdeme na nějakou domácí party, tam celou noc hrajeme a tancujeme, vůbec nás to neunaví, asi na tom transu něco bude.

Evropané dnes hledají rituální hudbu a trans v Maroku, Egyptě, a přitom netuší, že stačí vyjet na jih Itálie, kde dodnes existuje podobná hudební tradice. Existuje tedy nějaká spojnice mezi hudbou jižní Itálie a severní Afriky?

Itálie jako stát vznikla až v 19. století, kdy ji sjednotil Giuseppe Garibaldi. Před Garibaldim měla jižní Itálie mnohem blíž k Africe. Když si poslechnete nahrávky, které v 50. letech natočil Alan Lomax, tak písně z Apulie a Kalabrie mají podobné rytmy jako hudba z Afriky, dokonce i ty ženské hlasy znějí skoro stejně.

Z článku v UNI, 2007/6