Jak Finsko pronikalo na mapu world music, 1971-2024
1. 8. 2024 | Rubriky: 2024,Harmonie
Skupina Värttinä či akordeonistka Maria Kalaniemi zanesly Finsko na hudební mapu světa. Phillip Page byl tichým mužem v zákulisí, který to řídil.
Finsko patří k hudebně nejpestřejším regionům Evropy. Pět a půlmilionová země nabízí ošidné liché rytmy z Karélie, sámský joik, energií nabité tance tradičních houslistů zvaných pelimanni, finské tango, zhudebněné texty z eposu Kalevala a samozřejmě hudbu dvou finských národních nástrojů, akordeonu a citery kantele. Ve Finsku funguje tradice jako živý proces a ne jako folklorní exponát, a to díky desítkám tvůrčích hudebníků a pedagogů. Zásadní krok v posunu tradice do modernity udělal roku 1983 Heikki Laitinen (* 1943), když založil katedru lidové hudby na Sibeliově akademii v Helsinkách. Jedním z prvních vizionářů, kteří finskou hudbu přinesli na světovou scénu, byl Phillip Page. Finská hudba ho okouzlila už v době, kdy začínal jako DJ a manažer obchodu s deskami v Texasu. Roku 1987 se přestěhoval do Helsinek a spolupracoval s umělci jako JPP, Maria Kalaniemi, Värttinä, Kimmo Pohjonen a představil je publiku po celém světě.
S jakým druhem hudby jste vyrůstal?
Beatles a Beach Boys byly první kapely, které mi změnily život. Harmonie, inovace, vokály, zkrátka dobrodružství.
Jak jste zahájil svou profesionální kariéru?
1. září 1971 jako manažer největšího alternativního obchodu s gramofonovými deskami v Houstonu v Texasu. Brzy jsem se stal DJem na FM rádiu, každý týden šest hodinových show. Hrál jsem nejlepší undergroundové evropské a americké nahrávky. Byl jsem manažerem importu v týmu Cactus Records v Houstonu, prvním obřím obchodě v Texasu. V roce 1975 pro mě bylo velkou událostí setkání s Davidem Crosbym a Grahamem Nashem, kteří mě navedli k albu Nonesuch Records z roku 1966, Music of Bulgaria od Phillipe Kouteva. Otevřelo mi to úplně nový svět.
Byla to jedna z nejvíce nedoceněných nahrávek historie. Magické bulharské sbory vydané poprvé na Západě. Kultovní britský label 4AD je objevil až o dvacet let později. Když prodal 100 000 kopií alba Le Mystčre des Voix Bulgares, bulharské sbory pronikly do světa.
To je pravda. Po indické hudbě Wonderwall s Georgem Harrisonem to bylo moje druhé setkání s hudbou za hranicí západní kultury. Ponořil jsem se hlouběji do finské hudby, v letech 1983-85 jsem do Finska cestoval, a po návratu do Austinu začal dovážet finské vinyly.
Kdy jste se rozhodl usadit se v Helsinkách natrvalo?
V roce 1987 jsem vyjel na Kaustinen Festival a tam mě okamžitě uchvátila kapela JPP. Zjistil jsem, že ve Finsku musím zůstat. Helsinky se staly mojí základnou. Obchod se zásilkovou službou Digelius Music byla moje hlavní spojka s Finskem od roku 1974. Měl jsem tam status zaměstnance, ale ve skutečnosti jsem s majitelem Ilkkou “Emu” Lehtinenem obchod řídil.
Název kapely, která vám změnila život, JPP, to je zkratka pro Järvelän Pikkupelimannit, “malí houslisté z Järvelä”. V té době byli a stále jsou rodinnou kapelou mistrovských muzikantů, hrajících energií nabitou taneční hudbu z jejich rodného kraje.
Sledoval jsem je už delší dobu, dva roky předtím jsem do USA dovážel jejich první dvě LP.
Jaké další kapely vás v Helsinkách zaujaly?
Vidět první sólovou show Marie Kalaniemi, to byl magický zážitek. Jako hráčka na akordeon a skladatelka byla tak jiná a originální. V roce 1993 jsem také začal spolupracovat s Värttinä, organizoval jsem další koncerty kolem jejich showcase na festivalu SXSW v Austinu, pak jsem licencoval CD Seleniko pro USA a zařídil několik amerických turné.
Seleniko, produkované spoluzakladatelem veletrhu Womex, Benem Mandelsonem, se dostalo na vrchol evropského žebříčku world music a zůstalo tam 3 měsíce. To musel být jak pro vás, tak pro finské kapely, ten nejlepší odrazový můstek?
Skutečně to byla důležitá doba jak pro finskou lidovou hudbu tak i umělce odjinud. V roce 1993 jsem přivedl všechny tři — Marii, JPP a Värttinä, na festival v Rudolstadtu v Německu.
Rudolstadt měl v té době rozpočet podobný jako Womad v Anglii a silný mezinárodní vliv. Finská hudba se dostávala do světa, ale přitom byla tak daleko od žánrů, které vydělávají peníze. Měli jste společně s Emu Lehtinenem naději, že vaše práce vám pomůže zaplatit účty?
Moje náklady byly nízké. Levné nájemné, sdílení bytů s přáteli. Kancelář jsem měl uvnitř obchodu Digelius. Měl jsem jedinou vizi, že tito umělci jsou skutečně brilantní a mají velkou šanci na úspěch. Mým cílem bylo toho dosáhnout.
Jak celý ten podnikatelský plán Digelius začal? V garáži jako třeba Google o desítky let později?
V Helsinkách v roce 1971, ve stejné době, kdy já jsem začal v Texasu. Ne v garáži, ale v maličkém obchodu s elektronikou, z nějž se vyvinul jazzový obchod. Majitel “Emu” Lehtinen byl expert, který k výjimečné hudbě, hlavně k jazzu, nasměroval celé Helsinky. Když jsem nastoupil, jazz byl v našem obchodě nejčastějším žánrem a brzy jsme se rozhodli expandovat do world music a avantgardy. Pak jsme se přestěhovali do větších prostor v rohovém domě.
Podobně se to tehdy vyvíjelo i jinde. Sterns v Londýně, později jeden z nejvýznamnějších labelů zaměřených na africkou hudbu, začínal jako obchůdek s rádii. Lidé tehdy ještě kupovali CD, takže producenti mohli investovat peníze do nákladných projektů jako Buena Vista. Jaké to bylo pro vás, dokázali jste se uživit?
Uživit? Drželi jsme se nad vodou, ale také jsme zažili období, kdy jsme se oba zříkali platu.
Takže jste žili z úspor?
Měl jsem provize z koncertů a licenčních obchodů ze své manažerské společnosti Hoedown Arts, i honoráře jako DJ ve finském národním rozhlase YLE. Dělal jsem týdenní dvouhodinové a dobře placené pořady po čtyři roky.
V angličtině?
John Peel z BBC a já jsme měli ve finském rozhlase každý svůj anglický program.
Když jste se snažili proniknout na světový trh, došlo k nějakému zlomu?
Akordeonista Kimmo Pohjonen v Berlíně na Womexu, 1999. Událost, která změnila život jemu i mně. Z jediného úžasného koncertu odstartovala jeho kariéra.
Nějaké cestovatelské historky?
Umělce jsem chtěl zastupovat především abych je mohl vidět na pódiu co nejčastěji. Nejkrásnější bylo sledovat jak publikum na koncertě šílí. Příklady: Värttinä, Club Quattro, Tokio. Fenomenální Kimmo na Womexu. Turné s JPP: jak dostat 100 let staré a 88 kg vážící harmonium Timo Alakotily do letadla jako odbavené zavazadlo, bez extra poplatků. Uspěli jsme pokaždé, s výjimkou jednoho případu.
Ta dvě desetiletí, mezi 1990 a 2010, to byla nejdůležitější doba v mapování neznámých hudebních oblastí. Francouzský producent a festivalový ředitel Christian Mousset se zaměřil na hudbu z Mali, Madagaskaru a Reunionu. Francis Falceto vytvořil sérii CD Éthiopiques mapující hudbu Etiopie. Oba obdrželi ocenění Womex za celoživotní dílo v letech 2009 a 2011. Dostalo se vám uznání z finské strany?
Myslím že jsem získal tři ceny: jednu z festivalu Kaustinen a dvě z profesního časopisu Music & Media.
Jaké další projekty následovaly?
Album Ilmatar s Värttinä vedlo k tomu, že skupina byla přizvána autorsky se podílet na hudbě pro muzikálovou verzi Pána prstenů a ke smlouvě se značkou Real World pro album Miero. Maria Kalaniemi koncertovala po světě deset let s projektem Accordion Tribe. V managementu Hoedown Arts jsem byl aktivní až do roku 2016, pak jsem se přestěhoval na venkov, příroda se stala mojí prioritou. Samozřejmě dál hledám, nakupuji a poslouchám hudbu se stejnou vášní. Hektický pracovní rozvrh jsem zredukoval. Ano, a stále mi chybí koncerty a divoké publikum.
Je i dnes co objevovat? Dokázal byste žít s hudbou, kterou v současnosti poslouchá mladší generace?
Stále přichází spousta nové i staré hudby všeho druhu, sahající i o sto let zpět, z celého světa. Pokud jde o “mladší generaci”, ta jejich mainstreamová hudba není podle mého gusta. Ale jsou tisíce lidí, od mladých až po starce, kteří stále dělají nekomerční hudbu, dobrodružnou a vzrušující.
Zatímco harmonium patří všude jinde k zapomenutým nástrojům, Finsko je naopak dost možná zemí s největším počtem harmonií na 100 kapel. Jak se to stalo?
Timo Alakotila by znal odpověď, proč se harmonium stalo tak důležitou součástí finské lidové tradice. Pro mě to je druhý nejoblíbenější nástroj, po akordeonu.
V roce 2011 jste byl v Praze s projektem Uniko, který původně vznikl na objednávku Kronos Quartetu. Na festivalu Struny podzimu zazněl v podání akordeonisty Kimmo Pohjonena, elektronického hráče Samuli Kosminena a Proton String Quartetu. Jak na ten koncert vzpomínáte?
Velká a nezapomenutelná událost. Publikum reagovalo neuvěřitelně. Byl to jeden ze zážitků, díky nimž tu práci dělám. Nemluvě o tom, že umělci to vnímají stejně. Uniko ve skutečnosti pokračuje do nového desetiletí, v provedení s Tallinn Chamber Orchestra v roce 2022.
Co děláte teď?
Mám nový projekt s Timo Alakotilou a japonskou akordeonistkou Yukou Fujino. Album Seiras s klavírem a akordeonem nahráli v Helsinkách v létě 2023. Je to unikátní a nádherné dílo v rovině snů od dvou stejně smýšlejících hudebníků.
V čem tedy jsou “stejně smýšlející”?
Hlavní náplní jsou melodie. Pro ně to je nejvyšší forma vyjádření. Harmonie, aranžmá a umělecký výkon jsou také důležité, ale melodie je základem všech jejich děl. Zdá se, že tyto postoje sdílejí jako jedna osoba. Jako siamské mozky a čtyři ruce na stejném těle.
Projekt lze také vnímat jako kreativní hlavolam. Zatímco akordeon je považován za finský národní nástroj, tady na něj hraje Japonka. Plánujete japonské turné. Myslíte že Japonci budou reagovat jinak než by reagovalo finské publikum?
V Japonsku je hodně akordeonistek, stejně jako ve Finsku. Japonské publikum se v této oblasti dobře orientuje. Yuka má hodně nabídek na koncerty a Maria Kalaniemi tam vystupovala několikrát. Japonské publikum z nástroje cítí emoce a má k němu velký respekt, stejně jako ve Finsku. Počítáme, že dvojice vystoupí ve Finsku v létě 2025.
Další informace k umělcům zmíněným v článku
Sizzling Finnish Folk Fiddling
Finnish Folk Band Keeping The Karelian Vocal Music Traditions Alive!
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/4
