Jak hudební živly divokého Východu dobyly New York

17. 3. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI

S Ljovou Zhurbinem o Kronos Quartetu, Martě Töpferové i Gogol Bordello.

Ohlas “romských pankáčů” Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavícího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – George Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později? Tím nejpopulárnějším slovanským exilovým muzikantem současnosti je bezpochyby Ukrajinec Eugene Hütz ze zmíněných Gogol Bordello. Hudba skupiny ale při své provokativnosti klame tělem a svádí k mylným generalizacím. “Je to kočka se třemi hlavami. Něco co by správně nemělo existovat,” říká bělovlasý, klasicky vzdělaný houslista skupiny, Sergey Ryabtsev. Na mysli má mezižánrové přesahy, newyorská slovanská hudební komunita je totiž stejně propletená jako východoevropské hudební styly, a sahá od punkrocku přes okázalé bulvární show až po vážnou hudbu. Tak například, Ryabtsev, který přišel na svůj první koncert s Gogol Bordello oblečen jako klasický houslista ve smokingu, hraje navíc s taneční skupinou Barynya, která nabízí podívanou v kozáckých, ukrajinských i židovských krojích, a s výpravným ansámblem 5Grand.Us vystupuje na opulentních svatbách a recepcích. Což svádí k hledání skrytých paralel. Pokud jsou tedy Gogol Bordello styčnou plochou mezi punkrockem a východoevropskou tradiční hudbou, neexistuje podobná spojka mezi tradičními styly a vážnou hudbou? Jednu z nich představuje ruský hráč na violu, Lev ‘Ljova’ Zhurbin, jehož jméno najdeme i na posledním albu zpěvačky Marty Töpferové, která žije rovněž v New Yorku.

Ljova se narodil roku 1978 v Moskvě, a když mu bylo 11, tedy v době pokročilé perestrojky a pádu Berlínské zdi, se s rodiči přestěhoval do New Yorku. Jeho otec, Alexander Zhurbin je muzikálovým a filmovým skladatelem, který studoval u Šostakoviče a Chačaturjana a v roce 1975 napsal první ruskou “rockovou operu” Orpheus a Eurydika, která se dodnes hraje v Petrohradě. Jeho matka, Irena Ginzburgová, podobně jako její otec, Lev Ginzburg, překládali do ruštiny německou poezii. “Vyrůstal jsem v prostředí, v němž cirkulovala spousta dobré hudby i zajímavých umělců. Právníci a doktoři se v naší domácnosti naopak příliš často nevyskytovali, takže jsem nikdy neplánoval, že bych si vybral nějaké podobné a hodně lukrativní zaměstnání, a to až do doby, kdy na to bylo příliš pozdě. Moje manželka, Inna Barmash, je v tomto směru úplně opačná. Je to úžasná zpěvačka tradičních písní, na rozdíl ode mě ale pochází z technicky orientované rodiny. Protože je stejně enigmatická jako pragmatická, nedávno začala pracovat jako právnička pro velkou komerční firmu. Podobně jako moji rodiče skládáme společně písničky, které jsme teď natočili na album s mým ansámblem, Ljova and the Vjola Contraband.”

New York je kosmopolitní město s bohatým hudebním životem. Myslíte, že k němu muzikanti z Ruska, Východní Evropy či slovanských zemí přispívají nějakou zvláštní esenci, která hudebníkům odjinud chybí?

Určitě. Ve sféře tradiční hudby má New York tu nejbohatší komunitu slovanských, balkánských a ruských muzikantů, jakou jsem kde zažil. Jsou to nejen výrazné podiové osobnosti, ale také světu otevření muzikanti, kteří se západní kulturou komunikují daleko poctivějším a autentičtějším způsobem než jak probíhají obdobné kontakty na území východní Evropy. Dochází k velmi plodné symbióze, Američané se učí od Východu a naopak. Navštěvujeme se navzájem na koncertech, učíme se melodie těch druhých, nasáváme jeden z druhého jako upíři. Je to malý svět.

Hudební inspirace z Východu mají i hlubší rozměr. Duchovně nejzajímavější soudobá hudba pochází z bývalého Sovětského svazu, od skladatelů jako Arvo Pärt, Giya Kancheli, Sofia Gubaidulina. Cítíte vůči těm autorům nějakou spřízněnost?

Ty tiché zvukové dimenze ve skladbách Arvo Pärta a Giya Kancheliho jsou mi velmi blízké, hudbu Sofie Gubaiduliny zatím neznám natolik dobře, abych ji mohl komentovat. Ve skladbách amerických autorů není ticho tak běžné. I když já sám ticho respektuji, můj hudební jazyk a kulturní kontext se liší. Pärt a Kancheli se inspirují duchovní a klasickou hudbou, kdežto já čerpám z jazzu a lidové hudby. Já píšu i ty nejpomalejší nostalgické pasáže v tanečním rytmu.

Váš životopis uvádí spolupráci s Petrem Kotíkem, českým skladatelem který žije v USA.

S Petrem Kotíkem a jeho “Orchestra of the S.E.M. Ensemble” jsem hrál už od doby studií na newyorské Juilliard School of Music před 12 lety. Také jsem s ním koncertoval na společném turné s barytonistou Thomasem Bucknerem. Hrát s Kotíkem je vždycky vzrušující. I když jeho hudba může působit chladně a asketicky, v osobním kontaktu mě vždy potěšil správnou dávkou ztřeštěnosti. Jeho hudba je nevypočitatelná a má duchovní hloubku.

A jak došlo k vašemu hostování na posledním albu Marty Töpferové?

To bylo osudové setkání. Před 8 lety jsem se vracel z jamu s Johnem Zornem v Tonicu [avantgardní hudební klub, který loni zanikl, pozn. aut.], a nakoukl jsem do Living Room Café, zajímalo mě kdo tam ten večer hraje. Na podiu byla kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido, Marta, a Satoshi Takeishi [japonský hráč na perkuse, který natáčí pro ECM, pozn. aut.], společně hráli velmi sofistikované písně z Kolumbie. Silně to na mě zapůsobilo, a od té doby jsme v kontaktu. Občas jsem hrával s dnes už neexistující Martinou skupinou The Acustilocos, a když mě Marta přizvala na své album, byl to pro mě svátek.

Rozpad Sovětského svazu otevřel nejen dveře do Východni Evropy, ale i do středoasijských republik, jejichž hudbu mapuje violoncellista čínského původu Yo-Yo Ma se svým Silk Road Ensemblem. Vy pro tento projekt pracujete jako aranžér, jak k tomu došlo?

Zkontaktoval nás můj bratranec, Jonathan Gandelsman, který s nimi hraje na housle, a židovsko-argentinský skladatel Osvaldo Golijov. Vystupoval jsem s nimi také v Carnegie Hall, a natočil jsem s nimi album Silk Road Journeys: Beyond the Horizon pro Sony Classical. Naše spolupráce začala před několika lety, když mě požádali, abych pro ně zaranžoval několik romských skladeb z repertoáru Taraf de Haiidouks i z filmu Tonyho Gatlifa Latcho Drom. O několik měsíců později si u mě objednali aranžmá hudby z Azerbajdžánu, Číny, Indie, Iránu a Moldavie, kterou pak hráli na koncertech, i soundtrack pro japonský TV dokumentární seriál, The Silk Road. A moje poslední zakázka byla spolupráce s mistrovským hráčem na housle kemenče, Kayhanem Kalhorem z Iránu, na jeho skladbě The Silent City, a s vynikající čínskou hráčkou na loutnu pipa Wu Man, na její suitě Red, Blue and Green. Spolupráce s Silk Road Ensemble je pro mě jako létání, mám naprostou volnost, Yo-Yo Ma patří k nejotevřenějším a nejinspirativnějším muzikantům dneška. Doufám, že ho se Silk Road Ensemblem brzy uvidíte v Praze.

Zmíněná Kalhorova skladba The Silent City je žalozpěvem za kurdské město Halabja, které se stalo roku 1988 obětí chemického útoku Saddáma Husajna. Lze tedy očekávat, že Kalhor v ní použil orientální intervaly i melodické ornamenty, které jsou evropské hudbě značně vzdálené. Jak si tedy počínáte, když máte zaranžovat hudbu ze zcela odlišné kultury?

Během posledních let byla většina mé aranžérské práce spojená s hudbou z odlišných kultur, aranžoval jsem hudbu z Číny, Indie, Iránu, Iráku, Švédska, Tanzanie, a můj přístup je ve všech těch jednotlivých případech podobný: nejprve vezmu v úvahu všechna stylová hlediska či omezení, a pak sleduji nejlepší cestu jak tu skladbu vyjádřit. Snažím se interpretovat ji co nejvěrněji, ale zároveň přispět svým vlastním vkladem. Pokud se blížím příliš těsně k originálu, připadám si, že posluchače tím šidím o svěží, osobní pohled. V případě The Silent City jsem aranžoval druhou část skladby na základě Kalhorovy jednohlasé melodie. Autor mi poskytl naprostou svobodu a doporučil mi abych byl co nejvíc disonantní. Držel jsem se vlastních instinktů, podobně jako sama skladba, a nikdy jsem se neohlížel.

Pracoval jste také s Kronos Quartetem. Na čem?

Můj vztah s Kronosem je trochu odlišný, oni chtějí přesné transkripce původního zdrojového materiálu, které si pak zaranžují sami. Připravil jsem pro ně tedy například transkripce hudby Iráku, Iránu. Podílel jsem se na jejich společném koncertě s marocko-židovským kantorem Emilem Zrihanem. Také jsem přispěl k albu, které Kronos natočili s indickou filmovou zpěvačkou Asha Bhosle, You’ve Stolen My Heart: Songs from R.D. Burman’s Bollywood, a které bylo před dvěma lety nominována na Grammy. Vzpomínám si, že jsem tehdy mluvil s vedoucím Kronos Quartetu, Davidem Harringtonem, i s Ashou Bhosle po telefonu. Seděl jsem v bangladéšské kavárně, kam jsem si odskočil během Tribeca Film Festivalu. Asha zároveň zpívala z CD přehrávače v kavárně, a zároveň jsem ji slyšel z telefonu. Pro mě je to ten nejsladší hlas mého života, jako kdyby zpívala moje matka.

Tím nejhlasitějším představitelem slovanské hudby v New Yorku je Eugene Hütz a skupina Gogol Bordello. Na jaký stupínek jejich hudbu řadíte ve svém osobním žebříčku?

Já mám Eugena rád pro jeho ponor i energii, odehrál jsem řadu koncertů s jeho houslistou Sergeyem Ryabtsevem i akordeonistou Yurou Lemeshevem. I když oceňuji jejich romský styl, nejsem fanoušek punkrocku, prožil jsem totiž velmi šťastné dětství a pokud jsem někdy zastával rebelské názory, dělal jsem to prostřednictvím volné improvizace. Takže, úspěch který mají s tou jejich hudbu jim přeju, a doufám že moje hudba také jednou dosáhne podobného frenetického bodu varu, ale dojde k tomu v jejím vlastním kontextu.

Z článku v UNI, 2007/2