Jak se Jižní Korea proměnila v hudebního tygra
28. 8. 2022 | Rubriky: 2021,Články,UNI
Novou vlnu korejské world music předznamenal John Cage i Nam June Paik
Pro posluchače, kteří se vyhýbají vyšlapaným cestám, je hudba Východu trvalým zdrojem překvapení, a též výzvou revidovat kulturně zakódované priority. Jedná se o proces, který běží už pár století. Existují například teorie, že éru evropských trubadurů a minnesängerů inspirovala sufijská poezie. Jedním z minnesängerů byl Heinrich von Morungen (1158-1222) z Lipska, který ke konci svého života navíc podnikl cestu do Indie. Novodobým čtenářům představil sufijskou poesii Goethe roku 1819 ve sbírce Západovýchodní divan. Nejsilněji oslovil Goetha iránský básník Hafez (1315-1390), který oslavoval lásku a víno a kritizoval pokrytectví islámských vůdců. Spřízněnost obou velikánů, které dělí pět století, symbolizuje památník ve Výmaru postavený roku 2001. O 70 let později došlo k další západovýchodní interakci: světová výstava v Paříži se stala mezníkem průmyslové revoluce, součástí byla i čerstvě dostavěná Eiffelovka. Méně se už ví o tom, že když tehdy sedmadvacetiletý Claude Debussy na výstavě slyšel indonéský gamelan, byl to pro něj kulturní šok, který mu pomohl vymanit se z německé skladatelské tradice. Indickou vážnou hudbu představil poprvé západnímu publiku houslový virtuóz Yehudi Menuhin na koncertech roku 1955, deset let nato ji u mladé generace zpopularizoval George Harrison. Když o další dekádu později Philip Glass studoval v Paříži, přivydělával si tím, že přepisoval nahrávky do not. Transkripce indické ragy s Ravi Shankarem s additivními rytmy ho tehdy přiměla opustil dráhu “umírněného modernisty” a spoluvytvořit hudební školu, dnes známou jako minimalismus.
Gamelany, klasická hudba Indie a Iránu se dnes běžně učí na západních hudebních školách a hraje na festivalech vážné hudby. Původem čínský violoncellista Yo-Yo Ma ve svých projektech prezentuje tradice středoasijských kultur z oblasti Hedvábné stezky. V této barvité mosaice získává rok od roku na důležitosti hudba Koreje, poloostrova v exponované oblasti vklíněné mezi dvěma imperiálními mocnostmi, Čínou a Japonskem.
Pro nezasvěceného zní korejská hudba jako rébus, jehož přitažlivost ještě násobí fascinující nástroje. Obrovité citery kayagum a geomungo jsou pověstné majestátními hlubokými tóny, jejichž výšku lze “ohýbat”, takže znějí podobně jako twangové kytary ve filmových westernech. Při hlubším ponoru objevíte další spřízněnosti: ozvěny preparovaného klavíru Johna Cage, časové prodlevy Mortona Feldmana. Ostatně, pro autora těchto řádků bylo první návnadou právě setkání i rozhovor s Johnem Cagem v orchestřišti londýnského divadla roku 1985, kde enfant terrible experimentální hudby řadil korejskou tradici ke svým inspiracím.
Roku 1999 přijíždí do Prahy hudební těleso s poněkud nepřehledným názvem Ansámbl Národního centra pro korejské muzické umění se sídlem v Soulu. Od první vteřiny bylo jasné, že nepůjde o rutinní show pro turisty zakládající si na krojích. Tanečnice, zpěvák, dvě zpěvačky a jedenáct muzikantů předvedli napjatě sledujícímu publiku ukázky umění, které se po staletí pěstovalo v palácích korejských vladařů – a které má tedy k “folklóru” stejně daleko, jako Bach.
Exorcistický rituál s tanečnicí v bílém kostýmu vůbec neodpovídal strašidelným evropským představám o vymítání ďábla, ale působil jako kultivované laškování a svádění. Zatímco evropská hudba odvozuje tempo od tepu srdce, v Koreji je základem rytmu dech, jedna doba může trvat až tři vteřiny. Přítomný znalec Orientu Vlastík Matoušek mi tehdy prozradil, že západní hudebníci nazývají efekt extrémně pomalého tempa “spirituální čas”. Zatímco Feldman, Cage i evropští skladatelé Mikolaj Gorecki či Arvo Pärt se k těmto metodám propracovali až ve 20. století, v Koreji žije tato tradice bez velkých změn od středověku.
Hwang Byungki, respektovaný vizionář korejské hudby, na toto téma řekl: “Ty skladby jsou fascinující stářím, podobně jako obrovité stromy. Necítíte z nich časovou osu a vyvrcholení, spíš působí jako náhodně rozmístěné kameny. Člověk v této hudbě vnímá přírodní a nikoli umělou krásu. Pokud melodie udělá skok dolů, vybavíte si vodopád.” Podle korejských představ hudba nemusí vyprávět příběh. Představuje poselství sama o sobě. Což se příliš neliší od vizí umělců jako John Cage, Brian Eno i celé generace minimalistických skladatelů.
Koncert proběhl ve Španělském sále Pražského hradu, se sponzorskou podporou Hyundai. Během následujících dvou dekád korejské kapely úspěšně pronikaly na přehlídky jako Womex, Babel Med či Visa for Music. V očích západního publika se tak Jižní Korea stala podobnou hudební velmocí jako Finsko, Irsko, Mali či Kapverdy, tedy země, jejichž hudební export výrazně převyšuje význam daný rozlohou či počtem obyvatel. Případ Koreje je o to zajímavější, že ji od Západu odděluje daleko větší kulturní bariéra. Jak tedy došlo k tomu, že z hospodářského asijského tygra se stal tygr kulturní?
Ve hře jsou tři faktory. Díky historickému traumatu z 36 let japonské okupace si Korejci váží svého kulturní dědictví mnohem víc než některé národy Střední Evropy. Tento potenciál rozvíjí jak hudební školství, tak i propracovaný systém státní podpory. Podrobnější odpovědi najdete v následujících rozhovorech. První z nich proběhl v Soulu, v rámci showcasové přehlídky Journey to Korean Music, kde vystoupilo zhruba třicet skupin před publikem přizvaných festivalových organizátorů z Asie i Západu.
S jakou hudbou jste vyrůstala co vás ovlivnilo?
Můj první nástroj byl ve 3 letech klavír, narodila jsem se v muzikální rodině, moje matka komponovala na univerzitě, moje tetička hraje na kayagum stejně jako můj strýc, a můj mladší bratr je velmi aktivní jako zvukový mistr v korejské pop-music, mezinárodně známé jako K-Pop. Takže nemám problémy s rozmanitostí žánrů. Když mi bylo 10, začala jsem hrát na kayagum. Rodiče sice chtěli abych byla profesionální pianistkou, ale kayagum mě lákal víc.
Takže jste byla rebel v rodině?
Ano, vždy si vybírám svoji cestu. Rodiče mě v tom trvale podporují, cení si svobody stejně jako já.
Prošla jste dlouhou průpravou jako sólová hráčka, v jakých žánrech?
Hlavně v tradiční korejské hudbě sanjo, ale také noise a různé fuze.
Není noise vlastně politicky nekorektní označení pro to, čemu se kdysi říkalo avantgarda?
Já jsem debutovala roku 2004 s ženským triem Kayagum Ensemble Aura, což skutečně byla těžká avantgarda pro publikum soudobé hudby. Pak jsem hrála jazzové fuze s Oriental Express, což byl zas jiný svět, kde jsem se hodně naučila, a před osmi lety mě pozval ředitel rakouského festivalu Glatt und Verkehrt na residenční pobyt, pak následovalo stipendium do USA.
Jak byste představila váš nástroj cizinci, a jaká byla jeho tradiční role?
Kayagum i vzhledem podobné geomungo jsou orientální citery, jejich role vychází z orientální filozofie a konkrétně z Konfucianismu: celý vesmír je uvnitř nástroje. Kayagum má 12 strun, což znamená 12 měsíců, zespoda nástroje vidíte měsíc a slunce, takže nástroj reprezentuje vesmír, vznikl ve 4. století, a v této podobě existuje jen v Koreji.
Není příbuzný s japonskou citerou koto?
Je příbuzný i s dalšími orientálními citerami. Kdysi putoval z Číny do Koreje a pak do Japonska. Na koto jsem se trochu učila a překvapilo mě, jak je ta hráčská technika podobná. Ale podobnost je spíš v historické rovině, hudba původně neměla charakter nějaké zábavy, ale spíš meditativní roli.
Viděl jsem řadu korejských koncertů, a vždy tam figurovaly ženy, což je hodně odlišné od Evropy, je dnes v Koreji hudba bližší ženám?
Není v tom žádná módní genderová orientace. V minulosti ženy nesměly hrát na veřejnosti, v uplynulém století se to začalo měnit a žen-muzikantek přibývalo, a teď na kayagum skutečně hrají většinou ženy.
Když jsem vás sledoval jak hrajete, tak prvá ruka vybrnkává melodii, levá ruka řeší na strunách vibrato a ornamenty, ale přitom občas proniká do teritoria pravé ruky.
Nástroj, na který jsem dnes hrála, má 25 strun, je to velmi moderní kayagum. Kdežto na univerzitě jsem hrála na tradiční kayagum s 12 strunami. Každá struna má svoji kobylku, která určuje ladění, hraje se na část struny napravo od kobylky, a jeden druh struny lze použít na kterékoli pozici.
Ten nástroj vypadá symetricky, poloha kobylek kopíruje úhlopříčku, takže když kayagum otočíte zprava doleva, měl by vlastně fungovat stejně?
Symetrii narušuje jeden faktor: přesné ladění má jen úsek struny napravo od kobylky. Hrát se dá i na tu opačnou stranu, ale neladí to. Já tu levou část používám jen když je to součástí koncepce, jako v avantgardních skladbách. Třeba s ansámblem Aura jsme v některých skladbách hrály 3 na jeden kayagum, jedna na pravou stranu, jedna na levou, jedna na prostředek.
Když nástroj ladíte, tak odklopíte takové magické víčko abyste se dostala k ladícím klíčům?
Ano, při hře se kobylky často posunou, takže pořád dolaďujete. Rozeznáváme tři melodické mody: hlavní je ujo, ten je silný a orozhodný jako bambus, kyemynjo je spíš melancholický jako moll oči blues, a p’yngjo je něco mezi. A každý mod má určité stupnice. Na rodíl od západní hudby korejská hudba nestojí na harmonii, ale na rytmu a melodii. Naše estetika je tedy úplně odlišná.
A přitom máte tolik kapel, které kombinují nástroje, a harmonii se tedy nevyhnou?
Byli jsme ovlivňováni zvenčí už v průběhu historie: japonská kolonizace, korejská válka, hodně jsme z našich tradic ztratili ale pak se to obrátilo. Korejci si své kultury váží, o tradice se zajímají i mladí. Nevidí v tom nedotknutelné muzeální artefakty, ale proces, který neustále pokračuje, vyvíjí se to paralelně se světovou kulturou.
Kolik let musí hráč strávit, aby se stal mistrem tohoto nástroje?
Asi celý život, pořád objevujete nové věci. Něco jiného je dosáhnout určitého bodu sebejistoty, to je pro každého hudebníka jinak.
Když jste se znovu zmínila o avantgardě a sledujete historii hudby 20. století, byli pro vás důležití skladatelé jako John Cage?
Ano. Neřekla bych že on mě přímo ovlivnil, ale hudbu i umění 20. století jsem studovala, odehrála jsem řadu koncertů v USA, ovlivnil mě taky minimalismus, Terry Riley.
I když korejská hudba pochází z úplně jiné kultury, slyším v ní něco důvěrně známého z jazyka západních avantgardních skladatelů. Anebo je to můj subjektivní pocit?
Podobně to vnímám z opačné strany i já, když pracuji s umělci ze Západu. Vzájemné spojnice sahají do historie a do spirituálních rovin, do způsobu myšlení, třeba John Cage byl ovlivněn zen buddhismem.
Jak vidíte propojení mezi korejskými tradicemi a západní avantgardou vy? Dle mého je daleko intenzivnější než u indické či indonéské hudby, což jsou přitom zeměpisně sousední kultury.
To propojení se Západem skutečně existuje. Korejská hudba má víc svobody, není tolik svázána formou jako indické ragy anebo indonéský gamelan. A v korejské hudbě je též spousta prázdného prostoru, ticha, což je prostředek který užívá i avantgarda. Západní avantgarda je vlastně reakce, rebelie proti statutu quo, proti dřívějším zvyklostem západní hudby. Když vezmete vývoj evropské hudby od klasiky po avantgardu 20. století, kterou reprezentoval John Cage, tak ta konečná stanice, kam Cage přivedl vývoj, je zmíněná svoboda. A to je základ společného jazyka mezi Západem a Koreou. Ovšem svoboda s určitým postojem, principem, směřováním. I v korejské aristokratické hudbě existuje směr, kde každý nástroj hraje jinou melodii. Výsledek zní hodně syrově. Ne jako harmonie, ale jako evropská avantgarda.
Není další příčina v tom, že John Cage studoval stejně jako Phil Glass buddhismus?
Možná – a John Cage se též přátelil s Nam June Paikem. Ten byl původem z Koreje, ale žil především v Evropě a USA. K jeho přátelům patřil i vizionářský skladatel a hráč na kayagum, Hwang Byungki. Zemřel před dvěma lety, a prostřednictvím Paika se v New Yorku kdysi seznámil s Johnem Cagem.
Kayagum patří v Koreji do lidové či aristokratické hudby?
Původně do lidové, ale Hwang Byungki byl první, kdo pro nástroj komponoval nové skladby. Jejich estetika navazovala na korejské lidové tradice, stejně jako jeho hráčská technika, kterou ale obohatil o nové prvky.
Do jaké míry se v korejské tradici užíval notový zápis?
Lidová hudba byla především improvizovaná. Kdežto dvorní hudba, což byly rituály, oslavy zemřelých, a také bankety s tancem či divadlem, ta byla pevně daná. Máme partitury, notový systém, který je naprosto odlišný od evropského.
V historii jste prošli bolestivým obdobím, kdy vás okupovalo Japonsko a korejská kulturní identita byla v ohrožení. Nedošlo přitom ale i k nějakému kulturnímu obohacení ze strany Japonska či naopak?
Tehdy zanikl korejský královský dvůr, ale vznikly nové styly, hudebníci se snažili tradici zmodernizovat. Tak třeba pansori, původně vypravěčský příběh, se proměnil v divadelní formu. Navzdory útlaku dokázala korejská hudba přežít.
Není pansori vůbec ten nejobtížnější žánr? Představení může trvat až 8 hodin a klade extrémní nároky na umělce?
Navíc jsou vysoké nároky i na jeho přípravu.
Pokud nyní hrají korejské kapely úspěšně v Evropě i v USA, do jaké míry je to zásluha státní podpory?
Ta podpora funguje nejen finančně, ale je zakódována v našem myšlení. Když se s koncem války roku 1945 zhroutila koloniální nadvláda Japonska, naše kultura se vzpamatovávala z největších ztrát. 36 let jsme byli japonskou kolonií, to je více než jedna generace. Roku 1948 vznikla korejská vláda, pak následovalo pět let korejské války, pak vznikly 2 korejské státy. Jihokorejská vláda budovala svobodný stát, soustředili jsme se na kulturní dědictví, aniž bychom se snažili ho fixovat do nějaké muzeální folkloristické podoby. To je úplný opak severní Koreje, kde se tradiční kultura stala nástrojem propagandy. Od 1964 začal fungovat systém na uchování kulturního dědictví, vláda podporuje umělce, a s tím souvisí i kulturní diplomacie.
Existují i jiné asijské země kde to tahle funguje? Nezdá se mi že by stejně často do světa jezdily skupiny z Japonska nebo Tchaiwanu, když tedy výběr omezíme na demokratické země.
V Japonsku začali s touto kulturní diplomacií už někdy v 70. letech. Korejská vláda se ale soustřeďuje na současné aktivity, kam patří i K-Pop. Projevuje se to i v širším kontextu: hudební výchova funguje od základní školy, vychováváme generace mladých hráčů, kteří jsou připraveni vstoupit do nabídky v trhu.
Jak najdete rovnováhu mezi tradicí a tím co přichází ze Západu? Nebojíte se, že import globálních hitů ohrozí vaši identitu?
Západní hudba je teď všude. Ale z koloniální éry si dodnes pamatujeme, jak důležité jsou naše vlastní kořeny. Zájem o tradici u nás neklesá a možná stoupá.
Jaká je vlastně historie korejského šamanismu? Stále se pěstuje?
My nejsme skuteční šamani či šamanky. V minulosti byla šamanská kultura to, co chránilo oslabené, co lidi spojovalo na rituálech, bývaly i festivaly ve městech.
Třeba když je někdo nemocný, zavoláte šamana aby ho vyléčil? Anebo jdete za doktorem který vystudoval západní medicínu?
V minulosti měli šamani na starosti nemocné či osamocené lidi, dnes máme nejen západní lékařství, ale užíváme i starou korejskou tradiční medicínu. Šamanská hudba přetrvává i v moderní společnosti, je součástí naší tradice.
Muzikanti v kapele jsou samouci, anebo prošli nějakým školením?
Od střední školy jsme se učili lidovou hudbu, později jsme studovali se skutečným šamanem ze severní Koreje, to je region kde má tato kultura kořeny.
Z vašeho koncertu je ta nejsnáze zapamatovatelná skladba Youngjeonggeori – co to znamená?
Malý duch. V korejské šamanské mytologii je spousta duchů. Bydlí v zemi, na obloze, v domě, v lese, i na záchodě anebo v kuchyni. Všude. Tou písní toho ducha lákáme a chválíme, aby se udobřil a neškodil nám.
Jak vnímáte traumatické období japonské okupace, která začala před více než sto lety?
Když naše kapela vznikla roku 2015, bylo to k 70. výročí konce okupace. Pro nás je historie hodně důležitá, a naše hudba má i symbolickou rovinu. Šamani jsou důležití pro nemocné, oslabené jedince. Pro oběti války. Naše země je rozdělená a my chceme vyjádřit pocity těch, kdo mají tím rozdělením zničené životy.
Mají lidé v severní Koreji šanci slyšet vaší hudbu?
To netušíme, i když doufáme že ano.
V Koreji je mnohem více žen, které se věnují hudbě, než v Evropě. Tvrdí se, že muži v hudbě prezentují ego či narcisismus, kdežto ženy dialog, souznění. Je Korea v tomhle směru odlišná od Západu?
Ano, jedná se o typicky korejský trend. Funguje to takhle: rodiče pošlou syna na taekwondo a bojové sporty a dceru na klavír. Žena je vychovávána k umění, muž k síle. U nás v kapele se to ale snažíme obrátit naruby.
Psáno pro UNI, 2021/8
CelloGayageum | Seoul Music Week2020 – YouTube
Sooeun Kwak and La-on G | Seoul Music Week 2020 – YouTube
