Jitka Malczyk: Od Irska přes Bretaň až po Krétu

14. 12. 2015 | Rubriky: 2015,Články,Rock & Pop

Houslistka Jitka Malczyk ovládá nástroje, o nichž mnozí ani neslyšeli – včetně lyry z ostrova Kréty či rafinovaných houslí z norského údolí Hardanger, které konstrukcí připomínají spíš indický sitar nežli evropské nástroje. Stejně pestré jsou i její projekty, Bretaní inspirované duo Deliou, alternativně-šansonová sestava Lakuna či na Irsko směrovaná spolupráce s kytaristou Vojtěchem Jindrou, jinak hlavní oporou skupiny Bran.

Nevyčerpatelným zdrojem její všestranné tvorby je cestování. Se svými houslemi vyjela do Tunisu, hrála na svatbě v Makedonii a pravidelně navštěvuje Krétu, ostrov který je průsečíkem hudebních tradic Řecka, blízkého Východu a celého Středozemí. Zásluhu na expanzi tamní hudby má jiný světoběžník, Ross Daly, hudebník původem z Irska, který Krétu objevil při svých hudebních expedicích do Indie, a během posledních 25 let se vypracoval na největší kapacitu krétské scény. Tradiční hudba Kréty jeho zásluhou prošla podobnou transformací, jako jazz na cestě od swingu k be-bopu. Z bujarých rytmů svatebních tancovaček se vyvinuly technicky náročné improvizace pro sedící publikum, z nichž i laickému posluchači běhá mráz po zádech. Kréta se díky tomu stala druhým domovem velkých osobností – například Efrena Lopeze, zakladatele katalánské skupiny L’Ham de Foc – zatímco virtuoz krétské loutny Giorgios Xylouris vytvořil duo s australským bubeníkem Jimem Whitem. Ten doprovázel Nicka Cavea, hrál s Crime and the City Solution a v současné době s Xylourisem jezdí jako předkapela na americkém turné Swans.

Jitko, po kolikáté se vlastně letos na jaře chystáte na Krétu?

Po sedmé. Když jsem tam vycestovala před deseti lety poprvé, bylo to kvůli horám a minojské kultuře – fascinovalo mě spojení krétské památky Knossos s civilizací zaniklé Atlantidy. Když jsem tehdy přijela do města Rethymno, na tržišti jsem objevila dílnu, kde se vyráběly krétské lyry. Když jsem pak ten nástroj vzala do ruky, zjistila jsem, že pokud umím na housle, tak tak můžu vyzkoušet i konstrukčně spřízněnou lyru, která se ovšem drží ve svislé poloze a má odlišnou techniku. Hned na první pokus jsem na ni zahrála irskou melodii. Vedle v místnosti mezitím kdosi překrásně hrál na krétskou loutnu lauto. Jak jsem později zjistila, byl to Markoyannis , spoluhráč Psarantonise, což je otec dnes neméně slavného Giorgose Xylourise. Ten zážitek mě natolik fascinoval, že jsem začala plánovat další cesty. Chtěla jsem prozkoumat všechny ty místní styly, a taky se k nim naučit tancovat, protože obojí je propojené. Když jsme pak vylezli na dva tisíce metrů vysokou horu Gingilos, nad hlavami nám kroužili supi a sokoli, což se mi natolik vrylo do paměti, že jsem o tom napsala skladbu s názvem Varvaki, to je krétský sokol.

Na všech vašich cestách s sebou vždy berete hudební nástroj?

Ano. Jediné místo kam jsem si nástroj nevzala byly Galapágy. Jinak ale vždy cestuju s houslemi. Hudební nástroj boří ledy, přináší neopakovatelná setkání a vždy mě nasměruje mezi další muzikanty.

Hudba bez hranic? Na Východě to vidí jinak.

Nevzniká ale hudební bariéra díky tomu, že oni hrají v řeckých tónových řadách, které mají blíž k Orientu než k Evropě?

To se tam právě jezdím učit. Odborně se tomu říká modální hraní či contemporary modality a kořeny tohoto hudebního systému sahají až do Osmanské říše. Původně jsem se to chtěla jet učit do Istanbulu. Kamarád z Belgie mi ale vysvětlil, že to nejde, protože jsem žena, což je v těchhle zemích velká překážka. Ženy mají ve východních končinách docela komplikovaný život. Tak jsem se místo toho vydala na Krétu, za Řekem, který je v oboru specialista. Učil se třeba u slavného indického houslisty Subramaniama. Ale i na Krétě jsem čelila bariérám. Zkrátka tam není zvykem, aby muž vyučoval hudbě ženu. Když jsme si domlouvali schůzku, a v emailu jsem musela odpovědět, jestli jsem žena nebo muž. A pokud tedy nejsem muž, schůzka není možná, jedině kdyby se mnou byla další žena, která má podobnou roli, jako u nás kdysi na tanečních gardedáma. Když jsem tam cestovala se svým mužem, tak jsem se sice mohla setkat s jiným houslistou, ale všechna konverzace probíhala mezi muži, tedy zprostředkovaně.

Ani teď neexistují výjimky?

Naštěstí ano, na východě Kréty jsem potkala hráčku na lyru Eleni Dretaki, která se jako jedna z mála žen věnuje hudbě. V minulosti na Krétě totiž hráli výhradně muži. A další výjimkou je třeba Kelly Thoma, která hraje řadu let s Rossem Dalym, a loni vydala sólové album.

Když svatbu, jedině v Makedonii

Ke zcela unikátním hudebním událostem patří prý na Krétě venkovské svatby. Zažila jste nějakou?

Na Krétě organizuje svatební hudbu často majitel taverny, četla jsem, že v minulosti to byla pro muzikanty nejlepší příležitost k obživě. Klasická sestava je lyra, lauto, buben bendir, a v poslední době i mandolina. Někdy se na svatbě dokonce sejde několik kapel. Ale vůbec nejlepší svatbu jsem zažila v Makedonii – ta trvala několik dní. Cestovala jsem po Balkáně, včetně Slovinska a Bulharska – a jednalo se vlastně o náhodu. Bylo to s partou muzikantů z celého světa, sestavili jsme repertoár a pak objížděli festivaly. V Makedonii mají tradici, že nevěsta a ženich si můžou svatební obřad zopakovat v rámci nějakého festivalu. Vyvrcholením je procesí s velkými bubny tapany a ostrými balkánskými píšťalami, které se pronikavostí vyrovnají bretaňskému bombardu – což se někdy ani nedá vydržet. Ke svatbě patří nejen hudba, tanec a kroje – ale i rituály, třeba dlouhá tyč, na jejímž konci je nabodnuté grillované kuře, to je symbol hojnosti. Na svatbě vystupuje vždy nějaká nová kapela, hraje pro nevěstu, ženicha, po ní přijde další kapela s jiným rituálem, třeba maminka nevěsty přinese obřadně chléb. My jsme pro ně zahráli bulharský tanec kopanitsa v typicky balkánském lichém rytmu na 11/8 – a byl to zážitek na celý život.

Psáno pro Rock & Pop, 2015/3