John Peel, nejvlivnější člověk britského radia

15. 2. 1992 | Rubriky: Alternativa/Jazz,Články,Vykopávky

Rozhlasové pořady Johna Peela pomohly prosadit se mnoha kapelám, z nichž se později staly superhvězdy – Pink Floyd, Jethro Tull, Led Zeppelin… Jako discjockey Peel obratně balancuje už třicet let mezi masovými trendy a vlastním vkusem. Jeho hudební gusto patří ke skrytým silám, které ženou anglický rock dopředu. Peel vlastně nikdy nepouští desky, které by se zrovna vyskytovaly v žebříčku, ale hodně z toho, co hrál, nakonec v minulosti hitparády ovládlo. Na rozdíl od mnoha svých bývalých kolegů dělá vlastně pořád totéž, a ve svých třiapadesáti letech je stále stejný a docela normální, což je vlastnost společná mnoha významným Angličanům.

V čem je vlastně ta síla vašich pořadů? V osobnosti?

Tak ta s tím nemá nic společného, naopak, čím méně prosazuji svou osobu, tím je podle mě program lepší.

Ale vy přece vybíráte desky?

Mám podobnou roli jako šéfredaktor v novinách; určité noviny přece nečtete proto, že se vám líbí šéfredaktor, ale kvůli jejich obsahu.

Máte tedy nějaká kriteria, jak vybírat obsah? Zahrál byste něco, co se vám nelíbí, ale mohlo by to být zajímavé pro ostatní?

Tak na to nikdy nezbyde čas. Na moje kriteria se mě ptali už stokrát, a odpověď neznám. Myslím si, že každé dílo, která má svoji cenu – ať se jedná o výtvarné umění či o hudbu – obsahuje cosi, co nelze slovy vyjádřit, a tak se mi ani nechce vysvětlovat, co se mi líbí a co ne.

Takže pracujete čistě instinktem. Hrajete věci, které se nikdy nedostanou do hitparády, a zřejmě i něco z těch, které se tam dostanou.

To se ovšem stává málokdy. Hitparáda má čím dál menší cenu, protože lidé si už tolik nekupují singly. K tomu, aby se nahrávka dostala do žebříčku, dnes stačí, aby se prodalo daleko méně výlisků, než před deseti lety. Jedna z takových úspěšných výjimek, které jsem hrál, bylo nové album My Bloody Valentine.

Asi před deseti lety došlo v Anglii k zajímavému případu. Někdo tu v radiu zahrál “O Superman” s Laurií Anderson, nahrávku, která nebyla určena ani pro vydání na singlu, ani nebyla myšlena pro rozhlasové vysílání, a nakonec to došlo tak daleko, že se z ní stal hit, který zasáhl do pozdějšího hudebního vývoje. Mohlo by k tomu dojít i dnes?

Tak to jsem byl já, kdo tu písničku zahrál. Když pracujete pro BBC, máte výhodu v tom, že se nemusíte starat o řadu věcí a hlavně o komerční stránku. Kdybych dělal pro komerční radio, byl bych ve zcela jiné situaci. Komerčních stanic tady přibývá a řada lidí je přesvědčena, že právě tam se dají dobře vydělat peníze, ale není to tak jednoduché. BBC má nejen velmi dobrou pozici, ale také dlouholetou tradici programů, které šly spíš po kvalitě než po úspěchu, ale teď jsem se setkal s návrhy, že takhle to už dál nepůjde a že se pojede ve stylu komerčního radia. Pro mě jako pro fotbalového fanouška to je něco jako když mužstvo, které bylo 20 let v první lize, začne kopírovat tým ze 4. divize.

Co ostatní programy? Tam má zřejmě ta hitparádová produkce své těžiště.

Tam také najdete ty “rozhlasové osobnosti” a programy, v nichž má větší roli osoba moderátora nežli hudba, kterou ten člověk hraje. Když jsou tito lidé úspěšní, proniknou do televize a vydělávají velké peníze. Takže já jsem vlastně staromódní.

Jak jste přežil všechny ty změny, jimiž anglická rocková scéna prošla za posledních třicet let?

Jako noviny, které vycházejí každý den, ale mění se časem. Nepoužívám jingly, ale někdy si připravím krátké vstupy v cizích jazycích. Nedávno mi jeden kamarád namluvil v arabštině “John Peel je starý a tlustý a hraje věci, které se nelíbí nikomu jinému než jemu.” Tímhle sem se dostal nejblíž k fenoménu personality deejay.

Existuje dnes ještě progresivní rock?

Vždycky máte pár lidí, kteří se snaží posunout vývoj dopředu. Někdy na ně narazíte snadno, jindy musíte hledat déle. Skupina My Bloody Valentine strávila na svém novém LP čtvrt milionu liber; pokud jste někdy byl na lodi na rozbouřeném moři, tak to je podobný zážitek v hudební rovině, pořád se to naklání a mění směr. Takovou hudbu dělá spousta kapel a dnes pochází většina z nich z Ameriky. V Anglii skupiny plánují svoji tvorbu daleko víc jako součást kariéry, kdežto americké kapely často vydávají desky vlastním nákladem. Prodají dva tisíce vinylových LP a tak získají peníze, které jim postačí akorát tak na natočení další desky.

Původně v: ?? cca 1992