Kalabrie jako stav mysli

25. 6. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI

Peppe Voltarelli zpívá o Malé Straně

Jižní Itálie nabízí překvapivé hudební kontrasty. Zatímco Neapol je kolébkou opery i nadčasových globálních hitů typu O Sole Mio, v jihovýchodně položeném výběžku Salento se ještě před padesáti lety léčilo kousnutí pavoukem tarantulí rituálem zvaným pizzica. Místní lidé rádi upozorňují, že až do sjednocení Itálie Garibaldim před 150 lety měl jih země blíž k Africe nežli k Evropě. Permanentní boj státní moci s lokální mafií je civilizačně pokročilejší paralelou života v kmenových územích Afganistánu či Pakistánu. Zajímavé je, že i mafie je regionálně diferencovaná: zatímco Sicílii ovládá Cosa Nostra, Neapol má v rukou Camorra a v Kalabrii vládne ‘Ndrangheta. Právě z tohoto regionu pochází písničkář Peppe Voltarelli, v posledních letech patrně nejčastěji vystupující Ital v Česku. Cestu mu otevřel dnes už bohužel neexistující festival MOFFOM, který během své pětileté existence mapoval souvislosti mezi filmem a hudbou a Prahu zviditelnil u světových filmařů. Voltarelli na festivalu uvedl film Doichlanda, který se odehrává mezi kalabrijskými gastarbeitery v Německu. Na své pražské koncerty vzpomíná Voltarelli na albu Ultima Notte a Malá Strana, tedy Poslední noc na Malé Straně. Jeho titulní píseň se odehrává v pražském baru Duende, hostuje v ní Ester Kočičková, která přispěla i částí textu. Na posledním českém turné Voltarelliho doprovázel Petr Vizina, bývalý bubeník skupiny Traband, dnes redaktor České televize. V současné době Voltarelli chystá nové album a v jednání jsou další koncerty v Česku.

Během studií v Bologni založil Voltarelli jedenáctičlennou sestavu Il Parto Delle Nuvole Pesanti, jejíž repertoár čerpal jak z punk rocku tak i z jihoitalské tarantelly. Její patnáctiletá a velmi úspěšná dráha končí v lednu 2006. Voltarelli odchází, aby mohl jako sólový umělec častěji koncertovat v cizině a věnovat se mezinárodním projektům. Vytváří si zázemí v Kanadě, Argentině i dalších zemích, kde vystupuje – podobně jako v Česku – s místními muzikanty. A i když už dvacet let nežije v Kalabrii, svůj domovský kraj s sebou nosí jako myšlenku, stav mysli, podobně jako o tom před 35 lety zpíval Billy Joel ve svém hitu New York State of Mind: “Když zpívám s kalabrijským přízvukem mimo Kalabrii, všichni vědí, co přesně reprezentuju. Domyslí si, že to musí být velmi kouzelný kraj. Publikum vytuší, že lidé odtamtud jsou na svůj původ hrdí – a to je uvede do pohybu: začnou se o Kalabrii zajímat blíž.”

Pro vaši první kapelu jste si vybral docela komplikovaný název, Il Parto delle Nuvole Pesanti, Zrod těžkých mraků, je za ním nějaký příběh?

Bylo nás 11 muzikantů, pracovali jsme jako kolektiv jehož každý člen něčím přispěje, a chtěli jsme jméno, které je spíš metaforou. Všichni jsme studovali na univerzitě, naše jméno bylo symbolem energie, oblaků, tajemství zrození. Míchali jsme tarantellu a punk, což má k sobě překvapivě blízko, obojí je založeno na opakování zcela jednoduchého motivu. Výsledek byl na svou dobu hodně zvláštní, od roku 1991 do 2005 jsme natočili 9 alb. Ale pak jsem začal hrát sám, podílel jsem se na filmu Toni Vilá o slavném argentinském zpěvákovi, a vybudoval jsem si intenzivní vztah k lokálním scénám mimo Itálii. Cestoval jsem, koncertoval jsem v Kanadě i České republice, a potřeboval jsem tedy se osamostatnit.

Jak se ta vaše kalabrijská tarantella liší od rytmu pizzica ze Salenta, který slouží k šamanskému vymítání pavoučího jedu?

Ty rozdíly jsou spíš jemného technického rázu, podle toho jak se hraje na tamburinu, ale podstatné je, že to je rytmus historie, který pokračuje do budoucnosti. Tarantella i pizzica jsou o jihoitalské identitě, já jsem díky tomu rytmu znovuobjevil své kořeny, pomohli mi k tomu přistěhovalci z Itálie kteří žijí v Německu, Argentině, díky nim jsem si tuto společnou identitu uvědomil daleko silněji, to je moje pojetí taratelly, nic z muzea. Tarantella je pro Kalabrii něco jako Woody Guthrie pro Ameriku. A to přece vůbec není k zahození, snažit se být italským Woody Guthriem.

Film Doichlanda, v němž hrajete, je o přistěhovalcích z Kalabrie z v Německu. Liší se nějak Kalabrijci od exilových komunit z Neapole či Sicílie?

Ve světovém kontextu ne. V 60 letech proudila z jižní Itálie do světa spousta gastarbeiterů, všichni drželi spolu v jedné komunitě, vytvořili stovky Malých Itálií rozsetých po celém světě. V tom filmu jsme chtěli udělat provokaci založenou na jazyce. Když jsme se ptali, jestli se chtějí vrátit do Itálie, tak z odpovědí jsme se hodně naučili o italské podstatě, protože oni dodnes zachycují esenci Itálie z doby před 50 lety, když odešli do ciziny, kdežto ti moderní imigranti jsou úplně jiní. Dnes to všichni vidíme s odstupem.

Protiklady italského Jihu jsou velké téma. Historik Ernesto De Martino ve své knize La terra del Rimorso, Země výčitek svědomí, píše: “Pizzica je smyslný pohanský tanec, ventilující pocity, které katolická morálka zakazovala.”

To je zásadní kniha pro každého, kdo se chce něco dozvědět o jižní Itálii. Pizzica je navíc příběhem utrpení žen, které měly extrémně těžký život. Ta hudba jejich bolest léčila, až do poloviny 20 století fungovala jako šamanský rituál, a když se pak Jih se světem propojil pomocí dálnic a televize, role pizzicy se jen posunula do nové polohy. Spousta mladých lidí začala tu hudbu hrát novým způsobem, uvědomila si její funkci v kulturní historii, poznali že účinky pizzicy vedou k transu, je tu spojení s marijuanou, elektronickou taneční hudbou. Tuto cestu teď zkoumá celá generace umělců, zpěvačka Teresa de Sio, skupina Nidi d’Arac, já jsem na ně pyšný.

Ernesto de Martino se v té knize soustředil jen na Salento, region východně od Kalabrie.

Ano, ale spoustu věcí máme společných. Každé místo na jihu Itálie je unikátní vzájemným propojením písni duchovních, venkovských i zbojnických.

A navíc, když tu v 17 století vládli Španělé, profese lupiče často splývala s vlasteneckým odbojem. Tím nejslavnějším rebelem byl Giusseppe Musolino, označovaný za kalabrijského Robina Hooda, na rozdíl od něj ale žil až ve 20 století.

Já jsem velký fanoušek zpěváka Otello Profazio, letos mu bude 78 let, to je průkopník historických písniček, ten o Musolinovi natočil album. Teď je ta hudba velké kulturní dědictví, ale dříve se za ni lidé styděli, stejně jako za svůj dialekt, bídu a chudobu, připadali si méněcenní.

První impuls k úniku z této bídy dal tedy Garibaldi, když před 150 lety osvobodil Jih od španělské nadvlády a sjednotil Itálii?

O tom se teď vedou velké diskuse. Máme za sebou kulaté výročí, sjednocení se slavilo, ale řada lidí tvrdí, že jednotná Itálie připravila Jih o bohatství, které si přivlastnil Sever.

Na Jihu ale přece naopak převládala bída?

Zatímco velká část obyvatelstva žila v chudobě, vzkvétal obchod, neapolské království bylo centrem středozemských námořních cest, a také tam bylo velké kulturní dědictví. Když nás sjednotili, tak jsme se musili naučit novou řeč, protože ty jižní dialekty byly hodně odlišné. Spoustu věcí jsme museli změnit a hodně jsme přitom ztratili.

Jaký má vlastně ‘Ndrangheta, kalabrijská mafie, vliv na každodenní život muzikantů?

Její vliv se promítá už do mentality, a to celoplošně. Je to jedna z mnoha věcí, typických pro kraj s dlouhou historií násilí a útlaku. V politickém systému má mafie velkou ekonomickou sílu, muzikanti jsou sice uvnitř toho systému, ale zároveň ukazují perspektivu. Tak třeba festivaly představují pro místní publikum spojení se světem, a hudba tedy může ukázat, že ‘Ndrangheta není pro Kalabrii jediným a daným životním stylem. Jako muzikant se stýkám s místními lidmi, podávám jim zprávu o životě v Kanadě či Česku, a to má svůj význam.

Chápu, že s mafií to není lehké. Ale jak fungují v Itálii sociální protestní proudy v občanské rovině? Proti korupci, anebo proti Berlusconimu, když ještě byl u moci?

Já souhlasím, že v Itálii máme problém, ale Berlusconi byl jen jeho symbolem. Před dvaceti lety měl ten problém jiné jméno, střídá se to s časem. Je dobré, že ten problém motivuje k dialogu, vidím to z té lepší stránky, nemám rád retoriku a laciná hesla. Je potřeba mít ideu, vizi. Nevidím cestu v tom, že by člověk zastával levicové názory jen jako reakci na současnou politickou situaci. Myslím že v Itálii byli lidé už Berlucsonim přesycení, bylo ho všude plno, vytvářel si mediální kult osobnosti. Já jsem naopak pro svobodnou možnost volby.

Psáno pro UNI, 20012/3