Kanadský vizionář v exilu
19. 9. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop
Kolik českých muzikantů se snaží proniknout do tajů východní hudby, a většina z nich netuší, že fundovaného průvodce mohou najít u nás. Edward Powell je původem z Kanady, žije na severní Moravě, východní hudbu studoval 5 let v Indii, a dále v Maroku, Řecku, Turecku, Egyptě, vydal 6 sólových alb, vede soukromé workshopy v Česku i na půdě renomovaných institucí v Itálii i jinde. Ale jeho časově nejnáročnější aktivitou je stavba nástrojů, které zcela jedinečným způsobem propojují orientální tradice s praktickými potřebami západního muzikanta na turné. Zatím posledním článkem Powellových designů je impozantní loutna se dvěma krky: ragmakamtar, přičemž jedna část funguje podobně jako arabská loutna oud, druhá zas jako indický strunný nástroj sarod. Znalci jistě tuší, že první část názvu, rag, odkazuje na indické ragy, a druhá, makam, na hudební systém Egypta, Turecka, a dalších východních zemí – a tyto dvě hudební souřadnice zároveň definují Powellův hudební svět.
Proč jste se vlastně přestěhoval do Česka?
Před 13 lety jsem přišel poprvé, a teď tu žiju už 7 let a po Kanadě se mi ani nestýská. Problém je, že v Kanadě máte kulturu jen ve městě, a všude jinde jsou lesy, medvědi, ale kultura žádná. Tady je daleko hustší síť míst důležitých pro muzikanty. Bydlet v Evropě je pro mě hodně atraktivní, i když zdejší lidé se mi diví, proč nebydlím v Kanadě.
Vy jste začal v Kanadě jako kytarista?
Mým prvním nástrojem bylo cello, matka hrála jako klasická muzikantka na basu, ale já byl velký rebel a cello mě nebavilo. Když mi bylo 12 let, otec mi koupil kytaru. Hrál jsem progresivní rock, fuze, v patnácti už jsem byl protřelý sólový kytarista. Kytara mě bavila a byl jsem úspěšný, ale rozhodl jsem se začít znova se sitarem.
V zoufalství s pankáči
Jak se to stalo?
Když mi bylo dvacet, rocková životospráva mě začala vyčerpávat, cítil jsem se nemocný, měl jsem špatnou kůži, a nakonec jsem se ocitl na mizině. Měl jsem trauma že mám snad herpes, totálně jsem se složil, odešel jsem z kapely. Za své poslední peníze jsem šel k doktorovi, přestal jsem pít a jíst maso a cukr. Totálně jsem změnil život, začal číst knihy o zdravé výživě a studovat jazz, meditaci. Chtěl jsem sice žít zdravě, ale ironie té situace byla, že o rok později jsem vyjel do Londýna s punkovou skupinou. A protože blues a progresivní rock vyšly z módy, ve chvíli zoufalství jsem začal hrát s pankáči. A zjistil jsem, že to je ještě horší než čím jsem prošel předtím. Chtěl jsem toho ihned nechat, ale nemohl jsem okamžitě odejít z kapely, tři měsíce jsem předstíral že mě to baví a pak se nechal vyhodit. Tehdy jsem se definitivně rozhodl s rockem skončit. Začal jsem se živit jako písničkář v barech. Zpíval jsem pop. Trvalo to 3 roky. A zase to skončilo depresí. Kamarád mi tehdy navrhl: Nechceš vyrazit do Indie?
Tedy, cesta na jejímž konci člověk buď sám sebe najde, anebo naopak ztratí?
Mě to přišlo jako skvělý nápad, počítal jsem s půlročním výletem, i když kamarád to plánoval jen na dva týdny. Učil jsem se tam se na sitar, koupil si dva nástroje, a můj otec, profesor poesie, mi po návratu řekl: Proč tam nejedeš znova? Tentokrát to můžeš vzít důkladně.
Ale nevrátil vás návrat do Kanady zpět do starých kolejí?
Zčásti, mezitím jsem pokračoval s kytarou, každý den cvičil, to je přece moje zaměstnání, až mě z toho začala bolet hlava. A v koutě byl sitar. Tak jsem zabrnkal pár tónů, a za čtvrt hodiny hlava přestala. To se opakovalo každý den: bolest hlavy z elektrické kytary vždy vyléčil sitar. Úleva. Po několika týdnech jsem se rozhodl definitivně. Nebylo to snadné, protože jako kytarista jsem už byl hodně daleko, věděl jsem, že na sitar mi to bude trvat aspoň deset let, než dosáhnu nějaké úrovně. Začal jsem roku 1988, a v 1998 jsem přijel do Česka a začal hrát na sitar profesionálně. Takže, přesně deset let.
Ale bylo tehdy už dost příležitostí pro takovouhle hodně okrajovou hudbu?
Víc než dnes.
Čajovny?
Ano – tam si ale moc nevyděláte. Festivaly. Hodně jsem hrál v Itálii, kde jsem poznal spoustu spoluhráčů. Ekonomie byla tehdy lepší. Určitě jsem nevydělával tolik co dříve jako rocker, dobré honoráře v téhle hudbě přijdou jen zřídka. Ale k přežití to stačilo.
Jak lze vlastně ty indické ragy přeložit do západního vnímání? Každá odpovídá nějaké emoci, denní době, funguje to i mimo Indii?
Západní muzikanti hrají nejraději ragu Jog, ta zní jako blues. A třeba raga Marwa je nejistá, rozervaná a plná pochybností: strom bez listí, pole před bitvou. Je to hudební esence napětí, očekávání. Nevíte co přijde. Pro člověka ze Západu je indická hudba nevyčerpatelným zdrojem překvapení.
16 originálů, žádné kopie
Vy jste hudebník, pedagog, stavitel nástrojů. Která z disciplin zabere nejvíce času?
Výroba hudebních nástrojů. Už jsem jich postavil asi 16. Každý je originál, každý je jiný, nejedná se o kopie.
A jak probíhají vaše workshopy?
Můj indický workshop je hodně univerzální, přijít může každý, protože indická hudba má podobný systém jako západní, tedy stupnici o 7 tónech, můžete se zúčastnit s houslemi, s kytarou. A ten arabský seminář, to je něco jiného, to je hudba, kterou nelze hrát ta západní kytaru, ale jen na bezpražcové nástroje, jako jsou housle, cello, anebo orientální nástroje. Workshopy vedu v Bolaticích u Opavy kde bydlím, v cihlovém stavení z 18 století kde je spousta volného prostoru. Pořádám je 3x za rok: v dubnu a srpnu celý týden, v prosinci jen weekend. Ale koncem letošního srpna si mě objednali do Brna, kde budu učit.
Psáno pro Rock & Pop, 2011/7
