Les Triaboliques: Co mají společného PiL, Yat-Kha a sibiřské gulagy?

31. 1. 2011 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Lu Edmonds patří do elitního společenství muzikantů, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. V době punkrocku hrál s The Damned, na úsvitu world music natočil se sibiřskými Yat-Kha debutové CD Yenisei Punk, v současné době koncertuje s Public Image Limited, Billy Braggem i kultovním triem Les Triaboliques. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex, tři týdny před tím, než Les Triaboliques odehráli své první české koncerty v Praze a Ústí nad Labem. I ve ztížených podmínkách veletržního maratonu Lu potvrdil pověst mistra závratných myšlenkových smyček.

Nepůsobí Les Triaboliques jako takřka anarchistické sdružení kamarádů, kteří se po dlouhých letech jamování odhodlali natočit album?

Je pravda že jsme se dlouho potkávali v odlišných sestavách, ale také jsme byli zaměstnáni zcela odlišnými projekty, Justin Adams třeba hrál léta s Robertem Plantem a produkoval Tinariwen.

Dešifrovat název vašeho alba je ale už trochu těžší.

rivermudtwilight, jedno dlouhé slovo, samá malá písmena, zkuste hádat.

Tedy, řekabahnosoumrak: noční plavba po bahnité řece kulminující magickým úsvitem, což se přesně odehrává v jedné kapitole z anglické dětské knížky Žabákova dobrodružství, která do hudební historie vstoupila už jednou. Dotyčná kapitola se jmenuje Piper at the Gates of Dawn, a Pink Floyd podle ní pojmenovali své první album.

To je docela zajímavá asociace, protože to byla také vůbec nejlepší deska kterou Pink Floyd kdy natočili. Ale my nejsme numerologové, jako Isaac Newton, který se snažil matematickou analyzou bible zjistit, kdy přijde konec světa. Nesnažíme se vytvářet rébusy. Asociace, propojování významů, jsou pro nás něco jako lodní roubení, které brání vlnám aby zaplavily palubu. Ve světě je tolik chaosu, všichni plujeme oceánem. který je den ode dne bouřlivější, a tak potřebujeme ochranu. Tu budujeme pomocí referencí, propojování pojmů.

Na vašem albu to dokumentuje třeba skladba Gulaguajira. Gulag a guajira, text z ruského koncentráku a rytmus z Kuby, jak to jde dohromady?

Slova jsou od ruského básníka, který se jmenoval Gleb Gorbovski. V Sovětském svazu byla řada velkých autorů, jako třeba Anna Achmatova, pronásledována režimem. Za mlada jsem se v Londýně setkal s utečencem ze Sovětského svazu, musel emigrovat kvůli náboženskému přesvědčení, a tak jsme se scházeli a vypili spoustu vodky a zpívali, včetně té básně od Gorbovského, a já se ji tehdy naučil v ruském stylu. Rusko má dlouhou tradici zvanou romans. Když třeba Turgeněv nebo Puškin psali básně, tak už věděli, že lidé je budou zhudebňovat. To začalo někdy před sto padesáti lety. Folkoví písničkáři jsou považováni za americký vynález, ale v Rusku existoval podobný žánr o sto let dříve.

Tedy, ruští bardové, k nimž patřil třeba Vladimír Vysocký, anebo Bulat Okudžava?

Ten byl z Gruzie a tím pádem také krajan jiného Gruzínce, Stalina. Kdyby se Stalin věnoval hudbě tak jako on, Hitler by vyhrál válku, neměli bychom Gulagy, a teď bychom naopak seděli ve fašistických koncentrácích. Ale dějiny probíhaly jinak a my jsme naštěstí naživu.

Vy hrajete na docela široký sortiment orientálních nástrojů, co všechno s sebou tedy vozíte na turné?

Když cestujete letadlem, tak si pro nástroj musíte koupit sedadlo, jinak vám ho zničí, a tak s sebou vozím jen cümbü­, to je dvanáctistrunné turecké bezpražcové banjo.

Nějaký nový vynález?

Ano, z roku 1933, postavil no nástrojář z Makedonie, která tehdy patřila k Turecku. Jméno mu dal sám Kemal Atatürk, zakladatel moderního Turecka: cümbü­ znamená zábava. To jméno si pak přivlastnila rodina toho nástrojáře. Mít příjmení vybrané Atatürkem, tak jste v Turecku celebritou. Ale je to nástroj docela obtížně zvládnutelný, protože je relativně mladý, chová se jak malé dítě, které se učí říkat NE.

Jak byste popsal váš koncert lidem, kteří vás znají jen z alba?

Cokoli děláme, zkoušíme pokaždé jinak, je to zajímavé i po stránce interakce. Mezi třemi hráči na spřízněné nástroje, tedy kytara, mandolína, a cümbü­, to je docela neobvyklá situace, není to basa, bicí a kytara, kde každý obývá bezpečné místo, kam mu ostatní nezasahují. Kdežto my jsme všichni tři ve společném prostoru. A pokud na náš koncert přijdou muzikanti, můžou navíc napjatě sledovat, jaké děláme chyby, ale pokaždé z toho dokážeme vybruslit a neztratit tvář.

Jaké máte další projekty?

Hodně mě zaměstnává skupina Mekons, hrajeme spolu přes pětadvacet let, chystáme nové album Ancient and Modern, a turné, a pak mám skupinu Raz Tri, s Timem Hodgkinsonem a Kenem Hyderem, to je taková rámusivá a kvílivá improvizace, šamanistický anti-folk. Hrajeme víc než natáčíme, ale protože lidé znají hlavně nahrávky, spousta věcí jim uniká. CD jsou jen vrcholek ledovce, jehož největší část se skrývá pod vodou, a navíc, všechny ty ledovce jsou propojené.

Ale tím nejexponovanějším projektem je Public Image limited s bývalým šéfem Sex Pistols, Johnem Lydonem?

Hráli jsme spolu už před dvaceti lety, a teď začínáme znovu. Protože jsme měli koncert na Szigetu v Budapešti, tady na Womexu nás oslovuje řada lidí z Česka a ze Slovenska, chtějí nás třeba na Pohodě.

Vy za sebou máte hodně pestrou minulost. Nejen Damned a PiL, ale i 3 Mustaphas 3, kteří pozdější vlnu zájmu o balkánskou hudbu předběhli o dekády. V repertoáru jste měli značně kuriozní skladby v lichých balkánských rytmech s názvy jako Speed the Tractor. To byla parodie na komunistické budovatelské písně?

U traktorů není hlavní to, jak jedou rychle a jestli třeba motor nastartuje, ale naopak jestli se zastaví. Takže ta píseň vyjadřuje lyrickým způsobem nutnost, aby traktor měl dobré brzdy. Protože když jedete traktorem a brzdy vám nefungují, máte problém nejen vy, ale i lidé kolem.

Z článku v Rock & Pop, 2010/12