Léto na Sibiři: Hudební festivaly mezi Uralem a Vladivostokem

1. 12. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Asijská část Ruské federace připomíná někdejší divoký Západ: fascinující krajina s křišťálovými jezery, úchvatnými hřebeny i nedozírnými pláněmi. Místo teepee Indiánů tu vidíte jurty kočovníků, namísto jódlování kovbojů slyšíte hrdelní zpěvy Tuvinců či Altajců. Nápadná je i spřízněnost mezi původními obyvateli Sibiře i Severní Ameriky: šamani, kteří se vracejí na scénu po sedmi dekádách totalitního teroru, se oblékají do čelenek připomínajících Vinnetoua a jejich rituální zpěvy mluví podobným hudebním jazykem, jako nahrávky z indiánských rezervací.

Asijská část Ruské federace připomíná někdejší divoký Západ: fascinující krajina s křišťálovými jezery, úchvatnými hřebeny i nedozírnými pláněmi. Místo teepee Indiánů tu vidíte jurty kočovníků, namísto jódlování kovbojů slyšíte hrdelní zpěvy Tuvinců či Altajců. Nápadná je i spřízněnost mezi původními obyvateli Sibiře i Severní Ameriky: šamani, kteří se vracejí na scénu po sedmi dekádách totalitního teroru, se oblékají do čelenek připomínajících Vinnetoua a jejich rituální zpěvy mluví podobným hudebním jazykem, jako nahrávky z indiánských rezervací.

Evropan se ale na Východ dívá se skepsí: éru Sovětského svazu přece reprezentovaly folklorní megaansámbly a tvrdě drezurovaní hráči klasiky. A navíc, v řídce osídlených oblastech byste čekali skomírající kulturní život s příchutí estrády. O to větším překvapením byl letošní ročník Sajanského Kola, festivalu, který se ze skromných začátků změnil v akci s mezinárodní reputací.

Jeho dějištěm je městečko Šušenskoje, z totalitních učebnic známé jako exilové útočiště revolucionáře Lenina. Dnes působí jako poslední výspa paneláků na kraji divočiny: na jihu se zvedá pohoří Sajan, podle nějž festival získal jméno, a za ním je republika Tuva a Mongolsko. Západně leží Altaj, o jedno časové pásmo východně je Burjatsko a Bajkal. K nejrozšířenějším nástrojům těchto regionů patří šamanský buben, brumle a samozřejmě i hrdelní zpěv. Není tedy divu, že v lokální části programu dominovalo syrové gorlovoje pjenije, reprezentované u nás dobře známými Altai Kai či nadějnou tuvinskou skupinou Alash. Takřka šokujícím překvapením byl pětiletý klučina, jehož drsný a hluboký hlas zněl jako biologický rébus. Vystoupil jako host se skupinou průkopníka ruského folkového revivalu Sergeje Starostina a zpívat se naučil doma: jeho otcem je totiž mistrovský hrdelní zpěvák Kongar-Ool Ondar, v mládí umělec-světoběžník, dnes hudební pedagog a člen tuvinského parlamentu.

O další kulturní šok se zasloužila ženská trojice Ayarkhan z Jakutska, virtuozně ovládající nenápadné kovové nástroje, na Sibiři známé jako khomus a v Česku jako brumle. Do úst vsunete malou podkovičku, brnkáte na jazýček připevněný v jejím středu a tvarem úst měníte zvuk. Jakutské dámy přibarvovaly metalický zvuk brumle zpěvem, zvířecími skřeky i elektrickou aparaturou – a cizince fascinovaly už svými kostýmy: kůžemi z exotických zvířat, rafinovanými ornamenty a bytelnými nerezovými ozdobami. Mezi šamanismem a sci-fi je skutečně jen tenká hranice.

S nákladnými letenkami do centra Asie si organizátoři poradili elegantně. Hlavní zahraniční atrakcí se stalo trio, vedené Justinem Adamsem, jehož možná znáte jako kytaristu Roberta Planta či producenta Tinariwen. Adamsovou prioritou je Afrika i blues, s jeho triem zpívá v Anglii žijící Afričan. Pro mnohé Sibiřany to bylo první setkání s živým černochem, čemuž odpovídala spíše opatrná reakce diváků. Bez výhrad publikum přijalo v Austrálii žijící zpěvačce rusko-tatarského původu: jmenuje se Zulya, spojuje slovanskou melodičnost se stylově vybroušeným houslí a akordeonu, její alba vydává Westpark v Německu.

Sajanské kolo není jediným sibiřským letním festivalem. Řada z lokálních účinkujících vystoupila o týden později v tuvinském městě Chadan na výrazně chudším festivalu Ustuu Khuree, pořádaném jako benefiční akce na obnovu zničeného buddhistického chrámu. Milovníci divočiny si přišli na své – místo umýváren průzračná bystřina, na rozdíl od Šušenského žádné pivo či vodka, neb alkohol v organizmu sibiřských domorodců spouští nezvládnutelné násilí.

Pokud byste chtěli na Sibiři strávit celé léto, mohli jste se přesunout na Altaj. Ten nejznámější altajský festival, Živaja voda, letos sice proběhl už v červnu, ale uprostřed léta se tu konala oslava úplného zatmění slunce Solipse. Předchozí ročníky této nepravidelné a putovní taneční party proběhly v Maďarsku, Turecku a Zambii, a její altajské vydání snadno vygooglujete: jmenovalo se Khanaltay a odehrálo se v místě dosažitelném jeepem či pěší tůrou na břehu altajské řeky Katun.

Z článku v Rock & Pop, 2008/11