Lokkhi Terra: Latinská mutace asijského undergroundu

18. 8. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop

Pro fuze z Indie, Pakistánu i Bangladéše vymysleli před lety v Británii kosmopolitní škatulku Asian Underground, která přinesla tak zásadní jména jako Transglobal Underground, Fun^da^Mental či Asian Dub Foundation. I když pianista Kishon Khan do této sféry patří svým původem, hudbou se liší víc než dramaticky.

Narodil se v Bangladéši, a když s ním v době válečných konfliktů matka odjela do Londýna, vyrůstal uprostřed babylonsklého mixu kultur. Na klavír se učil evropskou klasiku, později objevil jazz a improvizaci. Právě díky ní se podle Kishona z hudby stává mezinárodní jazyk – improvizace je dialogem mezi hudebníky, z nichž každý má jiné zázemí. Jak to probíhá v praxi, předvedl na posledním ročníku veletrhu Womex, kde vystoupil se skupinou Lokkhi Terra s muzikanty i zpěvačkami z Bangladéše, Kuby a Londýna.

Vy jste z Asie, neskřížila se tedy vaše dráha s fenomenem známym jako Asian Undeground?

Kupodivu ne, což je tím, že hraju na piano, evropský nástroj. Většina asijských stylů získává svoji tradiční příchuť díky nástrojům. Takže, když přidáte klavír do bhangry, původně venkovského stylu z Pandžábu, přestane to být bhangra. Když se podíváte na kubánskou hudbu, její esenci tvoří kytara tres a bubny conga. Když tam přidáte bubínky tabla, vytvoříte nový zvukový model, bez ohledu na to že tabla hrají stejný rytmus jako conga. Hrál jsem ve spoustě indických kapel, ale pianem jsem jejich hudbu vždy posunul od tradiční podoby k současným stylům.

Jak vaše skupina vznikla?

Všichni se živíme též jako studioví hráči, každý máme své další projekty, letos jsem třeba natáčel s Hugh Masekelou, člověk se stále učí nové věci. S trombonistou Justinem Thurgerem jsme 20 let míchali kubánskou hudbu s funkem. První koncert s Lokkhi Terra jsme měli 2006. Vybíral jsem technicky vynikající hráče, kteří jsou otevření dalším stylům. Obě naše zpěvačky jsou z Bangladeše.

Na podiu s vámi byl tady na Womexu bubeník, považovaný v Londýně za celebritu – jak jste se seznámili?

Před 40 lety v anglické televizi nehráli žádní Indové či Asiaté, a když se tehdy najednou na Top of the Pops objevil hráč tabla, pro všechny to byl šok. Pandit Dinesh později hrál se všemi hvězdami včetně Michaela Jacksona, a občas hostuje s námi.

Vaše matka zpívala indickou klasiku?

Přesněji řečeno bengálskou. Když jsme se přistěhovali do Londýna, chtěla abych na něco hrál. Nikdy mě nenapadlo, že budu profesionální muzikant, ale když jsem později cestoval, přivydělával jsem si jako pianista. Hudební dovednosti vám často usnadní život.

Co vás ovlivnilo z asijské hudby?

Když jsem skončil univerzitu, strávil jsem rok v Bangladéši, cestoval jsem s muzikanty z náboženské sekty, známé jako Baulové – a to mi otevřelo oči. Baulové jsou sice označováni za blázny, ale ve skutečnosti jde o absolutně svobodné lidi se spirituálním cítěním, které není vázáno církevní autoritou. Jejich filozofie je podobná tomu, jak kdysi žili hippies. Dokonce existuje baulská píseň, která vznikla někdy roku 1860 a velmi se podobá skladbě Imagine od Johna Lennona. Jsou tam silné myšlenky a spousta tolerance, básník Lalon Shah psal některé texty z pozice muslima, jiné z pohledu hinduisty anebo křesťana. Tenhle princip je teď daleko aktuálnější než dříve a měl velký vliv na nositele Nobelovy ceny Rabíndranáth Thákura.

Nevzniká ale mezi Bauly a ortodoxními muslimy napětí?

Bangladéš není islámská republika jako Irán. V době vzniku měl Bangladeš krédo: posuzujte nás podle kultury a ne podle náboženství. Na náboženských oslavách vedle sebe stále vidíte příslušníky různých vyznání.

Znají v Bangladéši kubánskou hudbu?

Je tam prakticky neznámá, ale když jsme tam roku 2009 vyjeli na turné, ukázalo se kolik mají ty rytmy společného s asijskou kulturou. Vzal jsem Kubánce do bangladéšských slumů, kde se nemluví anglicky, a reakce těch lidí co nevytáhli paty z Bangladeše byly úžasné. Místní nástroje tam také přišly často úplně odjinud. Harmonium je z Evropy, sarod z Iránu. Vzpomínám si, jak nějaké dítě začalo zpívat. Nebyla to dětská písnička z Bangladeše, ale náboženský zpěv ze Skotska. Což není těžké vysětlit, písně ze Skotska si často vybíral třeba Thákur.

V Bangladéši jste se narodil, není tedy divu že jste tam byl jako doma. Jak ale probíhaly vaše cesty na Kubě?

Pokud hrajete na trombon, do pouliční kapely zapadnete snadno, což se mě jako pianistovi nedařilo. Pokud jsem tedy hrál, mým nástrojem bylo clave, perkuse kterou tvoří jen dvě dřívka. Ta jsou základem kubánského rytmu a pokud se spletete jen o zlomek vteřiny, skazíte koncert celé kapele. Na Kubě si o mě často mysleli, že jsem Kubánec, protože mám tmavší pleť.

To co dnes děláte s kapelou, nevzniklo z nějakého vzduchoprázna. Nebyli vašimi předchůdci skladatelé z bollywoodských filmů, kteří jako první zcela odvážně a bez zábran propojili indické prvky z hudbou západu?

Bez debaty. Ti lidé – jako před 50 lety R D Burman – byli geniové a dokázali přijmout latinskoamerické a další vlivy aniž by tam kdykoli cestovali. Hudební globalizace není nic nového, probíhala už před tisíci lety a byla spojená se stěhováním národů. Teď je ale mnohem rychlejší. Daleko častější jsou styly, které vznikly mísením než ty nedotčené. Jazz, kubánská hudba, to všechno jsou fuze.

O čem jsou vaše písně?

Tak třeba: Dnes se Krishno nevracej domů, nevím kde jsi strávil včerejší noc – a další příběhy o Krishnovi a jeho zakázané milence Rada. Řada bengálských písní je založena na dvojsmyslech.

Dvojsmysly ale vznikají tam, kde je potřeba sdělit něco zakázaného.

Také je to oblíbený nástroj básníků. Třeba naše jméno, Lokkhi Terra, je v bengálštině označení dívky, která je hodně krásná, ale také trochu šilhavá.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/2