Mariana Sadovská: Zprávy z Kyjeva

11. 8. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop

Podobně jako kdysi Nico se doprovází na indické harmonium a též je napůl herečka. Její zpěv čerpá nejen z lidových tradic rodné Ukrajiny, ale i ze Slovenska a Polska, kde nějakou dobu žila.

V prosinci 2013, v sérii prvních demonstrací proti prezidentu Janukovyčovi, se na kyjevském náměstí Majdan také hrálo. Ukrajince, protestující proti izolaci od Evropy, přijeli podpořit muzikanti z ciziny. Pár dní před českými kapelami Portless, Nylon Jail a Dva tu vystoupila Mariana Sadovská, v Německu žijící ukrajinská zpěvačka a hudební sběratelka. Ta má s politickými násilnostmi trpké zkušenosti. Když se po rozpadu Sovětského svazu rozpoutal na Ukrajině boj o moc, její matka se stala terčem podobných útoků, jakým čelí dnešní aktivisté. Protože jí šlo o život, přátelé jí obstarali letenku do USA, kde strávila několik let. Dnes Mariana užívá exilová témata své matky jako základ pro vlastní projekty.

V uplynulém roce absolvovala několik průlomových vystoupení. V létě účinkovala v Kyjevě na vůbec prvním ukrajinském koncertě Kronos Quartetu ve vlastní skladbě inspirované jadernou havárií Černobyl. “Tu spolupráci beru jako největší poctu, splnění tajného snu,” svěřila se mi zpěvačka na bezprostředně následujícím koncertě na festivalu v Rudolstadtu. Brzy poté uvedla Sadovská americkou premiéru projektu v Lincoln Centru v New Yorku. Další výraznou část jejího repertoáru tvoří pásmo Odessa Underground, čerpající ze subkultury přístavu, v němž se mísily ruské a židovské vlivy s hudbou řeckých, tureckých či arménských komunit – a který byl až do stalinských etnických čistek označován za New Orleans Černého moře.

Přivézt Kronos Quartet do země, kde jste se narodila, to musel být velký svátek?

Nebyla to ale žádná oficiální akce, spíš rizikový podnik mladých pořadatelů. V sále bylo plno, hasiči rezignovali na bezpečnostní limity. Všichni jsme byli naměkko, před ukrajinským publikem jsem měla daleko větší trému než později v New Yorku. Černobyl, to byla jedna z největších katastrof poválečné Evropy, ale na Ukrajině je to stále tabu. Lidé za mnou chodili a říkali, jak moc mě na Ukrajině potřebují.

Jak vlastně ke koncertu došlo?

Já byla jen takový dohazovač. Na Ukrajině jsou spousty komerčních koncertů brakového popu importovaného z Ruska. S lidmi co je organizují ale nelze jednat, nejsou pravidla, kontrakty, záruky. V New Yorku jsem slyšela divoké příběhy, že třeba Klezmatics přistáli na letišti v Kyjevě a nikdo se nenamáhal za nimi přijít aby jim řekl, že festival se nekoná. Před rokem jsem ve Lvově potkala dva mladé lidi, říkali že chtějí přivážet hudbu mimo mainstream. Ta agentura se jmenuje Ucho, což má tentýž význam jako v češtině. Takže, první koncert Kronos Quartetu neorganizovali žádní dinosauři, ale dva mladí lidé, jimž jde o hudbu.

Když roku 1986 Černobyl vybouchl, to už jste byla na světě?

Bylo mi 14, vyrůstala jsem na západní Ukrajině, poslouchali jsme Hlas Ameriky, KGB ho sice rušilo, ale i tak jsme vytušili, že se stalo něco závažného. Pamatuji si, že moje matka zavírala okno a nakoupila jod.

Znala jste někoho, kdo tam žil a musel být evakuován?

Později jsem se s mnoha lidmi seznámila na svých expedicích, byla jsem v té širší zóně i ve vesnicích, kam ty evakuované přesídlili, navštívila jsem Muzeum Černobylu, kde si můžete zaplatit turistickou exkurzi té smrtelné zóny.

Byl to pro vás šok, když vás lidé z Kronos Quartetu oslovili?

Byl. Kronos sídlí na mém hudebním Olympu hned vedle Mozarta. Když jsem dostala nabídku, nejprve jsem se polekala, bála jsem se, že nemám dost zkušeností. David Harrington, vedoucí kvarteta, mi ale navrhnul: Tak si poslechněme to co hrajeme a co vzniklo podobným způsobem. Poslouchali jsme nahrávku od skladatele ze Srbska, a David se mě zeptal: Dokázala byste vyprávět hudbou podobný příběh o vaší zemi? To už jsem si dovedla představit.

Takže jste se s plným nasazením pustila do práce?

Naopak, věděla jsem že tady je nejdůležitější rozvaha a pomalé zrání, naplánovala jsem to na několik let. Pojala jsem to jako rekviem o Černobylu s hudbou vesnic, které zmizely ze světa, z té smrtelné zóny. Ta místa jsem dobře poznala, na severu Ukrajiny a v Bělorusku vydržely archaické hudební styly nejdéle, nezničila je žádná válka ani civilizace, až do chvíle, kdy vybuchl Černobyl. Je v tom kus ironie. S houslemi a cellem jsem pracovala jako s lidskými hlasy, melodie a fragmenty písní jsou rozloženy do 4 partů. První část, Cesta, je vystavěna z písní vdov, jejich život se skládá jen ze vzpomínek na minulost. Druhá část, Žně, je ten moment kdy to vybuchlo. Použila jsem archivní nahrávky: příkaz k evakuaci, kdy ještě nikdo neznal pravdu a všichni si mysleli, že odcházejí na pár dní. Brali si maso na grilování. Je v tom osudová moudrost, že co zaseješ to sklidíš. Třetí část stojí na lamentacích, které mají na Ukrajině charakter rituálu. Četla jsem knihu rozhovorů s těmi kdo přežili. A ten úplně první je s manželkou mladého hasiče, který tehdy zahynul: “Nevím, jestli to je o lásce, nebo o smrti.” Poslední část, Ráj, to jsou novoroční zpěvy. Ráj v hospodářově zahradě, ráj na zemi, novoroční rituály jsou vždycky oslavou toho, co si přeje člověk prožít v dalším roce života.

Vy hrajete na indické harmonium, nástroj ne zcela typický, ale také ne úplně vzácný. Doprovázela se na něj například Nico z Velvet Underground. Jak jste se k němu dostala vy?

Zcela náhodou, když jsem žila v Polsku, měli ho tam v divadle, a protože jsem studovala piano, bylo mi velmi blízké. Harmonium má měkčí zvuk než třeba akordeon, a ukrajinská hudba je polyfonní, takže když zpívám sólově, harmonium nabízí všechny ty další hlasy.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/3