Mezi Prahou, Moskvou a Tallinnem. Proč se Artemy Troitsky, guru ruské rockové žurnalistiky, vystěhoval do Estonska-
19. 11. 2018 | Rubriky: 2018,Články,UNI
Ruský aktivista, novinář, universitní lektor a kdysi organizátor undergroundových koncertů Artemy Troitsky se narodil r. 1955 v Jaroslavli, městě severovýchodně od Moskvy. Část dětství strávil v Praze, po návratu do Moskvy se roku 1972 stal prvním ruským DJem. Když r. 1980 na festivalu v Tbilisi uvedl undergroundovou skupinu Akvarium, vyvolalo to politický skandál, později se dostal jako jediný nehudebník na černou listinu zakázaných undergroundových skupin. V 80. letech, v době perestrojky napsal kroniku nezávislého rocku v Sovětském svazu, jíž rukopis byl propašováno do Londýna, kde vyšla pod názvem Back in the USSR. Po perestrojce se stal hudebním šéfem ruské veřejnoprávní televize. Od roku 2014 žije v Tallinnu.
Ruské dějiny posledních let jsou přehledně členěné politickými vraždami: roku 2006 byla zastřelena investigativní novinářka Politkovskaja, 2009 ubit ve vězení protikorupční právník Sergej Magnitsky, 2015 zastřelen opoziční politik Boris Němcov, letos v Anglii došlo otravě agenta Skripala, která se naštěstí nezdařila. Vy jste ještě za Jelcina pracoval ve veřejnoprávní televizi, a dokonce za Putina přednášel na univerzitě. Co vás nakonec přimělo odejít a usadit se v Estonsku?
V Rusku jsem žil až do léta 2014, ale po ukrajinské válce a anexi Krymu se začaly vršit problémy. Vyhodili mě z moskevské univerzity, ztratil jsem veškeré možnosti v rozhlase i televizi, profesionálně jsem se dostal do naprosté izolace, ale zároveň přišly nabídky z univerzit v Helsinkách a Tallinnu, a to na přednášky spadající pod studijní obor zvaný kulturologie. Moji specialitou v této oblasti jsou ruské subkultury od 19. do 21. století, což je docela obsáhlé téma: od Děkabristů, ruských dandies a Puškina, přes slavjanofily, narodniky, anarchisty a ruské hipstery a gopniki až po Pussy Riot.
Nedalo by se to zobecnit, že subkultury sehrály v ruských dějinách zásadní roli, zvláště pokud bychom k nim přiřadili i literáty ve vyhnanství, anebo náboženské menšiny jako starověrci, kteří odešli na Sibiř z nutnosti, aby se zachránili před církevními represemi?
To je ale už jiné téma. Já se zaměřil jen na mládežnické trendy. A protože obě zahraniční nabídky přišly v pravý čas, přesunul jsem svoje pracovní aktivity do Finska a nakonec do Estonska – kde mi nic nechybí.
Něco podobného se stalo poprvé už za Sovětského svazu, kdy jste se díky organizaci undergroundových koncertů ocitl na černé listině, ale v Lotyšsku, jste vedl svoji vlastní TV show. I když Lotyšsko bylo součástí Sovětského svazu, autoritám vaše činnost zřejmě unikla.
Bylo to v jiné době, byl jsem mladý, bez rodiny a závazků, k životu jsem potřeboval minimum prostředků – ale v těch ostatních rysech se historie skutečně opakuje.
Pomohly vám tedy dřívější kontakty?
Ano, protože řada z mých starých přátel z rockové éry se stala důležitými postavami – ve vládě, v médiích.
Což zajímavým způsobem vyšlo najevo roku 2014, když jste na festivalu Tallinn Music Week prezentoval skupinu Pussy Riot.
Přivézt je a zařadit do programu byl nápad estonského prezidenta – a tím byl Toomas Hendrik Ilves, známý též jako hudební znalec a pankáčský fanoušek. Narodil se ve Švédsku, studoval v Kanadě, pracoval v Mnichově pro Svobodnou Evropu, žil v New Yorku a vyprávěl mi jak chodil na koncerty do CBGB a Max’s Kansas City na všechny ty důležité kapely jako Ramones a New York Dolls a Sex Pistols. O svém plánu přivézt Pussy Riot se radil nejprve s Juku-kalle Raidem, což byl kdysi významný estonský pankáč a později člen parlamentu. A Juku-kalle, můj starý kamarád, mi tehdy zavolal jestli bych je nepřivezl. Vzpomínám si, že světová media uváděla jak Toomas Hendrik Ilves osobně celý festival zahájil a popisovala ho jako člověka s disidentskou minulostí, který do svého úvodního projevu zakomponoval jak Pussy Riot, tak i skladatele Arvo Pärta. Kritizoval fašismus i marx-leninismus jako systémy “kolektivní víry” a prohlásil: “Když zabijete tvůrčí sílu, zabijete jiskru života v kultuře a vědě. Zabijete celou společnost i její šanci na změnu.” Ex-členky Pussy Riot na tiskové konferenci prohlásily, že by Ilvese chtěly za ruského prezidenta. “Neskrýváme, že naše hudba není nic extra. Pracujeme s principem špatného umění, špatných textů a špatné hudby. Cílem Pussy Riot je politický protest. Když vystoupíte ilegálně na nečekaném místě, hlas protestu to jen zesílí.”
Ta známá kauza Pussy Riot versus Putin je přitom rozumem obtížně pochopitelná. Nejprve byly exemplárně odsouzeny, pak je z vězení pustili, čeho tím vlastně chtěl Putin dosáhnout? Natrvalo je umlčet nedokázal, a jen vygeneroval další ukázkový příklad represí?
Velkou roli v tom hraje fakt, že to bylo před olympiádou, a Pussy Riot měly díky tomu ohromné štěstí. Podobně jako podnikatele a kritika Kremlu Michaila Chodorkovského je pustili na svobodu v rámci kampaně ukázat Rusko jako liberální stát bez politických vězňů. Putin si zkrátka potřeboval koncem roku 2013 vylepšit image. Nebýt blížící se olympiády v Soči, odseděly by si plnou délku trestu. Podobné věci se odehrávalý už za Sovětského svazu. Příkladem byl třeba velký rockový festival v Tbilisi v březnu 1980, prohlašovaný za první akci svého druhu v Sovětském svazu. Důvodem proč ho povolili bylo, že následovala olympiáda v Moskvě, a festival přišel vhod jako součást propagandy.
Vy jste se s rodinou v Estonsku tedy definitivně usadil?
Ano, s ženou i dvěma dětmi, nejprve jsme bydleli na předměstí kde jsou pláže, borové háje, tam se cítí člověk jako na dovolené, ale po třech letech nás to začalo nudit, není tam městský život a pro všechno musíte autem. Teď bydlíme v centru, děti chodí do školy, syn Ivan dokonce do židovské školy, což byla praktická volba. Ruské menšiny posílají své děti v Estonsku do ruských škol, ale ty jsou skoro všechny silně pro-putinovské. Jediná, která se tomu vymyká a má naši důvěru, je ruská židovská škola.
Nemusel kvůli tomu konvertovat?
Ne, ale mezi předměty má hebrejštinu, židovskou literaturu, to všechno může být užitečné, a Lydia chodí do experimentální estonsko-ruské školy, která funguje podle nějakého finského modelu, kde nejsou tradičně vymezené předměty a vše probíhá s velkou dávkou improvizace. Mluví se tam rusky i estonsky a to je jazyk, který ona z nás všech ovládá nejlíp.
Vašemu odchodu do Estonska také předcházely nějaké soudní žaloby, oč se jednalo?
Třeba o to, že jsem jednoho rockového muzikanta, který kolaboroval s Putinovým režimem za obnovení cenzury, označil v televizní show za “cvičeného pudla”, a on mě žaloval. Těch žalob bylo celkem 7, ale pět z nich jsem vyhrál. I v tomhle případě jsem měl štěstí, stalo se to ještě když prezidentem byl Medvěděv a tajná policie nebyla tak silná jako teď, takže soudci se stále drželi právních norem. Ne že by všechno bylo jak má, ale soud respektoval fakta, a od té doby jsem naštěstí podobné zkušenosti neměl.
Jaká byla za těmi žalobami motivace?
V Rusku jsem byl veřejně známou postavou, a ve svých komentářích jsem si nikdy nebral servítky. Staral jsem se jen o hudbu, ne politiku, ale pokud se mě třeba ptali na intervenci v Gruzii, odpovídal jsem bez zábran. Což bylo přesně proti oficiálním stanoviskům. Chtěli ukázat, že tenhle druh nezávislosti v případě veřejné osoby nestrpí. Ale měl jsem štěstí, že se to stalo relativně brzy, než se situace začalo hrotit. Kdyby to nebylo roku 2011 ale o pár let později, skončil bych v kriminále.
Když byl Boris Němcov zavražděn v únoru 2015, neměl jste obavy i o svůj život?
Nutno uvést na pravou míru, že Boris Němcov byl jiná liga než já. On byl politik a tudíž i skutečná hrozba pro systém, kdežto já jsem jen hlasitý a prostořeký kritik. Osobnost kulturního, ne politického světa. Takže proti mě používali mnohem mírnější prostředky.
Když jsem byl před devíti lety naposled na hudebním festivalu na Sibiři, vypadalo to jako že se celý ten dosud neznámý svět hudebních stylů otevírá světu. Je možné podobné akce pořádat i teď? Třeba jeden z hlavních koncertních organizátorů a dlouholetý manažer Huun Huur Tu a dalších skupin, Saša Čeparichin, se vystěhoval do Černé hory.
On skutečně už v Rusku nedělá moc akcí, jeho hlavní projekt je divadelní představení Riot Days s Mášou Aljechinou z Pussy Riot. Nikdy se to nehrálo v Rusku, ale ve světě ano včetně Austrálie. A pokud třeba on v Rusku nic nepořádá, není to že by to bylo přímo zakázané, ale protože v téhle roli by se nikdo necítil příliš bezpečně. Máme sice spoustu festivalů, ale řada z nich jsou hanebné akce. Třeba Našestvie (Íęř’e
Nenabízí se tu paralela s Hitlerem a jeho propagandou? Kdyby žil v dnešní době a rekrutoval členy Hitlerjugend, určitě by postupoval podobně.
Ta paralela je oprávněná, ale neřekl bych, že zrovna tohle na mladou generaci zabírá, pokusy vytvořit nějakou Putinjugend nejsou příliš úspěšné, mladá generace nepatří k nejaktivnějším podporovatelům Putina,
Jak citelný je odchod elit z dnešního Ruska?
Teď je docela silný, i když všichni vědí, že odchod pro ně nebude snadný. Převažují lidé z těch lépe placených profesí, kteří už nechtějí žít v Rusku, a přitom jim je jasné že v cizině se budou muset živit jako taxikáři. Jsou to úplně jiné lidé než ti kdo emigrovali v 80. či 90. letech. Tehdy šli za úspěchem, za profesionálním uplatněním, teď je to naopak. Lidé, kteří vlastní drahá auta i vily, mají strach z budoucnosti. Což jsou špatné zprávy pro ruský stát, protože se jedná o odliv mozků, které nikdo nenahradí.
Pokud tedy žijete v Estonsku, stále držíte ruský pas i občanství?
Ano, skoro každý měsíc se vracím, není to tak daleko, mám v Rusku další děti i přátele, a také mám svoji zemi stále rád, ale co nenávidím, je ruský stát. Stále doufám, že možnost tam jezdit zůstane i v budoucnosti, protože pokaždé když překračuji hranice do ciziny, mám trochu mrazení, a bojím se, že jednoho dne se už ven nedostanu.
Pokud se situace bude vyostřovat jako dosud, dojde k takovému zlomu třeba za dva roky či za pět?
Může se to stát každým okamžikem. Jako bych žil v Kafkově románu Proces. Nemám šance jak získat informace o plánech ruských autorit, a pokud se mnou mají nějaké úmysly, připadám si stejně ztracený jako Josef K. Zatím se mi ale daří využívat všech svých možností.
Nebylo by tedy jistější mít pro sebe i pro rodinu třeba estonské občanství i pas?
Ale v tomhle případě bych přišel o ruské občanství a musel bych při každé návštěvě žádat o vízum, a obávám se, že bych ho nedostal.
Před chvílí jste se zmínil, jaké jsou v ruských školách v Estonsku pro-putinovské nálady. Jak se to projevuje?
V Estonsku je zvláštní situace: 26 % populace tvoří Rusové, v Lotyšsku ještě o něco víc, a ruskou menšinu lze rozdělit do tří skupin. Důchodci, kteří přišli do Estonska během Sovětského svazu, a po jeho rozpadu se najednou proti své vůli ocitli mimo svoji vlast. Proto nemají zájem se učit jazyk, k Estonsku nemají žádný vztah, milují Putina a volí Putina a sní o tom, že Sovětský svaz se do Estonska vrátí. Ta další část jsou Rusové kteří se tam narodili – většinou jako děti těch ze skupiny 1. Také nejsou naladěni estonsky, ale umí jazyk, mají normální povolání a v názorech na Putina jsou rozděleni. A pak je třetí skupina, mládež, které už na Rusku nezáleží, využívají toho, že Estonsko je členem Evropské unie a svobodně cestují. Jenže v ruských školách učí spíš ti starší, a proto jsou ty školy tolik pro-putinovské.
Pozitivní generační vývoj tedy brzdí právě ta výchova.
A celé to má příchuť absurdního divadla – ti učitelé a učitelky trpí sovětskou nostalgií. Letos na jaře byly v Rusku prezidentské volby, kde se samozřejmě švindlovalo s hlasy, Pokud by to probíhalo regulérně, dle mého by Putin místo 67 % dostal tak 57 %. Ale co se týče voličů v cizině, tam hlasovalo pro Putina tak 85%. V Estonsku to bylo dokonce 95 % těch, kdo šli volit. Musíme přitom ale vzít v úvahu relativně nízkou volební účast, 30 %, volila tedy hlavně nejstarší generace. K tomu přispívá, že Rusové žijící v cizině se cítí ohroženi, zvláště po těch skandálech s nervovým plynem. Vnímají, že Evropané se na ně dívají podezíravě a touží po nějaké ochraně, a volí tedy Putina – takže podobné to může být i v Praze. Ale samozřejmě že v Praze žije i spousta takových, co před Putinem utekli. Včera jsem s nimi měl schůzku v kavárně v Holešovicích, byl tam nával, všichni se mnou chtěli mluvit, a přitom jsme datum setkání zveřejnili jen o dva dny dříve. Ale ti co podporují Putina, jsou bohužel ve většině, a pro ně je určena tahle zcela univerzální otázka, kterou můžete položit v Estonsku, Německu či v Praze: Pokud tolik milujete Putina a pokud věříte, že Rusko je tak úžasný stát, tak proč se tam neodstěhujete a místo toho žijete tady uprostřed svých nepřátel? Nikdo z nich mi na to nikdy neodpověděl. Takže pokud se s nimi někdy dostanete do diskuse, tak po téhle otázce ztichnou. Já samozřejmě odpověď znám, stejně jako ji znají oni. Život na Západě je daleko jednodušší, lepší a kvalitnější než v Rusku, ale oni si to nedokážou přiznat.
V cizině přednášíte anglicky?
V Helsinkách jsem učil anglicky i rusky, v Tallinnu rusky. Ve Finsku to byla větší legrace, ale já sám sebe nevnímám jako pedagoga, trochu mě to unavuje. Co mě baví je třeba dělat rozhlasovou show pro Radio Liberty které sídlí tady v Praze, a politickou každodenní show pro ARU TV, což je protiváha ruských propagandistických médií v Tallinnu. Je to undergroundová protiputinovská hardline internetová televize, a politický aktivismus beru jako životní povinnost.
Ještě píšete o hudbě?
Hudbě se věnuju jen v rozhlase, protože hudební tisk v Rusku zmizel, ruská odnož časopisu Rolling Stone zanikla před několika měsíci, nevidím žádné odbytiště, alespoň na podrobnější články, které jsou pro internet moc dlouhé.
V letech 1963-8 jste žil s rodiči v Praze. Na co nejraději vzpomínáte?
Strávil jsem u vás formativní část svého života, od osmi do třinácti let. Bylo to v éře britských skupin, chodil jsem do klubů Olympic, Sluníčko, Music F Club, na prvním beatovém festivalu v roce 1967 jsem byl nejspíš nejmladším členem publika. Můj otec pracoval v časopisu Otázky míru a socialismu, já jsem chodil do sovětské školy, která byla hodně mezinárodní, mezi mými kamarády byli Francouzi, Italové i děti z Latinské Ameriky, všichni měli přísun desek, a na prázdninové tábory si je brali s sebou. V září 1967 jsme v Sovětské škole začali vydávat vlastní časopis.
Sovětská škola rock and roll tolerovala?
Bylo to docela legrační, kvůli rock and rollu mě vyloučili z Pionýra. V té době jsme měli ve třídách reproduktory, byla to éra školního rozhlasu, o přestávkách se hrálo. Velmi často hudba, především sovětská, někdy dokonce twist. Ale když jsme tam propašovali Rolling Stones, učitelé to označili za ideologickou diverzi. Já jim vysvětloval: “Ne, to je revoluční hudba současné mládeže. Je to myšlenkově progresivní, proti kapitalismu a válce ve Vietnamu.” Praha na mě udělala úžasný dojem, a návrat do Moskvy pro mě bylo životní trauma.
Vrátili jste z vlastního rozhodnutí?
Přesně naopak. Začínalo Pražské jaro 1968, a náš Ústřední výbor Komunistické strany se rozhodl udělat čistku. Otec byl politologem se specializací na Latinskou Ameriku, často cestoval, znal osobně Fidela Castra a Che Guevaru, i řadu levicových intelektuálů v Evropě, nebyl to slepě loajalní člověk. A ponechat ho v Praze by bylo pro sovětský režim riskantní.
V srpnu 1968 jste byl tedy už v Moskvě. Jak jste prožíval ty dny?
Ve své anglické knížce jsem napsal, že invaze pro mě i pro řadu přátel byla momentem životního rozhodnutí. Do té doby jsme měli o komunismu i Sovětském svazu docela příznivé mínění, moc jsme to neanalyzovali, a pak najednou ve 13 letech jsem si uvědomil, jakou brutální sílu moje země reprezentuje. Přes noc jsem se myšlenkově změnil v disidenta. Po prázdninách mě vyhodili z Pionýra podruhé, tentokrát pro antisovětskou propagandu. Já jsem dotehdy mluvil otevřeně a nestaral se o následky. Spolužákům jsem vysvětloval, že v Československu nebyla žádná kontrarevoluce ani agrese NATO. Doma jsme taky o politice vždycky mluvili otevřeně. Ředitel školy si tehdy zavolal rodiče. Když přišli domů, matka byla bledá jak křída a otec brunátný – ale oči sklopené k zemi.
Pokud jste v Praze strávil dětství, nelákalo vás usadit se tu?
Řeknu upřímně, že bych radši žil v Praze než v Tallinnu. Česká republika je mojí druhou vlastí, vyrůstal jsem tu a pořád trochu mluvím česky, ale nikdy jsem nedostal žádné nabídky či příležitosti. Vím že kdybych se stal řadovým zaměstnancem Radia Liberty, tak k tomu patří i spousta byrokracie a to by se mi nelíbilo, spíš bych bral nějaké univerzitní místo.
Existuje v Rusku stále nějaký hudební underground?
Zrovna teď je to mnohem zajímavější než v předešlé dekádě, kdy převažovala komerce ve stylu Eurovize. Teď se potvrzuje, že tvrdší časy generují kulturní překvapení. Máme spoustu naštvaných a mladých muzikantů v post-punkové kategorii a se srdcem na správném místě. I když hudebně to není převratné, má to silný sociální náboj, taky existuje silná rapová scéna, těžký underground, rapové souboje které sleduje 25 milionů lidí na internetu, zatímco oficiální media jsou pořád ve stylu Ally Pugačevy.
V historii jste měli tolik vynikajících spisovatelů, kteří skončili ve vyhnanství, je literatura pořád tak silnou hnací silou?
To platilo ještě v 90. letech, kdy prorazila řada důležitých autorů, třeba Vladimir Sorokin, ale v posledních letech převažují jiné discipliny, jako divadlo, které se znovu probouzí. Právě teď je divadlo v tom opozičním hnutí nejsilnější, což dokumetnuje i proces proti režisérivu Kirillu Serebrennikovi, který je v domácím vězení už od loňska, údajně kvůli zpronevěře divadelních grantů.
Nenapadlo vás někdy, že byste potřeboval ochranku?
Ne, já jsem sám sebe nikdy nebral příliš vážně, moje setkání s neznámými lidmi jsou stále velmi příjemná, přicházejí ke mě na ulici a tisknou mi ruku, stává se to v Moskvě i Tallinnu.
A najdou vás třeba čtenáři kteří nemluví rusky na webu?
Nemám anglický web, ale mám radu. Napsal jsem knihu Subkultura, která pod tímto názvem vyšla koncem loňského roku i v angličtině, tak pokud by ji někdo chtěl vydat a přeložit, nechám jednu kopii v mém oblíbeném obchodě z deskami v Praze v Trojanově ulici, ten se jmenuje se Rekomando s podtitulem Prodejna pro subkulturu.
Psáno pro UNI, 2018/6
