Můj hitmaker je Smetana

8. 9. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Gipsy a jeho primáš o romském rapu i politické korektnosti

Albu Reprezent, novince sestavy Gipsy.cz, nelze vyčítat ani přílišnou uhlazenost, ani jednotvárnost. Kombinace romské muzikálnosti s hip-hopem je atraktivní i pro mezinárodní publikum, skupina pravidelně jezdí do Beneluxu, po druhé se chystá do Koreje, na festivalu v Kijevě vystoupila před patnáctitisícovým publikem, loni se představila v Glastonbury a letos v Kodani, kam ji osobně pozval Peter Hvalkof, který se na festivalu v Roskilde stará o world music.

Hudební koncepce kapely stojí na propojení elementů na první pohled nesourodých: rapu, romštiny, i nástroje tak tradičního jako jsou housle, navíc ovládaných s folklorní i klasickou erudicí Vojty Lavičky, kdysi primáše cimbálovky Rosénka. Rapperem skupiny je Radoslav “Gipsy” Banga, který se může pochlubit společnými koncerty s Bobanem Markovićem, srbským trumpetistou, který do hudebního dění vstoupil díky Kusturicově filmu Underground. A svoji nahrávku Alcohol mu k remixu nabídl Eugene Hütz, šéf Gogol Bordella. Výsledek zachycuje české vydání posledního alba Gogol Bordello, Super Taranta.

O Gipsym se říká, že je rodilý hitmaker. V praxi to znamená spíš okamžitý nápad, anebo velmi pracné vybrušování každé skladby?

Radek: Jsou dvě cesty: někdo se snaží hudbu řídit, kontrolovat ji, ale jí jsem zjistil, že daleko efektivnější je nechat se tou hudbou nést. Když tedy píšu, nevyvíjím žádné úsilí. Nechám to na hudbě aby mě vedla. Přitom se samozřejmě může stát, že člověk si něco vypůjčí od nějakého geniálního mistra, třeba Smetany. Já mám čím dál tím víc rád vážnou hudbu: Bach, Čajkovskij, Vivaldi, to byli podle mě ti vůbec největší géniové popu všech období.

Vojta: A uměli pracovat na objednávku. To je pro mě definice hitmakera. Napsat hit když je potřeba, a ne čekat až mě něco napadne. To dokázal Karel Svoboda a dokáže to i Radoslav “Gipsy” Banga. Zatím jsem to nikomu neříkal, ale když jsme chystali naši novou desku, tak ještě v prosinci jsme neměli nic. A pak v únoru Radek napsal celkem 38 písní. I ty které skončily v šuplíku by možná Helenu Zeťovou či Sámera Issu příjemně překvapily tím, jak pěkné R&B dokáže napsat český autor.

Hodně cestujete, kde to pro vás byla zatím největší exotika?

Radek: Kupodivu v Portugalsku, ve velmi pozitivním smyslu. Lisabon i jeho obyvatelé mě naprosto nadchli. Atmosféra. Stromy. Stará architektura.

Vojta: Byli jsme tam i na portugalském fadu. V malé hospůdce, zcela neturistické. Rodinný podnik, v němž se jakoby náhodou ocitlo deset hostí.

Jak na koncertech v cizině řešíte jazykovou bariéru?

Vojta: Jazykové bariéry padly. Jeden z mála pozitivních jevů globalizace je, že všichni se domluví anglicky. A hudbu netřeba překládat. Ta komunikuje na základě rytmu a energie. Funguje to stejně dobře na open air festivalu jako na VIP večírku, kde jsou samí kravaťáci. A Radek, když má sdílnou náladu, vysvětluje lidem, o čem ta píseň bude, takže všichni pochopí, že nezpíváme o kradení aut, ale třeba o nešťastné lásce.

Za průkopníka českého hip hopu je považován Lesík Hajdovský a skupina Manželé, díky dnes už historickému albu Jižák. Znamenali pro vás nějakou inspiraci?

Radek: Já osobně jsem si naopak velmi cenil skupiny Piráti, to bylo kolem roku 1988, měli docela blízko k Beastie Boys, jejich původní nahrávky vyšly asi před 4 lety na CD i s remixy, na nichž jsem se podílel.

Pro české Romy byl kdysi idolem Stevie Wonder. Co se poslouchá doma i primáše Lavičky?

Vojta: Ray Charles. On je pro mě tím, kdo udělal největší kus práce, a Stevie Wonder na něj navázal.

Tou největší celebritou mezi romskými muzikanty Evropy je Boban Marković. Vy jste s ním dokonce absolvovali německé turné?

Radek: Já jsem se s Bobanem setkal před lety na jeho koncertě v Praze, představili mě tam jako místního Roma, který dělá beat box. Jemu to přišlo zajímavé, pozval mě v Praze jako hosta, pak mě vzal na další vystoupení do Drážďan, potom do Berlína, a nakonec jsem ještě málem odjel i do Paříže.

Byla to pro tebe hudební lekce?

Radek: Byla to spíš lekce v romské sounáležitosti, přijali mě jako vlastního, rozuměli jsme si jako lidi i jako muzikanti.

Z romskou hudbou souvisí i sociální rovina, a vy se oba v této oblasti veřejně angažujete. Na jedné straně je většinová společnost se svými předsudky, na druhé straně Romové handicapovaní nedostatkem vzdělání. Jaké máte řešení?

Vojta: Hlavně se snažím o posun ve vlastních řadách. Pokud se nezmění něco v hlavách Romů, nezlepší se nic. Z toho vychází filozofie Gipsy.cz. Snažíme se působit na naše lidi, aby si hrábli do svědomí, jestli ten pes není náhodou zakopaný u nich.

Takže, místo politické korektnosti volíte naprostou otevřenost?

Radek: Je potřeba nazvat věci správnými jmény, a to můžeme dělat jedině my sami. Nejsme politici a tak si můžeme dovolit mluvit bez servítků. Dlouho převládal stereotyp: Romové jsou chudáci, dejte jim peníze. Ale to není cesta.

Vojta: Všem doporučuji dokumentární film Little Rock po 50 letech. Je o výročí, kdy na jedné americké střední škole skončila rasová segregace. A teď se tam pamětníci vracejí a jsou šokováni. Studenti obou ras si ve třídách drží navzájem odstup, jsou tam negramotní Afroameričané, v elitních třídách pouze bílí, a když se naopak zeptáte černých, kdo z nich přišel o příbuzné v pouličních bojích mezi gangy, dvě třetiny zvednou ruku. Situaci se zoufale snaží zlepšit bílá šedesátiletá ředitelka. A první černoch, jemuž se podařilo dostat se na úroveň, se přestěhuje do bělošské čtvrti, i když právě on by mohl své komunitě pomoci. Navzdory změnám v zákonech i státním financím se vlastně ta původní, segregovaná atmosféra nezměnila, protože myšlení zůstalo stejné. A právě to bychom s Gipsy.cz chtěli změnit.

Pokud ale chcete někoho naučit jinak myslet, nevyhnutelně přitom narazíte.

Vojta: Ano, protože je snadnější svést vinu na někoho jiného. Ale taky se ozvala spousta mladých: “Konečně někdo řek, jak je to doopravdy. Chceme, aby se mezi náma rozlišovalo, já přece žiju slušným životem a nechci aby mě spojovali s nějakým darebákem jen proto, že jsme oba Romové.”

Máte následníky?

Vojta: Ano, existuje názorová platforma zvaná Active Roma, tvoří ji hlavně středo- a vysokoškoláci.

Mladá generace Romů má tedy silnou motivaci, nestane se za pár let z romské komunity sociální tygr?

Vojta: Já s tím docela vážně počítám, tak do tří let očekávejte příliv Romů do komunální politiky.

Jaké to je pro rappera psát si texty v romštině, nejste vy vlastně průkopníci?

Radek: Skutečně, rapovat v romštině není tak snadné jako v romštině myslet. Romština je jednodušší, abstraktnější jazyk a vytváření nějakých sofistikovaných rýmů, typických pro rap, je někdy docela složité.

Závěrečnou skladbou vašeho alba Reprezent je satirická píseň o kontroverzním českém politikovi Jiřím Čunkovi. Neozval se? Z logiky věcí vplývá, že kdyby to chtěl popřít, tak by vás měl žalovat – a pokud to neučinil, není to přiznání viny?

Vojta: Já měl s panem Čunkem dvakrát co do činění osobně, a tehdy jsem pochopil, že nejsem jeho formát. Jeho taktika přiblížení se a rány je neuvěřitelná. Spočívá v tom, že když něco řeknete, odpoví vám: “Máte pravdu.” A pak, jak kdysi Miloš Zeman, řekne nějaký bonmot, aby si ho lidi zapamatovali a na podstatu věci zapomněli. Není to zákeřné? Ačkoli Čunek tvrdí, že nám fandí a že ho ta píseň neurazila, tak jsem přesvědčený o opaku. Když ho na toto téma media pronásledovala několik dní, odmítal se vyjádřit. Televize Nova nám v téhle věci udělala službu, na písničku sestříhala ze záběrů Čunkem docela komický videoklip.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/8