Na festivalu v Addis Abebě 2

25. 7. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov. Z Addis Abeby se vydáváme na jih, zpočátku se prodíráme kolonami náklaďáků, a po necelé hodině se panorama výrazně mění. I nadále pokračuje kvalitní asfaltová silnice, kterou teď ovšem lemují typické malebné kruhové chatrče, jejichž zdi jsou z vysušené hlíny a střecha ze stébel místních travin. O místo na silnici se dělí auta, zástupy školních dětí i stáda dobytka. Náš řidič to komentuje: etiopské silnice slouží všem stejně a všichni uživatelé včetně těch zvířecích se musí navzájem tolerovat, což sám činí, jízda připomíná slalom mezi ovcemi a kravami. A protože řidič z vlastní zkušenosti ví, jak zvířata reagují, dokáže předpovídat jejich pohyb a podle toho stanovit optimální kurs. Početně ale převažovala školní mládež: v době oběda směřovaly davy dětí jak domů ze školy, tak opačným směrem. Jak se za chvíli dozvíme, venkovské školy tu jsou extrémně vytížené a není tedy divu, že pracují na několik směn.

Nejvíce šokující pohled se ale naskytne, když míjíme autobusovou zastávku: žádný neorganizovaný strkající se dav, s jakým by člověk na tomto kontinentě logicky počítal, Afričané stojí naopak spořádaně ve frontě, a nám dochází, že Etiopie je skutečně výjimečná země.

Silnice v tomto úseku vede Velkou příkopovou propadlinou, což je tisíce kilometrů dlouhý terénní zlom, který sahá od Mrtvého moře až do Keni. Po několikahodinové cestě podél obrovitého údolí míjíme jezera a přijíždíme k našemu cíli, městu Awasa na jihu Etiopie. Cestou k hotelu, který sousedí s ordinací veterináře, nás upoutal povědomý nápis: Člověk v tísni. Česká humanitární organizace má v Etiopii svoji misi, v níž v době festivalu pracovala Tereza Porybná.

Etiopie působí jako země s obrovským potenciálem do budoucna, tolik dětí směřujících do školy jako dnes cestou do Awasy člověk hned tak nevidí, souvisí to nějak se zdejší misí Člověka v tísni?

Tereza Porybná: Souvisí. Tady je dnes docela běžné, že děti chodí 15 km do školy, což bylo před sto lety normální i v Čechách, ale my se snažíme, aby to měly blíž. Dále se snažíme zvýšit kvalitu vzdělání, hlavně na základních školách, kterých vzniklo obrovské množství, aby pokryly stoupající potřebu. Ve třídě bývá osmdesát až devadesát dětí, podmínky jsou zvláště na venkově naprosto primitivní, škola je většinou v hliněné budově v níž je strašné vedro.

Tedy ten klasický typ africké chatrče se slaměnou střechou, jenže větší?

Přesně ten. Člověk v tísni tu staví zděné školy, ale na venkově se třeba učí i pod stromem. My se snažíme učitelům pomáhat v tom, jak to s tím obrovským počtem dětí ve třídě zvládat, jak tu výuku udělat zajímavou pro život, protože pořád existuje velké procento dětí, které základní školu nedokončí.

Je to proto, že musí třeba rodičům pomáhat a pást dobytek?

Dětská práce je v Etiopii samozřejmostí. Třeba leštíte ve městě lidem boty a tím přispíváte do rodinného rozpočtu. Mezi těmi, kdo školu nedokončí, převažují dívky, protože u nich si rodina říká, že v dospělosti se boudou stejně starat o děti, a pro jejich budoucnost je spíš důležitější, aby se u někoho zaučovaly jako hospodyně než ztrácely až do 8 třídy čas ve škole.

Váš pobyt v Etiopii je plánován na 18 měsíců. Máte už nějaké hmatatelné výsledky?

Já dělám na dvou projektech, a tím druhým je prevence obchodu s dětmi. Hnací silou tohoto obchodu je obrovská chudoba na venkově. Okolí Awasy je zemědělský kraj, jestli tu přežijete závisí na dešti, přírodních faktorech, velkou roli hraje i to, že lidé nevědí, která plodina je k přežití nejefektivnější. Rodiny mají navíc spousty dětí, a když některé z nich mohou poslat do města, považují to za velké plus, protože je nemusí živit. Aniž by si dospělí uvědomovali, jak ty děti ve městě trpí.

My tedy s pomocí etiopských nevládních organizací vymýšlíme aktivity, které by těm venkovanům zvýšily příjem. Tak například, v jiné oblasti na jihu země jsme lidem obstarali práci, tkaní šál, to je činnost dost rozšířená, akorát že dosud neměli přístup ke tkalcovským stavům. Učíme tedy ty nejchudší tkát a pak ty šály prodávat. Tak třeba ta zelená šála, kterou mám na sobě, je výrobek našich klientů a zároveň také hmatatelný výsledek, na který jste se ptal.

Dětí je tu spousta, na venkově i ve městech. Často vypadají, že se po ulicích potloukají naprosto volně, jako malí bezdomovci. Souvisí to nějak s tím obchodováním s dětmi?

Probíhá to takhle: zprostředkovatel zaplatí rodičům jako odstupné za dítě směšnou částku a dítě odveze do města, kde za hodně tvrdých podmínek pracuje, a za nějaký čas třeba uteče. Proto v ulicích Addis Abeby vidíte tolik žebrajících dětí, které přespávají na ulicích. Ale i za těchto hrozivých podmínek jsou na tom děti ve městě lépe, než kdyby žily s rodiči na venkově.

Z článku v UNI, 2011/3