Na festivalu v Addis Abebě 3

1. 8. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Když vznikal předešlý rozhovor, zdaleka jsem netušil, že osudem pouličního dítěte prošel i jeden z hlavních účinkujících festivalu, s nímž jsem několik dní poté měl to štěstí setkat se osobně. Melaku Belay je jedním z nenápadně stoupajících talentů etiopského tradičního tance, známého jako “esketa”, tedy pohyb, vycházející z ramen. Ve srovnání s daleko efektnějšími a v Evropě populárnějšími tanečními kreacemi typickými pro koncerty Youssou N’Doura či dalších západoafrických umělců se jedná o disciplinu spíše minimalistickou: s hodinářskou přesností řízené pohyby vycházejí zpočátku jen z docela nenápadných pohybů ramen, tedy jakési náznakové mimiky či body language, a postupně gradují v bouřlivé a energií sršící kulminaci, do níž už je zapojeno celé tělo. Tanec si ale stále zachovává kouzlo dětské hravosti, a v jistých momentech dokonce připomíná “kachní chůzi”, obdobně minimalistický tanec s kytarou rockového veterána Chucka Berryho. Melaku Belay v jedné fázi představení poskakuje s pomyslným předmětem v ruce, který by mohl být jak Berryho kytarou, tak i nějakým archetypálním symbolem.

Belay na festivalu vystoupil s Ethiocolours, akustickým all-star-bandem, a o několik měsíců později účinkoval s některými z jeho členů na programu u nás dobře známého Rudolstadtu. Jeho domovskou scénou v Addis Abebě je klub Fendika, který byl loni v březnu dějištěm nočních festivalových jam sessions. Média Fendiku označují za “hudební srdce Addis Abeby”, není to ovšem žádné snobské hnízdo, daleko spíš připomíná undergroundové doupě, dobře maskované mezi slumy v chudší části města.

Melaku nabídl zahraničním novinářům odpolední setkání, a jako štědrý hostitel pro nás poslal taxík. V Addis Abebě plní tuto roli sovětské kopie starých fiatů, známé jako Lada, které tu jezdí od dob stalinistického diktátora Mengistu. U těchto půvabně dezolátních vozů jdou jen zřídka otevřít okna či zavřít dveře, a představují tak zajímavý kontrast vůči generačně spřízněným, ale daleko láskyplněji udržovaným “amerikám” z ulic Havany. Podle místních taxikářů se právě v Etiopii auta dožívají nejvyššího věku. Zatímco v sousedním přímořském Somálsku se díky slanější atmosféře rozpadají ještě než odslouží pětadvacet let, ve vnitrozemské Etiopii údajně jezdí i padesátileté vraky. Cestování taxíkem je bohaté na dobrodružství, a zapomnětlivost se nám tentokrát vymstila: v půli cesty jsme požádali, jestli bychom se mohli vrátit do hotelu pro foťák, a řidiči díky neplánovanému prodloužení cesty došel benzín kilometr před cílem. Po vynucené čtvrthodinové zastávce v prudkém kopci před křižovatkou se taxikář vrací s kanistrem, a za několik minut se ocitáme před hudební oazou zvanou Fendika. Zvenčí vlnitý plech, interiér velikosti dvou obýváků s barem, u kterého se čepuje sytě žluté a osvěžující etiopské víno tej vyráběné po domácku z medu.

Váš klub se jmenuje Fendika, co to znamená?

Melaku Belay: Šťastný, ale ve velmi specifické rovině: když si děti hrají, lochtají se a vyprsknou smíchy, tak tenhle moment radosti je fendika. Čtvrť, v níž leží, se jmenuje Kazanchis, Casa je italsky dům, který si tu nechal postavit nějaký Ital. Je to můj první klub, vystupují tu azmari, tedy hudebníci, kteří si písně předávají z generace na generaci.

Ale jejich význam zřejmě hudbu hodně přesahuje, italská vojska v době invaze se prý snažila ze všeho nejdříve vyvraždit právě příslušníky této profese.

To jméno je z starého etiopského jazyka ge’ez, jímž se mluvilo před patnácti sty lety. Azmari znamená zpívat Bohu, ale oni především vyprávějí příběhy, znají spoustu lidských osudů, hrají na oslavách pro honoraci, když zpívají tak kombinují to co znají i co slyší od lidí, vyjadřují se ve dvojsmyslech, takže lidé nerozumí hned, ale až když si to poskládají dohromady. Právě díky těm dvojsmyslům byli pro okupanty nebezpeční, protože by mohli předávat skryté informace. Italové během jednoho dne vyvraždili sto azmari, to je historicky zachyceno, stalo se to roku 1941. To co azmari dělají, se neučili ve škole, ale předává se to mezi generacemi. K jejich životu patří cestování, takže to jsou vlastně nomádi, kočovní muzikanti.

To je asi důvod, proč je všichni mají rádi, ale přitom je málokdo doopravdy respektuje. Když má člověk dceru, tak nedovolí aby provdala za azmari.

Někteří z nich se za své povolání stydí, a někteří lidé se jich bojí. Pozvěte ho, ale jen kvůli hudbě. Žijí na okraji společnosti, ale pro společnost jsou důležití, já si jich vážím, i když sám nejsem azmari. Vystupují na svatbách, cestují většinou v páru, žena bývá zpěvačka, muž ji doprovází na masenqo, housle o jedné struně.

Vy máte jednoho azmari v kapele, a když s vámi zpíval na prvním koncertě v Goethe Institutu, všichni místní se smáli. I když na sobě měl tradiční etiopský oděv a v ruce držel lidový nástroj, vůbec to neznělo jako nějaký muzeální folklór. O čem vlastně ta jeho píseň byla?

Ten azmari byl z venkova, a co zpívá, je pro každého vždycky překvapením. V Goethe institutu je ubytovna pro ženy, muži mají ubytovnu o kus dál, a on na to téma žertoval, dělal slovní hříčky, improvizoval i o politice, o lidských právech, AIDS. Když ho poslouchám, pokaždé se něco dozvím a pokaždé to má jinou atmosféru. Vždy vytvoří něco nového, je to podobné jako když čtete dobré noviny. Zdejší publikum tohle zbožňuje.

Vedli vás k hudbě a tanci rodiče?

Svého otce neznám, vyrůstal jsem na ulici. Moje matka skončila během diktatury v táboře pro uprchlíky, kvůli politice odešla do exilu, když mi byly tři roky, tam měla další dítě. Já jsem vyrůstal se svoji sestřenicí, která byla starší, ale onemocněla a teď už nežije.

Jak jste se tedy dostal k tancování?

Když jsem jako dítě přestal chodil po čtyřech, začal jsem chodit po dvou a tancovat. Pokaždé, když byla v okolí svatba, šel jsem se tam podívat a učil se tancovat. Také jsem cestoval na náboženské slavnosti po celé zemi, do vzdálených oblastí, tak se toho člověk nejvíc naučí. Lidé se tam navzájem setkávají, jezdí tam různá etnika. Ty tance jsou jako hry, napodobování přírody: žena jde pro vodu, zaútočí na ni had, a to je téma pro tanec, doprovázený zvukem sss. Nakonec jsem získal místo v Národním divadle v Addis Abebě.

Jak dlouho jste tam vydržel?

Tančit v představení které má choreografii, to je jako být ve vězení, a já mám rád svobodu. A taky jsem malý, tak mě brzy vyhodili a vzali někoho většího. Ale moje práce i domov je tady v klubu. Už sedm let tady bydlím a spím pod barem.

Jak jste se tedy ke svému nynějšímu příbytku jako pouliční dítě dopracoval?

S přáteli jsem dělal taneční projekt, za deset birrů (cca 14 Kč, pozn. aut.) jsme vystupovali, a pak jsem se dozvěděl, že tady v Kazanchis potřebují tanečníka. Abych zítra přišel, že začneme. Rovnou jsem se zeptal: “A můžu tam bydlet?” “Ale my tě neznáme, nevíme, jestli ti můžeme věřit,” mi řekli. Jako tanečníka mě vzali, plat nemám, jen co dostanu od hostů. První den jsem si vydělal dvacet birrů, stále jsem žil s pouličními dětmi, a když jsem v klubu získal důvěru, koupil jsem si matraci a přespávám tady každý den. Hosté dávají víc peněz zpěvačkám, kluk si tolik nevydělá.

Fendika je tedy vaše celodenní pracovní náplň?

Není, přes den chodím do školy, pak jdu do jiného divadla na zkoušku, pak dávám taneční lekce, pak do večerní školy kde mám další studia, zrovna teď mám před maturitou, a do Fendiky dorazím až večer .

Jak jste poprvé vycestoval do ciziny?

Na koncertech v Djibouti jsem doprovázel Mahmouda Ahmeda, a pak jsem několikrát vyjel do západní Afriky s rovněž velmi známou zpěvačkou. Na prvním turné pro nás vláda pozvala vojenskou eskortu z letiště, jako pro prezidenta. Ale nejvíc jsem se naučil když jsem poprvé vyjel do Francie, na Africolour festival, zůstal jsem tam tři měsíce, získal jsem sebedůvěru, a když jsem se pak vrátil a chtěl využít toho, co jsem se tam naučil, všichni mi tady říkají, že jsem ještě moc mladý. I když jezdím do USA a do Kanady, doma žádnou podporu nemám a ložnici mám dodnes pod barem na matraci.

Z článku v UNI, 2011/3