Na Kapverdy za hudbou, rumem i vulkány

15. 7. 2013 | Rubriky: Články,Lidové noviny

Pro někoho jsou Kapverdy rájem s nekonečnými plážemi, pro jiného hudební velmocí. Populace půl milionu obyvatel světu nabízí překvapivě víc umělců i nahrávek než leckterá lidnatější země. Kapverdské hlavní město letos poprvé hostilo hudební veletrh Atlantic Music Expo, prezentující vedle místních stylů i hudbu Afriky a Brazílie.

Deset vulkanických ostrovů získalo své jméno podle Zeleného mysu, portugalsky Cabo Verde. Ten leží na nejzápadnějším místě Afriky na pobřeží Senegalu, který je tak nejbližším sousedem Kapverd. Za svůj unikátní hudební mix vděčí ostrovy poloze na křižovatce námořních cest mezi Evropou, Brazílií a Afrikou. Neobydlené byly až do roku 1462, kdy tu Portugalci založili první evropské město v tropickém pásu. Malebnou polohu v ústí hlubokého kaňonu si ale nevybrali kvůli fotogeničnosti. Díky strmým stěnám se údolí osvědčilo jako depo pro otroky na trase mezi Afrikou a Amerikou.

Následujících pět set let souostroví fungovalo jako tavící kotlík kultur magického trojúhelníku, který spojoval Lisabon, africké kolonie a Brazílii. Dnešní populaci Kapverd tvoří míšenci, jejichž otcové byli Portugalci, matky Afričanky. Od Senegalců, kteří sem jezdí jako gastarbeiteři, je snadno poznáte podle světlejší pleti. Kapverďané jsou na své evropské geny hrdí: “Když tu budete s prodavačem smlouvat, naštve se,” vysvětluje Andy z místní cestovky Barracuda Tours. “Bude si totiž myslet, že ho považujete za Senegalce.”

Ostrovy, z nichž každý má unikátní kouzlo, lze rozdělit na hornaté s krásnou přírodou a vegetací, a pusté s příjemnými plážemi. Čeští turisté cestují zpravidla přímým letem na ostrov Sal, jehož identitu vytvářejí hotelové komplexy, bílý písek a stabilní vítr pro kite-surfaře, jejichž prkna nepohání obvyklá plachta, ale vysoko se vznášející drak.

Za hodinku se ze Salu dostanete na letiště Nelsona Mandely u hlavního města Kapverd Praia, v jehož centru vidíte místo hotelů africké trhy a ženy, které nosí nákup v koši na hlavě. Před největší tržnicí Sucupira je rušno, překřikují se tu nahaněči kolektivních taxíků, které vás za dobrou cenu převezou až na opačný konec ostrova, ale před startem musíte vydržet hodinovou objížďku periferie, aby se vůz naplnil. Vedle pasažérů s vámi jedou koše s ovocem, stavebniny i nábytek.

Pláž Sao Francisco leží kousek za letištěm a Evropan se tu cítí jak v nebi. Na kilometrovém úseku nepotkáte víc než patnáct rekreantů. Hromadná doprava sem jezdí jednou za den, autostop je rychlejší. Zastaví portugalský optik, který na Kapverdech vede řetězec obchodů, v nichž na rozdíl od místní konkurence nečekáte měsíc, ale čočky vám vymění za den. Jeho analýza kapverdské společnosti je pozitivní: “Kapverdy nemají na rozdíl od jiných afrických států naftu či diamanty, nevznikla tu tedy korupce. Pokud chcete ve zdejším hornatém terénu cokoli vypěstovat, hodně se nadřete, což motivuje pracovitost. Z koloniální éry zdědili Kapverďané funkční školství, gramotnost se blíží 90 %, zatímco v Senegalu je poloviční.”

Do světa pronikali Kapverďané jako námořníci, v Bostonu dnes představují nesilnější národnostní menšinu. Kapverdská hudba zůstala světu utajená až do roku 1988, kdy své první album vydala zpěvačka Cesaria Evora (1941- 2011). Zpěvem si zprvu přivydělávala v rodném přístavu Mindelo. Z domova odcházela kolem 8 hodiny večer, vracela se v době snídaně, za písničku někdy dostala skleničku od barmana, jindy minci či bankovku, nejlépe se ji vedlo když v přístavu kotvila cizí loď a důstojníci ji pozvali na palubu. Do světa pronikla až když měla dvě dospělé děti a byla několikrát rozvedená. V kapverdském baru v Lisabonu ji objevil producent a dnes ředitel veletrhu Atlantic Music Expo, Jose da Silva. “Z jejího zpěvu jsem se úplně zbláznil,” vysvětlil mi da Silva v pauze mezi koncerty. “Studoval jsem v Senegalu, pak jsem žil v Paříži, ale její hlas mě vrátil zpět na Kapverdy.”

Doladit její hudbu pro světový trh ale vyžadovalo dávku hudební alchymie, podobně jako když Sam Phillips natáčel v Memphisu první singly Elvise Presleyho. Moderní Kapverďané totiž preferují elektrické klávesy, které evropské publikum považuje ve spojení s Afrikou za nevkus. Da Silva tedy ve studiu zrekonstruoval atmosféru starých kapverdských barů, kombinaci kytary, klavíru a ostře rytmické miniaturní kytary cavaquinho rozšířil o saxofon. Přirozeností a absencí jakýchkoli manýr připomíná hlas Cesarie Evory kdysi světoznámou romskou zpěvačku Věru Bílou.

V jejím repertoáru dominovaly dvě polohy, teskné balady morna, v nichž se podobně jako v portugalském fadu zrcadlí stesk i pocit izolace na pobřeží Atlantiku. Jejich protipólem jsou uhrančivé taneční písně coladeira, hudební ekvivalent hesla kapverdských cestovek: žádný stress. Alchymie ale provázela i vznik písní. Autorem řady z nich byl strýc Cesarie Evory, známý pod pseudonymem B. Leza. Ten byl ve stáří upoután na vozíček a měl potíže s dechem. Proto zkracoval slova, polykal koncovky a vytvořil tak hladce plynoucí verzi místního dialektu kriolu, který je mixem portugalštiny a afrických slov a v němž je veškerý kapverdský repertoár. Výsledný zvuk se stal na dvě dekády hudební vizitkou Kapverd a otevřel dveře desítkám dalších umělců.

Jak výhodným exportním artiklem je hudba, si většina evropských zemí už ověřila. V Africe má hudba potenciál ještě vyšší a navíc, kontinent je atraktivní turistickou destinací. Veletrh Atlantic Music Expo je tedy promyšleným krokem. Iniciovalo jej kapverdské ministerstvo kultury, v jehož čele stojí Mario Lucio, který mimochodem před pěti lety vystoupil v pražské Baráčnické rychtě jako nadějný písničkář. Ten vedl na jedné z veletržních konferenci debatu s Youssou N’Dourem, světově nejznámějším africkým zpěvákem a držitelem Grammy, který se loni stal senegalským ministrem kultury a turismu.

Propojení hudby s politikou je pro Evropana možná překvapující, ale snadno vysvětlitelné. V tradiční společnosti, která neznala písmo, měly písně i vyprávění mravoučný charakter, africká pop music zatím neprošla hédonistickým obdobím známým jako “sex & drugs & rock & roll”, a místní hvězdy jsou i dnes spíše pozitivními vzory nežli skandálními celebritami.

Na Atlantic Music Expo navázala jedna z početných kapverdských hudebních přehlídek, Kriol Jazz Festival, jehož první část tvořily koncerty bez vstupného v pěší zóně. “Tady nemůžete sedět, přijde prezident,” volá na mě Jose da Silva, když jsem obsadil židli v domnění, že reservé platí pro akreditované novináře. Prezident Jorge Carlos de Almeida Fonseca přišel i na další dva koncerty. “Profesí je právník a univerzitní profesor, jeho bratr patřil k největším kapverdským básníkům,” prozrazuje místní reportér kapverdské televize. Zdraví se s urostlým postarším mužem: “To je Humbertona, nejslavnější kapverdský kytarista, hrál s Cesarií Evorou, a pak strávil léta jako velvyslanec v Evropě.” Na podium se chystá zpěvačka Nancy Vieira, kterou náš průvodce Andy, dle mého názoru neprávem, označuje za kapverdskou Helenku Vondráčkovou. I když se narodila v Lisabonu, od místních byste ji nerozeznali, její otec byl aktivní v protikoloniálním odboji, po získání nezávislosti vstoupil do politiky a stal se velvyslancem v Portugalsku.

Festival končí komorní noční recepcí na dvoře pod otevřený nebem. Díky minimálnímu světelnému znečištění jsou Kapverdy stejně vhodným místem k pozorováním noční oblohy jako Sahara. Nejlepší je prý vydat se na ostrov Fogo, který tvoří kužel téměř třítisícové sopky. Uvnitř kráteru, vysoko nad úrovní mraků, lze přenocovat v hotelu. Další tipy na příští návštěvu: únorový karneval v Mindelu, anebo červen, kdy jsou zralá manga. Kapverdy jsou totiž i rájem chutí. To, že tropické ovoce tu chutná zcela jinak než v evropském supermarketu, je samozřejmostí. Šokem je ale chuť běžné zeleniny, jako mrkev, zelí, brambory, která ve zdejší půdě i podnebí dosahuje zcela netušených kvalit.

Cesta po souostroví pokračuje. Přistáváme na letišti Cesarie Evory, pojmenovaném po zpěvačce těsně po její smrti. Její rodný přístav Mindelo působí překvapivě evropsky, ale když se vydáte kolektivním taxíkem na pláž Salamansa, o níž Evora natočila několik písní, rázem jste v jiném světě: písečné duny, divoké skály a silný vítr a vlny. V dalších dnech kapverdská expedice kulminuje. Trajekt nás odváží na protější, a dle převládajícího názoru nejkrásnější z ostrovů, Santo Antao. Pláží tu moc nenajdete, ale rozeklané skály, svírající hluboká zelená údolí, předčí veškerá očekávání. Rostou tu banány, zelenina i cukrová třtina, potkáváte ženy s nákladem suchého dříví. Ne snad že by v horách byla zima, ale při výrobě rumu je zapotřebí zatopit pod destilačním kotlem.

Jako dobrovolný exil si ostrov vybrala řada Evropanů, kteří v těch nejizolovanjších samotách vedou penziony. Alfred Mandl z Rakouska tu žije 25 let, vyrábí sýry, zavádí pokročilejší způsoby destilace a pro místní farmáře pořádá workshopy udržitelného ekologického hospodaření. Uchopil život přesně za opačný konec než spolucestující na lince do Prahy, kteří v drahých sedadlech business class zahánějí nudu četbou Blesku.

Původně psáno pro Lidové noviny, příloha Orientace 2013