Návrat ztracené arménské hudby
1. 4. 2024 | Rubriky: 2024,Články,Harmonie
Gurdjieff Ensemble vrací na albu Zartir klavírní transkripce zpět do autentické instrumentace
To co dnes vnímáme jako bulvární esoteriku, bývalo fundovanou naukou, která propojovala filosofii, spiritualitu, umění i životosprávu. I to je důvod, proč je dnes jméno G. I. Gurdjieffa (1866-1949) známé víc specializovaným hudebníkům než propagátorům duchovních alternativ. Jeho skladby nahráli pianista Keith Jarrett či cellistka Anja Lechner. Gurdjieff procestoval Egypt, Irán, Indii i Tibet, kde studoval místní hudbu, zvyky i spiritualitu. Jeho expedice zachycuje film Meetings with Remarkable Men, který roku 1979 natočil Peter Brook. Dokonce i Steve Jobs zařadil literární předlohu filmu mezi 14 knih, které ho nejvíce inspirovaly. Kuriozní je, že Gurdjieff neznal noty, ale měl úžasnou paměť. Melodie, které na svých cestách zachytil, přezpíval svému žákovi, pianistovi Thomasovi de Hartmannovi (1885-1956) a ten je přepsal pro klavír. Tak se sice hudba dostala do světa, ovšem bez jedinečných zvukových barev lokálních nástrojů. Jak zněla původně? Lze z notových zápisů odvodit jejich autentickou podobu, jak ji slyšel Gurdjieff před více než sto lety? Tuto otázku si položil arménský pianista Levon Eskenian, vedoucí Gurdjieff Ensemblu. Na rozdíl od převládající rutiny, upravovat staré melodie pro současné nástroje, postupuje Eskenian opačným směrem. Skladby známé z klavírních úprav vrací do původního kontextu, a přenáší je zpět do autentické instrumentace lokálních nástrojů. Nebylo by přesné říkat “lidových”, protože sloužily i v umělecké hudbě příslušných kultur. I to je důvod, proč není snadné hudbu Gurdjieff Ensemblu žánrově zařadit, neodpovídá totiž obvyklé představě staré či tradiční hudby.
Respektovaný arménský skladatel Tigran Mansurian píše: “Z metod, jakými Levon Eskenian užívá nástroje, mě nejvíc okouzlil pečlivý a jasně formulovaný přístup, bez okázalého předvádění skladatelského důvtipu. Dominantním nástrojem je ticho, pracující s těmi nejnepatrnějšími zvukovými posuny.” Byl to právě Mansurian, kdo ansámbl “objevil”. Po jednom z koncertů poslal nahrávku Manfredovi Eicherovi, zakladateli renomované značky ECM Records, který pak roku 2011 vydal první album skupiny.
Kavkaz je oblast ostrých konfliktů mezi křesťany a muslimy, Arménie na svoji rizikovou polohu nedávno doplatila tím, že ve válce se sousedním Azerbajdžánem ztratila enklávu Karabach. Promítá se nějak tato polarizace do hudby?
I když Arménie je křesťanská země, máme podobné nástroje jako v Turecku, Iránu či Ázerbajdžánu, užíváme loutnu oud, housle kemenče, citeru qanun, a samozřejmě duduk podobný šalmaji. Navíc, já se narodil v Libanonu. Žil jsem tam do 18 let, v roce 1996 jsem se přestěhoval do Jerevanu. Víc Arménů žije mimo Arménii než doma, především díky genocidě roku 1915, kdy se spousta Arménu rozptýlila po celém světě. Ostatní členové skupiny se narodili v Arménii.
Vaše nové album Zartir se od předešlých dvou liší v mnoha aspektech. Například se tam více zpívá. Co vás vedlo k této změně?
Na podiu je nás deset, na album přispěla řada hostí. Důvod? Hledal jsem cestu, jak propojit tradiční arménské nástroje se zpěvem. Spolupracovali jsme jednak s Arménským národním komorním sborem. Navíc, jako sólový zpěvák se uplatnil stálý člen ansámblu, Vladimir Papikyan. Ten hraje na santur, což je orientální předchůdce cimbálu, ale též je vynikajícím interpretem arménských lidových i trubadurských písní. Právě naše orientace na tu trubadurskou větev na posledním albu je důvodem, proč tam je více zpěvu.
Můžete tedy vysvětlit, čím se v Arménii lišila tvorba trubadurů od lidové hudby?
Termín trubadur používám jen kvůli srozumitelnosti pro Evropany. U nás i v sousedních zemích označujeme tradici nomádských písničkářů-básníků slovem ashugh. Ti byli s evropskými trubadury spříznění stylem života, ale jejich hudba měla úplně jinačí stavbu.
Tu tradici spolu s Armény sdílejí Turci, Gruzínci, Iránci, Kurdové, co vlastně to slovo znamená?
Pochází z arabštiny, kde slovo ishq znamená láska, ashiq je arabsky milující. Nutno upozornit, že se jednalo o profesionální umění, ne nějaký venkovský folklor. Byla to součást klasické hudby kavkazských regionů, která kulminovala, když v Evropě vládlo pozdní baroko. Forma byla ovšem zcela odlišná: žádná harmonie, jen sólová melodické linka, a zpěv se silným poselstvím. Ashughové měli soutěže, dokázali na místě komponovat, improvizovat v textech v reálném čase. Arménie je nejstarší křesťanská země, takže museli dobře znát bibli, historii, lidové zpěvy.
Váš ansámbl nese jméno arménsko-řeckého vizionáře Gurdjieffa. Jak souvisí jeho odkaz s tradicí ashugh?
Tak například, jeho řecký otec byl ashugh. Ten ovšem nepocházel z dnešního Řecka, ale z oblasti Pontos, řeckých kolonií na pobřeží Černého moře. I když náš ansámbl nese jeho jméno, hledáme další souvislosti. Vedle Gurdjieffa narazíte v Arménii na další dva samostatné a odlišné hudební prameny. Jedním je dílo sběratele Komitase, který ještě před tureckou genocidou zachytil přes 3000 písní, a to i v historickém regionu Západní Arménie, což je dnešní Turecko. Z jeho tvorby jsme čerpali na našem druhém albu, stručně nazvaném Komitas. A tím dalším pramenem jsou už zmínění trubaduři ashugh, od nichž jsme vybírali na našem posledním albu Zartir.
Je zajímavé, jak široký ohlas tato tradice má. Čerpají z ní i současné turecké skupiny v Evropě, které se hlásí k nové psychedelii, a vedle toho inspirovala i slavný film sovětské éry, Barva granátového jablka. Natočil jej arménský režisér Sergej Paradžanov, mimochodem sovětskými úřady několikrát vězněný.
I ten film byl inspirací i pro naše album Zartir. Jednu scénu jsme si vypůjčili na obálku, která dobře ilustruje, jak ve filmu hrají mnohem důležitější roli gesta, obrazy, než dialogy. Mimochodem, hudbu k filmu zkomponoval Tigran Mansurian, skladatel, který nás o 40 let později propojil s ECM.
Kritika film označila za mezník světové kinematografie. Na jeho digitálním remasterování se podílela nadace Martina Scorsese, film inspiroval videklipy pop hvězd jako Madonna či Lady Gaga. O čem konkrétně je?
Popisuje život vůbec největšího arménského ashugha, Sayata Novy. Ten se narodil v Tbilisi v sousední Gruzii, kde jako dvorní hudebník i diplomat sloužil na královském dvoře. Nebyl to jediný příklad, kdy ashugh zasahoval do politiky, už tehdy fungovalo, čemu dnes říkáme kulturní diplomacie. Sayat Nova cestoval do Indie, vedle arménštiny komponoval v perštině i gruzínštině, takže výsledkem nebyla čistě arménská hudba, ale mix různých kultur. Užíval kouzelné metafory a jeho svět byl propojený jak s křesťanstvím, tak se sufíjskou poesií islámského světa.
Sayat Nova byl současníkem Mozarta. Jak vidět, dnešní fenomén world music má tedy jeden z kořenů v Tbilisi v 18. století. Vraťme se k albu Zartir, v jehož závěrečné nahrávce, The Great Prayer, hostuje Národní komorní sbor Arménie. Odkud ta skladba pochází?
Od Gurdjieffa. Popisuje, jak cestoval do Indie, i do Číny do Kašgaru, města na hedvábné stezce. To leží v nejzápadnějším výběžku Číny. Tehdy tam žili křesťané, buddhisté, hinduisté, muslimové. Mix zvukových barev v té skladbě, to je hudební obraz spirituálního světa v Kašgaru. Slyšíte tam asijské činely, které reprezentují buddhismus, i nástroj burvar, což je původně kadidelnice užívaná v Arménii při bohoslužbě, která slouží i jako perkuse. Muslimy reprezentují svislé housle kemenče, hinduisty mantra Om ve sborovém zpěvu. Skladbu původně napsal Gurdjieff s de Hartmannem pro symfonický orchestr, roku 1923 se hrála v Paříži.
Což je ale výjimka, většina Gurdjieffových zápisů je pro klavír, zpěv sleduje jednohlasou melodii. Jak takový zápis upravíte pro váš ansámbl?
To je mravenčí ale strašně zajímavá práce, a vlastně podstata naší činnosti. Příklad: pracovní píseň ke zpěvu na poli. Zpíváte ji když ořete a řídíte volské spřežení aby brázdy byly rovné. Když melodii přenesete na podium, změna prostředí může tu hudbu zabít. Musíte to nové prostředí velmi jemně doladit, aby v něm ta hudba pokračovala v životě jako ryba v akváriu. A právě Gurdjieff v tomto směru otevřel mnohé dveře k tomu, jak porozumět hudbě svých předchůdců, včetně sběratele a kněze Komitase. Důležitým prostředkem je tedy zachovat zvukové barvy nástrojů užívaných v regionech. Příkladem je úvodní skladba Pythia, založená na řecké mythologii. Když jsem psal aranžmá, měl jsem v paměti řecké nástroje.
Zrovna Pythia album otevírá, proč?
Pro Manfreda Eichera a jeho značku ECM je sled skladeb hodně důležitý, protože vypráví příběh celého alba. Skladby plynule přecházejí jedna do druhé, není tam místo pro nějaké dramatické střihy. Když Gurjieff po roce 1920 koncertoval, právě Pythia byla závěrečnou skladbou. A na tenhle moment, když Gurdjieff skončil, my navazujeme.
Odkud je skladba Zartir, která dala albu název?
Napsal ji Baghdasar Dbir, profesí byl ashugh, narodil se jako Armén v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu v 18. století. Zartir znamená Vzbuď se. “Vzbuď se ze svého královské dřímoty…” to je teď hodně aktuální zpráva pro všechny kdo smýšlejí humanisticky. Dospěli jsme do jakési luxusní dřímoty, a podle Gurdjieffa všechny ty války, či dnešním klimatická změna, to je výsledek rutiny, mechanismů v myšlení a jednání, nemožnosti lidské nátury se odlepit od krátkodobých cílů a vidět širší perspektivu skutečných rizik.
Jak konkrétně řešíte instrumentaci? Je tam prostor i pro západní nástroje, nebo preferujete ty ze Středního východu, i proto, že dělící linie mezi uměleckou a lidovou hudbou tam není tak hluboká?
Studoval jsem západní hudbu, klavír, skladbu, cembalo a varhany, ale vždy mě zajímala lidová hudba. A tím že jsem se narodil v Libanonu, se mi do vnímání zakódoval zvuk loutny oud, citery qanun, i perkusí daf. Tahle průprava mi pomohla zjistit, jak by Arméni hráli píseň před více než 150 lety. Když Komitas vydal přepis arménských melodií pro klavír, vždy tam byly instrukce: mnohé můžete vyjádřit úhozem a frázováním, dokážete se přiblížit tomu, jak by to hrál ten původní nástroj. Komitas k notám přidával konkrétní návody: tahle skladba se hraje ve stylu nástrojů duduk and tar, jiná má znít jako zurna a duduk. A navíc, pokud ty tradice znáte a máte je v kulturní paměti, cestu snadno najdete. Neocenitelná je znalost jazyka, intonace mluvené řeči. Kdybych hrál německé melodie, měl bych se naučit němčinu.
Psáno pro časopis Harmonie, 2024/01
