Nisos
20. 8. 2012 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop
Když vaří Řekové
Saxofonista Nikos Kuluris, jeden z pilířů skupiny Kryštof, má více želízek v ohni. Ve své ostravské taverně vaří ty nejlepší řecké lahůdky, zatímco hudební pochoutky Řecka i sousedních států nabízí se skupinou Nisos.
Její zatím jediné album získalo nadšenou recenzi v britském prestižním časopise fRoots. Nisos znamená řecky ostrov, což funguje i jako symbol. Hudebníci vytvářejí uprostřed české společností izolovaný ostrůvek kultury Řecka i spřízněných stylů z Bulharska či Turecka. Nikos je ostatně skutečným ostrovanem, jeho předkové jsou totiž z Kréty.
Vy už přes deset let hrajete s dobře známou kapelou Kryštof. Je tedy vznik skupiny Nisos návratem k vašim řeckým kořenům?
Nikos: Já jsem vedle Kryštofa prošel řadou dalších stylů, hrával jsem jazz a přitom jsem hledal sám sebe, až jsem nakonec došel k hudbě Řecka. Objevil jsem, že to je ta nejpřirozenější poloha nejen pro mě, ale i další hudebníky, třeba pro naši zpěvačku Sofii Prusali.
Útěk před plukovníky
Oba jste se narodili v Česku, chodili jste do českých škol, četli českou povinnou literaturu, Řecko jste tedy objevovali až dodatečně?
Sofia: Já to měla trochu složitější. V Československu žili moji babička a dědeček v azylu poté, kdy v Řecku došlo k vojenskému převrat. Když jsem vyrůstala, junta už byla dávno pryč a tak jsme se odstěhovali zpátky domů do Soluně. Žili jsme tam víc než tři roky, ale protože můj otec potřeboval být kvůli své práci zpátky v Česku, tak jsme se vrátili. Můj kontakt s Řeckem se nikdy nepřerušil, vracím se tam na Vánoce, na letní prázdniny.
Jste tedy bilinguální? V jedné mozkové hemisféře řečtina, ve druhé čeština?
Sofia: Čtu řeckou literaturu, učím řecky dospělé Čechy, držím se ve formě.
Nikos: Pro mě je čeština primární jazyk, moje maminka je Češka. Když jsem byl malý, otec pracoval na Krétě, hodně mě ovlivnili prarodiče kteří mě tam vychovávali. Můj děda Manolis Kuluris byl válečný hrdina, hodně mě ovlivnil.
Ale neméně důležitou inspirací je pro vás hudba Turecka.
Nikos: Tuhle sféru i jazyk dobře ovládá náš bubeník i hráč na flétnu kaval Tomáš Rossi, on byl vlastně první z mých přátel, který hudbu cítí podobně jako já.
Na vaše album přispěla jako host Tereza Niku, hráčka na citeru qanun, která má ve východní hudbě stejně zásadní roli jako v Evropě klavír. V Česku ale asi není zrovna snadné si qanun opatřit?
Nikos: Já Terezu znám od malička, tehdy hrála na shodou okolností klavír, její otec je také z Řecka, často jsem jí navrhoval, ať qanun zkusí, a tak jsem ji ho jednou přivezl z Turecka.
To není zrovna nejlevnější dárek?
Nikos: Ona si ho objednala a zaplatila. Tím začala její hudební cesta na východ, přes ten nástroj objevila celé Turecko a dnes je to velmi zdatná hráčka.
Multikulturní koza
Vnitřek obalu alba vás zachycuje mezi zasněženými stromy. Fotografii ale musí člověk nejprve dešifrovat, aby zjistil, že to není rozjařená rodina na procházce se psem, ale muzikanti kteří si vyšli do parku s kozou. Není ale teoreticky česká zima se sněhem pro Řeka spíše utrpením než důvodem k oslavě?
Nikos: Chtěli jsme se vyhnout řeckým klišé, ale přitom vytvořit spojení řecké a české identity. Třeba lidové řecké nástroje a ostravské továrny, což jsou ale docela zprofanované symboly. Nakonec jsme jako symbol zvolili kozu, pojítko mezi Řeky a Turky. Koza nemá národnost, ale je charakteristická pro celé Středomoří. Navíc ten den napadl sníh, což je zas specifické pro Česko, v dálce je vidět Ostravská radnice, kterou všichni místní ihned poznají.
Vy jste jedním z mála muzikantů, který může hrdě uvést jako své druhé povolání “kuchař”. Jak prosperuje vaše ostravská taverna v terénu silně kontaminovaném čínskými fastfoody?
Nikos: Ze začátku si nás lidé skutečně s fastfoody pletli a tvrdili, že když nenabízíme gyros, nejsme žádná řecká restaurace. Složitě jsme jim museli vysvětlovat, že jsme taverna a ne stánek s kebaby. Že se držíme tradiční kuchyně ne priorit stravovacího průmyslu.
Sofia: Předsudkům napomáhá i turistika. Češi si v Řecku na pokoji ohřívají párky z konservy, řecké taverny jim unikají a pokud si tedy přivezou nějakou kulinářskou vzpomínku, je to pouliční gyros.
Vy jste před časem koncertovali v Istanbulu, jaký byl ohlas?
Nikos: Velmi příznivý, nejspíš nám tam vydají naše první CD, a další překvapení jsme zažili na ulici, zrovna když jsme potřebovali koupit novou strunu na krétskou liru.
Sofia: Proti nám na chodníku šel Ross Daly, velký znalec řecké hudby a současně i virtuoz na liru, u níž nám praskla struna. Prošel s námi deset obchodů a všude se domluvil plynnou turečtinou.
Svatební pyrotechnika
Vaši předkové jsou z Kréty, a o Kréťanech se traduje, že jsou tvrdohlaví, je to pravda?
Nikos: Mě chvíli imponovalo, jak se drží svých tradic, ale pak mi došlo, že pod tou tvrdohlavostí je i zabedněnost.
Sofia: Jedním z příkladů je střílení do vzduchu před svatbou, to byl docela praktický zvyk v době když ještě nebyly mobilní telefony a bylo nutné ohlásit, že nevěsta vyšla z vesnice, aby ženich věděl, že se za chvíli setkají u kostela. Teď se z toho stala hlasitá a nebezpečná zábava, každý se chce jen předvádět. Ožralí chlapi na ulici, kteří bez rozmyslu střílejí.
Ale říká se přece, že místní lidé se ve Středomoří neopíjejí, že alkohol ve velkém tu konzumují jen turisté.
Sofia: Dříve jste v Řecku nepotkali opilého člověka, znala jsem to ze Soluni. To už dnes bohužel není pravda.
Jedna z písní vašeho alba je zčásti v turečtině. Jak vznikla?
Nikos: Tureckou část textu napsal náš turecký kamarád z Berlína, Emre Akal, a je situována do vesnice, odkud pocházejí mí krétští předkové. Děda mi často vyprávěl, jak si jako malý hrával s dětmi z arménských, židovských či tureckých rodin, nikdo s tím neměl žádný problém. Ten text je dialogem mezi milenci, Řekyní a Turkem z Kréty.
Psáno pro Rock & Pop, 20012/4
