Nusrat Fateh Ali Khan: Odkaz velikána pakistánských transovních rituálů

30. 1. 2017 | Rubriky: 2016,Články,Rock & All

Pierre-Alain Baud byl u toho, když maestro zpěvů qawwali vystoupil roku 1985 poprvé na evropské pevnině. Po čtyři dekády dojížděl na indický subkontinent a jeho biografie Nusrata Fateh Ali Khana vyšla v několika světových jazycích.

Od předčasné smrti Nusrata Fateh Ali Khana roku 1997 spřádali novináři teorie, kdo že bude jeho nástupcem. Fakt, že prázdné místo dosud nikdo nezaplnil jen potvrzuje superlativy slýchané na vrcholu jeho dráhy: osobnost s jeho talentem se rodí jednou za století. Nusratovým žánrem byly spirituální zpěvy, které vznikly před šesti sty lety jako fúze sufijské poesie a indické muzikálnosti. Pro českého čtenáře je na místě upřesnění: sufijové představují v řečišti islámských proudů volnomyšlenkářské křídlo. Sufijští básníci – Rumi, Hafez či Omar Khayyam – se od 10. století stavěli proti pokrytectví, církevním autoritám i propojování náboženství a politiky. Zatímco fundamentalisté sufije pronásledují, v Pakistánu jsou pilířem kulturní identity. Melodie qawwali stojí na indických ragách, cílem repetitivní struktury je přivést posluchače do transu. Sufijové věřili, že hudbou lze dojít k osvícení, na což se ovšem ortodoxní islám dívá s krajní podezíravostí – a zpěváky qawwali považuje za kacíře. Sólový hlas doprovází party – tedy skupina, kterou tvoří jednak sbor, opakující fráze sólisty, a hráči na bubínky tabla a přenosné harmonium. První dokumentovaný koncert qawwali na Západě proběhl v roku 1975 v newyorské Carnegie Hall, kde vystoupila skupina Sabri Brothers, kterou vedl Ghulam Farid Sabri (1930-1994). Ke světové popularitě žánr přivedl o 18 let mladší Nusrat Fateh Ali Khan. Když se prosadil na Západě, snažil se šest set let starou rodinnou tradici zpřístupnit mezinárodnímu publiku: zrychlil tempo, zkoušel nové nástrojové kombinace. Ve filmu Mrtvý muž přichází zpíval například duet s Eddie Vedderem ze skupiny Pearl Jam. Rockem odchovanému publiku ukázal, že do “jiné reality” lze vstoupit i čistě hudebním zážitkem.

Když koncertoval roku 1990 v USA, byla to životní zkušenost i pro Jeffa Buckleyho, který Nusratovu hudbu popisoval slovy: “Temné pandžábské rytmy tabla, synchronizované s tleskáním, průzračné tahy harmonia sledující prastarou melodii. A pak se zčistajasna zvedá nejprve jeden, a po něm deset dalších hlasů, jako hejno hus, které letí oblohou. Nakonec zazní hlas Nusrata Fateh Ali Kahna: napůl Buddha, napůl démon, napůl poblázněný anděl, jeho hlas plápolá jako sametový oheň. Neznám ani slovo textu, a přitom mě každá slabika chytí za srdce v příběhu, jehož obsah je mi utajen.” Zážitek měl dohru po Buckleyho smrti: na jeho pohřbu v květnu 1997 zazněla Nusratova nahrávka: “Můj život vzplane / z mého srdce se stane ohnivá koule / mé číše vína se prosím nedotýkejte / pokud se to stane, vaše ruka vzplane / slzy mé lásky naplní mou sklenici / mé číše se nedotýkejte, nebo vaše ruka vzplane.”

Fundované biografie asijských umělců, jejichž tvorbu formovaly složité společenské i historické okolnosti, jsou na západě vzácností. O to cennější je kniha, která vyšla ve francouzštině, později v pakistánském jazyce urdu, a nedávno proběhl v Dillí křest anglického překladu Nusrat: The Voice of Faith. Autorem je Pierre-Alain Baud, novinář a znalec sufijské kultury. Následující rozhovor poskytl našemu časopisu při uvedení anglické verse na evropský trh. Navzdory tomu, že se narodil na východě Francie, jste v jeho angličtině nezaslechli ani stopu francouzského přízvuku, ale naopak zpěvnou intonaci typickou pro přistěhovalce z Indie či Pakistánu.

Indie je cílem evropských cestovatelů už od časů hippies, kteří tam jezdili autostopem. Vzpomínáte na svou první cestu?

Po indickém subkontinentu jsem cestoval 38 let, poprvé roku 1978 – a to bylo shodou okolností naposled, kdy cesta stopem byla ještě možná. Pak přišla islámská revoluce v Iránu a cestování po zemi se zkomplikovalo. I když jsem patřil ke generaci, kterou tam přitahovala ganja a yoga, mým cílem byly sociální a charitativní projekty. V jedné fázi jsem byl instruktorem dobrovolníků.

Nechtěl jste se též učit na sitar?

Já nejsem hudebník, ale tanečník, svoji diplomovou práci jsem napsal o tanci v Mexiku. Roku 1985 mi ale učaroval Nusrat Fateh Ali Khan, bylo to na koncertě v Teatre de la Ville v Paříži. Koncert neznámého umělce se stal historickou událostí. Inicioval ji průvodce z cestovní agentury, který v Pakistánu provázel francouzské turisty a na trhu v Lahore objevil Nusratovu kazetu. Natolik ho fascinovala, že ji nabídl kurátorce pařížského Teatre de la Ville – a ta se za Nusratem vydala do Pakistánu. Po jeho příjezdu do Francie, ještě před koncerty, se renomované značce Ocora podařilo natočit album, které se pak o dva dny později prodávalo na kazetách na prvním z koncertů. Ke magické konfrontaci nedocházelo jen mezi publikem a podiem, ale i mezi skupinami diváků. Francouzi napjatě sledovali příslušníky indo-pakistánské diaspory, kteří reagovali stejně přirozeně jako ve své původní vlasti. Ze svých sedadel vybíhali na podium, hudebníkům předávali bankovky s požadavky na své oblíbené tituly. Jiní se zcela spontánně poddali transu a se zavřenýma očima a vztyčenými pažemi prchali ze sedadel do uliček.

To ale nebyl jediný průlomový koncert – tentýž rok v létě vystupoval Nusrat na festivalu WOMAD.

Málokdo dnes tuší, že Peter Gabriel objevil qawwali prostřednictvím Pete Townshenda, kytaristy The Who. Nusrat přišel na podium před půlnocí, a místo původně plánované půl hodiny zpíval až do čtyř do rána. Jeho hráč na tabla vyprávěl, že bylo zima a pršelo, ale obecenstvo žádalo přídavky.

Psáno pro Rock & All, 2016/7