O baladách gwerz s Erikem Marchandem

22. 10. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI

Hudebním blížencem Yanna Fañche Kemenera je o dva roky mladší Erik Marchand. Ve světě je o něco známější, stál u zrodu žánrově velmi rozmanitých projektů. Vedle zpěvu je specialistou na lokální paralely klarinetu, a když na toto téma organizoval ve Francii festival a hledal hráče na tarogato, východoevropskou variantu nástroje, spřátelil se s rumunským ansámblem Taraf de Caransebes, s nímž natočil několik alb, a s hudebníky z východní Evropy vystupuje dodnes. Následující rozhovor vznikl na loňském veletrhu Womex.

Jak se vlastně liší současná bretaňská hudba od té tradiční?

V minulosti existovaly dvě formy, zpívaná a instrumentální, balady a tanec, dohromady se to nemíchalo. To se změnilo s folkovým hnutím, Alan Stivell přinesl rockový zvuk a po Stivellovi vznikla řada nových kapel s podobným přístupem, všichni hráli hlavně k tanci. Někteří hudebníci – třeba bratři Molardové nebo já – jsme chtěli hrát bretaňskou hudbu nikoli k tanci, ale k poslechu.

Skupina, kterou jste v 80. letech společně založili, se jmenovala Gwerz. Co to znamená?

Tradiční balada která vypráví příběh. V Bretani měla v té době velký vliv irská hudba: houslista Jacky Molard hrál irským stylem a Patrick Molard si nechal postavit bretaňské nástroje, jako třeba bombard nebo dudy biniou, které ovšem měly nižší ladění, zajišťující aby se jejich tóny nepřekrývaly s lidským hlasem. Bylo to poprvé, kdy se bretaňské nástroje používaly jako doprovod zpěvu.

Tradice zpěvu bez nástrojů ale pokračuje?

Ano, u nás v Bretani musí každý zpěvák zaujmout posluchače i bez doprovodu. Velkou osobností je Yann Faeñch Kemener, časté jsou také dva hlasy, které nezpívají v polyfonii, ale v dialogu, podobně jako v černošské hudbě se střídá zvolání a odpověď, ten styl se jmenuje kan ha diskan. A zpívá se ve starých stupnicích, které jsou blízké východní modalitě. Koncem šedesátých let lidé změnil způsob života a zmizelo prostředí, kde by se balady gwerz mohly zpívat. Teď to už je ale opět jinak – lidé tuhle hudbu poslouchají na koncertech.

Takže vy jste jako teenager neposlouchal žádné Beatles, Led Zeppelin anebo Pink Floyd?

Ne – já měl od začátku rád lidovou hudbu. Ve Francii byla navíc k mání spousta afrických nahrávek, a já objevoval, že i v hudbě odjinud je podobná síla a cítění, jako v bretaňské tradici. Své první album jsem natočil s hráčem na tabla, věděl jsem, že bych mohl hrát indickou či africkou hudbu, ale bylo by to pro mě daleko těžší, než když zůstanu u bretaňských kořenů. Znal jsem lidi v příbuzenstvu, kteří ty staré písničky uměli, od nich jsem se je učil.

Nejsou ty balady gwerz podobné irským zpěvům sean nos, které se též praktikují bez doprovodu?

Rozdíl je v tom, že Irové kladou důraz na melodické ozdoby, kdežto my na rytmus, slabiky. Každá slabika tedy odpovídá jednomu tónu, a ne sledu třeba pěti propojených tónů, jako v melismatickém zpěvu.

Které tradiční nástroje jsou pro dnešní Bretaň nejtypičtější?

Tak samozřejmě bretaňské dudy biniou coz, “coz” znamená starý. V Bretani po první světové válce zdomácněly skotské dudy, biniou braz, tj. “velké dudy”. Dudy fungují jako doprovod sólového nástroje, což je bombard, příbuzný hoboje či šalmaje. A také máme treujenn-goal, bretaňský klarinet, který má podobný systém jako klarinety ve východní Evropě.

Psáno pro Rock & Pop, 20012/4