Od maďarského sebevražedného songu k totalitnímu folkloru

24. 5. 2021 | Rubriky: Články,Kolokvium Folkových prázdnin

Vypjaté emoce, touha, prožitek a stavy duše jsou s hudbou natolik propojené, že se často stávají označením žánrů či hudební kvality. Příkladem jsou anglické termíny feeling, soul, či portugalské fado, což je osud, nebo saudade, touha. V Brazílii vznikl žánr choro,  tedy pláč, který je kupodivu čistě instrumentální, zatímco morriña je termín typický pro Galicii, označující stesk po rodné zemi. V Bosně se zpívají balady sevdah, což je turecké slovo které znamená lásku, vášeň, extazi, touhu, ale také hořkost anebo žluč.

Tématem následujícího referátu budou dva zcela extrémní případy z opačných pólů tohoto emocionálního spektra. Na jedné straně citově sterilní hudební průmysl totalitní éry, a na druhé straně jedna konkrétní píseň těsně spojená s láskou i smrtí.

1 Gloomy Sunday

Zatímco britský herecký team Monty Python definoval “nejlegračnější vtip na světě” jako ten, po němž smíchy umřete, píseň Szomorú Vasárnap, známá jako Maďarský sebevražedný song, patří naopak k těm nejsmutnějším. Na rozdíl od Monty Pythonovské definice se ale nejedná o planou spekulaci. Její historie, jak uvidíme, je skutečně propojena se sérií úmrtí.

Anglické coververze natočily desítky umělců, jen namátkou:  Billie Holiday, Björk, Portishead, Sarah Vaughan, Ray Charles, Diamanda Gallas, Marianne Faithfull. V angličtině ji natočila také Iva Bittová a v repertoáru ji měly moravské i slovenské cimbálovky, a tak je s podivem, jak málo známe skutečnou historii této výjimečné skladby, do níž se otiskly mediální dezinformace i tragické osudy. Pokud troubení dokázalo zničit zdi Jericha a husitský chorál obrátil nepřítele na útěk ještě dříve, než došlo k boji, pak účinek této písně byl podle mediálních legend ještě silnější: údajně dohnal řadu lidí k sebevraždě, ve 40. letech se skladba ocitla dokonce na seznamu zakázaných písní stanice tak liberální jako je BBC, a mýtům přispěl i autor, který ukončil svůj život skokem z okna.

Píseň Ponurá neděle, maďarsky Szomorú vasárnap, anglicky Gloomy Sunday, napsal roku 1933 ve věku 44 let budapešťský barový pianista Rezső Seress. O jejím vzniku existuje několik příběhů. Podle  nejpravděpodobnější verze za pianistou přišel jeho přítel, básník László Jávor, který se právě rozešel se svojí přítelkyní, na základě čehož napsal velmi depresivní písňový text a požádal Seresse aby jej zhudebnil. Skladba je příběhem muže, který ztratil svoji lásku a nevidí jiné řešení než sebevraždu. Beznaděj vnímáme, i když textu nerozumíme: monotonní melodie jakoby nastíní otázku, která se opakuje, nikdy není zodpovězena a  vytváří uzavřený kruh z něhož není úniku. Seress, zatím neznámý autor, posléze najde nakladatele, a do hry vstoupí mediální legendy. Podle jedné z nich pošle Seress jako důkaz úspěchu vydanou skladbu své bývalé milence a doufá v usmíření, ale odpověď nikdy nepřijde. Až několik dní poté dostává zprávu, že jeho milenku našli mrtvou, otrávila se a v ruce přitom svírala útržek papíru se jménem písně. Podle jiných pramenů skočila z mostu do Dunaje. Legenda je ovšem v rozporu se skutečností: zhrzeným milencem nebyl Seress, šťastně ženatý s krásnou manželkou, ale autor textu László Jávor. Píseň se nicméně šíří, stejně jako pověsti o tom, kolik dalších sebevražd způsobila. V Berlíně údajně skočil 83 letý muž z desátého patra, když z okna jiného bytu píseň zaslechl. Když píseň zpíval žebrák na ulici v Římě, jakýsi poslíček mu dal jako almužnu všechny své peníze a skočil do Tibery.

Jedná se ale skutečně jen o mediální výmysly? Něco podobného se už jednou odehrálo: když roku 1774 vyšla Goetheho novela Utrpení mladého Werthera, jehož hrdinu nešťastná láska dožene k sebevraždě, inspirovalo to řadu mladých mužů ke stejnému řešení, a vedlo i k tomu, že kniha byla zakazována. Je pravděpodobné, že o 150 let později autoři mediálních legend našli předlohu ve skutečných událostech, které jen patřičně upravili. Nezapomeňme také, že skladba vznikla ve 30. letech za  hospodářské krize, v době velmi depresivní, která byla pro sebevraždy příznivým klimatem. Pro člověka, který se k takovému činu odhodlal, se skladba tedy stala ideálním soundtrackem, což zní mnohem pravděpodobněji než poněkud odvážné tvrzení, že naopak píseň sebevraždy inspirovala.

O spojení písně se sebevraždami se psalo nejen v Maďarsku, ale i ve Švýcarsku, Itálii, Německu a Francii, a zprávy nakonec pronikly do Spojených států, což vedlo k první anglické verzi, kterou roku 1935 natočil Paul Robeson. Pak skladba začala žít vlastním životem, a její nejčastěji nahrávaná anglická verze je spíš adaptací než doslovným překladem maďarského originálu. Anglický text píseň změkčuje, přidává další sloku, která naznačuje, že smutek byl jen snem, a přináší tedy východisko. Ze skladby se stal evergreen, ale media i nadále pečlivě sledují, kdo z umělců, kteří ji natočili, skončil sebevraždou.

Gloomy Sunday – filmová vrze

2 Stalinův Disneyland

Druhým pólem mého referátu je opačný extrém, emocionální prázdnota a hudební faleš. Ale, cožpak se dá emocionalita vůbec měřit? I když taková myšlenka zní absurdně, zcela nepochybně lze u hudby rozpoznat pravdivost, a také existují cesty, jak rozpoznat lidské jednání od strojového jednání simulovaného počítačem. Test, jak rozlišit člověka od computeru, známý jako Turingův test, vznikl roku 1950. Ale, hudba emocionálně prázdná tu byla už dávno před computery.

Klíčový moment tohoto specifického žánru nastal, kdy byla lidová hudba zneužita politikou. Nejedná se jen o nacistické Německo či státy Východního bloku. Zemí, kde v posledních 50 letech vládla totalita, je celá řada, patří k nim i hudebně tak zajímavé země jako Brazílie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Etiopie, a je poučné srovnávat, jakými rozmanitými formami  se útlak promítal do hudebního dění. Z našeho pohledu jsou tím nejviditelnějším příkladem megalomanické ansámbly, které vznikly v Sovětském svazu za dob Stalina. Jejich studium vzbuzuje otázku: byl tento hudební novotvar produktem čisté rutiny, souhry historických náhod, anebo šlo o promyšlenou součást orwellovského plánu na převýchovu obyvatelstva a revizi dějin? A kdo byl vlastně architektem tohoto procesu, který lidovou hudbu, zdroj autentických emocí, ode všeho autentického oprostil?

Jedním z průkopníků tohoto sovětského modelu byl Igor Moiseyev. Jako choreograf pracoval pro Bolšoj Teatr, autentickou lidovou hudbu považoval za cosi nízkého a diletantského, což ho motivovalo aby vytvářel “vysoký” folklor. Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy, nikoli jednotlivec, což odpovídalo politické objednávce. V Sovětském svazu probíhala koncem 20. let na venkově masová likvidace prosperujících sedláků, a dalším plánem bylo rozdrtit venkovský proletariát tak, aby z něj vznikla nová společenská třída s novou mentalitou. To znamenalo vymýtit pověry, náboženské zvyklosti, šamanismus, rituály, ne-socialistické svátky i regionální odlišnosti.

Kulturní instituce dostaly příkaz: veškeré umění musí být povznášející, inspirativní a jednotící. Na poli “národní hudby” není prostor pro individuální projev. Tanečníci Moiseyevova ansámblu museli být vysocí metr 82 centimentrů. Dokonce i obličeje žen musely splňovat pravidla uniformity. Lidové ansámbly se staly gigantickými metaforami stalinismu: nadřazená vůle jednoho člověka diriguje transformaci kultury.

Ruský folklorista, profesor Vyacheslav Shchurov, který měl v červenci 2009 přednášku na festivalu v Rudolstadtu, mi v rozhovoru řekl: “Ty velké ansámbly byly pro režim důležité, fungovaly jako stroj. Na povel se všichni strojeně smáli. Stalin byl vůdce a všichni ho následovali jako stroje, a podobný systém dominoval v umění.”

Tato ideologie ale bohužel neskončila Stalinovou smrtí. Když v 60. letech došlo k přechodnému uvolnění, Rusko prožívalo svůj první folklorní revival a Vyacheslav Shchurov sbíral podobně jako Alan Lomax lidovou hudbu na venkově. Tehdy se mu podařilo autentickou lidovou hudbu protlačit i do médií a vedl dva rozhlasové i jeden televizní program. “Za Chruščova to nebyl žádný problém,L vzpomíná Shchurov. “Ale když přišel Brežněv, tak obsadil  místa v kultuře svými lidmi. A ti říkali: My přece budujeme komunismus. A vy nám v TV ukazujete nějaké staré dědky co mají na nohou laptě? Archaické boty z lýka? A ještě k tomu mají dlouhé fousy? Nic takového v televizi nebude. Moje programy skončily.” Po perestrojce se profesor Shchurov do médii vrátil, ale roku 2006 jeho programy skončily podruhé, opět na nátlak zhora, argumentem tentokrát bylo, že tradiční hudba mladé nezajímá. Americký producent a specialista na hudbu Východní Evropy, Joe Boyd, ve svém článku Vynalezl Stalin world music, který otiskl britský Independent, tvrdí, že pozici lidové hudbu v médiích ovlivňoval i po perestrojce devadesátiletý Igor Moiseyev. Když viděl na druhém programu ruské veřejnoprávní televize hudební dokumenty z ruských vesnic, vydal varování, aby je přestali vysílat: “Jsou to lži. Taková hudba neexistuje.”

Psáno pro Kolokvium Folkových prázdnin, 2009

Poznámka: Přepisy ruských jmen jsou voleny tak, aby byly kompatibilní s internetovými zdroji, s výjimkou  vžitých slov, jako Bolšoj, což je možná nekonsistentní, ale praktické.