Piráti i Indiáni z Karibiku

25. 2. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

Existují hudební příběhy stejně poutavé jako nejlepší dobrodružné romány – a některé z nich mají dokonce velmi podobná témata. Národ “černých Karibů”, dnes známých jako Garifunové, vznikl smíšením karibských Indiánů s Afričany, kteří se zachránili ze ztroskotaných otrokářských lodí. Donedávna se o ně zajímali jen badatelé z univerzit, ale letos došlo zvratu. Jejich album Watina vyšlo u prestižní značky Cumbancha, projekt navíc získal cenu veletrhu Womex. Na slavnostním koncertě v kongresovém paláci Fibes v Seville ji převzal zpěvák Andy Palacio a producent Ivan Duran. Jejich děkovné projevy zároveň postavily současné hudební dění do poněkud odlišné perspektivy, než jakou prezentují katastrofické mediální scénáře o krizi hudebních nosičů.

Uprostřed podia stojí Andy Palacio s kytarou, s jeho bílou košilí ostře kontrastuje černá pleť, temným odstínem daleko bližší Afričanům nežli světlejší pokožce dnešních amerických černochů. Vedle sólové kytary, baskytary a pestrého sortimentu garifunských perkusí Palacia na tomto koncertě navíc doprovázejí dvě zpěvačky. Obě svojí živelnou bezprostředností působí, jako by si odskočily z banánové plantáže, ale ta majestátnější z nich dává svým oblečením jednoznačně najevo svůj postoj. Horní část jejích šatů je žlutá, dolní bílá a černá, což jsou národní barvy Garifunů. Černá je spojuje s Afrikou, bílá znamená mírumilovné úmysly, a žlutá reprezentuje nejen karibskou národní plodinu kassavu, a i prosperitu.

Do supermarketů nechodíme

Garifunové žijí v několika zemích: Guatemale, Hondurasu, a především Belize. Tento maličkatý stát je se svými 300 tisíci obyvatel lidnatý jako Ostrava, v koloniální éře se jmenoval Britský Honduras, a dnes je jedinou středoamerickou zemí, v níž je oficiálním jazykem angličtina. Po získání nezávislosti v roce 1981 vznikla v Belize řada nových kapel, které spojily místní rytmy s elektrickými kytarami a vytvořili styl známý jako punta-rock. K nejznámějším patřil The Original Turtle Shell Band. Mezi nástroji převládaly perkuse z želvích krunýřů, proto tedy “turtle shell” v názvu, účesy i postoj připomínají jamajské rastafariány: “Jsme farmáři, potravu i bubny si vyrábíme z přírodních zdrojů. Do supermarketů nechodíme. Garifunové mají svoji řeč a víru, nehandrkují se s jinými. Většinou bydlí u moře, ale pokud je chcete najít, musíte dobře hledat, žijí rádi v ústraní,” vyprávěl mi toku 2001 jeden z hudebníků na festivalu v Rudolstadtu.

Předci Garifunů, karibští Indiáni, byli pověstní svým válečnickým uměním. Na karibské ostrovy připluli z Amazonie sto let před Kolumbem, a z jejich tehdejšího označení Galibi vzniklo zkomolením slovo kanibal, které se po Kolumbově návratu rozšířilo v evropských jazycích. Když pak roku 1635 ztroskotaly u ostrova St. Vincent dvě španělské lodi s otroky z Nigérie, afričtí a španělští trosečníci prý nějakou dobu válčili s místními Indiány, ale nakonec se smířili a rasy se promísily. O čtyřicet let později zde ztroskotala další otrokářská loď, na ostrov navíc připlouvají uprchlí otroci z Jamajky. Vedle Garifunů se tu usazují francouzští osadníci, obě společenství spolu obchodují, ale když se ostrova zmocní Britové, dochází ke konfliktu. Francouzi i jejich spojenci, Garifunové, jsou poraženi. Pro otrokářský režim je ale přítomnost svobodných obyvatel černé pleti nepřípustná. Britové tedy dovolí zůstat těm světlejším Garifunům, zatímco 4000 nejafričtěji vyhlížejících míšenců je deportováno na ostrov Roatan u pobřeží Hondurasu. Španělští kolonisté je odtud převezli na pevninu, protože potřebovali pracovní síly, někteří Garifunové dokonce sloužili v armádě. Den 19. listopadu 1802, kdy se vylodili v honduraském přístavu Trujillo, se dnes slaví v Belize jako státní svátek.

Johnny Depp na rožni

Jazyk i hudba Garifunů se v průběhu dvou staletí staly ohroženými druhy: roku 2001 vyhlašuje UNESCO jejich kulturu za “mistrovský poklad orálního a nehmotného dědictví lidstva”. Pobřeží Belize se svými mělčinami a korálovými útesy představuje turistický ráj, zviditelňování kultury tedy postupuje paralelně s cestovním ruchem, ale Garifunové jsou naštěstí natolik umínění, že si identitu obhájí. Potvrzuje to i událost z roku 2005: hollywoodské ateliéry plánují pokračování úspěšného filmu Piráti z Karibiku, s Johnnym Deppem v roli piráta Jacka Sparrowa a Keithe Richardse coby jeho otce. Na pobřeží karibského ostrova Dominika se chystá opulentní kanibalská hostina. “Uprostřed filmu domorodci Jacka Sparrowa zajmou a vychloubačného piráta si opečou na rožni jako kebab,” tvrdí zástupce filmařů. Náčelník třítisícového společenství dominických Karibů i Národní rada Garifunů z Belize reagují: kanibalismus je mýtus, obrana národní suverenity je legitimní věc, naši předkové byli především stateční válečníci a třicet let vzdorovali Britům, nejlépe vybavené armádě na světě.

Na veletrhu Womex se ale jednalo o hudbě, nikoli o hollywoodských filmech. Andy Palacio přebírá cenu, jeho děkovný projev zní jako stručný, pečlivě připravený projev kultivovaného státníka: “Tahle cena patří našim otcům a matkám, kteří naši kulturu, hudbu a jazyk předávali svým dětem. Přičinili se tak o současnou kulturní pestrost, což by se nestalo, kdyby spoléhali na oficiální vzdělávací systém.” Producent Ivan Duran, který přichází po něm, nezastírá že bude improvizovat: “Když jsem si dnes ráno přečetl, co napsal Andy, zjistil jsem že k tomu nemám co dodat. Ale mám poznámku k tomu, co tady všude kolem slyším: jak je to těžká doba pro hudební průmysl, že nikdo nekupuje nahrávky. S tímhle pohledem já absolutně nesouhlasím. Po staletí, dávno před You Tube a My Space, byli ve všech kulturách hudebníci, kteří se dokázali svému osudu postavit. Andy je toho důkazem: dělá hudbu, která přináší změnu. Jestli natáčíte desky, jestli je prodáváte, jestli jste první v žebříčku, to s tím nemá nic společného. Zkrátka děláte hudbu, protože tím světu chcete něco říct. Když si pak ty písničky zpívají kluci na ulici, víte že se vám to podařilo. Pokud je tedy hudebník ochoten něco obětovat, neměli bychom s ním my producenti držet krok? Nikdo z umělců si nestěžuje tolik, jako lidé z hudebního průmyslu. Pět let jsem strávil na albu Watina, která nám k té dnešní ceně pomohlo – a ta trpělivost se vyplatila. Beru to jako odměnu za to, co teprve přijde, tohle je zatím jen začátek.” I když na papíře působí Ivanova slova jako idealismus, v osobní konfrontaci, podložené zcela konkrétními výsledky, měla sílu hrdinského činu, sál zaplnil dlouhý potlesk, protože teď už skutečně nebylo co dodat.

Z článku v Rock & Pop, 2007/1