Pohanský ráj je v Karélii (3)

5. 3. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI

Na opačné straně polárního kruhu

Dalším velkým tématem festivalu Sommelo byli Sámové, obyvatelé evropského Severu, známější pod politicky nekorektním označením Laponci. Žijí na severním okraji Norska, Švédska, Finska a Ruska, jejich vokální tradici, zvanou joik, nejvíce zviditelnila norská zpěvačka Mari Boine, která ji rozvinula do vysoce osobní podoby propojené s textovými příběhy i moderními nástroji. Původní joik stojí naopak na čiré abstrakci, hlasové improvizace beze slov jsou ztvárněním přírodních sil, zvířat či konkrétních osob. Zpěvačka Ulla Pirttijärvi je ve Finsku hudební stálicí, a když v 90 letech začínala v dívčím triu Angelin Tytöt, pronikla dokonce do hitparády.
Historický úděl Sámů se příliš nelišil od amerických Indiánů: skandinávští kolonizátoři zabírali jejich území a vytlačovali je dál na sever, upalovali sámské šamany i jejich bubny a Sámy nutili konvertovat na křesťanství. Křivdy i ztráta identity několik generací Sámů natrvalo poznamenaly. Sámské sebevědomí se vrací až v posledních dekádách, velký podíl na tom má hudba. I když vést rozhovor se sámskými umělci nebývá díky jejich trpkým historickým zkušenostem snadné, Ulla Pirttijärvi byla překvapivě otevřená.

Hudební sběratelé před sto i více lety zaznamenávali na severu Finska epické zpěvy či hráče na kantele. Zajímali se také o joik?

Někteří ano – ale převládaly předsudky, že joik je hřích. A mnozí křesťané ve Skandinávii si dodnes myslí, že joik je špatnost.

Na Sibiři byli za Stalina šamani posílání do Gulagů, a přesto že byli vyvražděni, šamanismus se tam dnes vrací. Neděje se něco podobného i u vás?

Bohužel ne, ve Skandinávii byli šamani zlikvidováni mnohem dříve, ta tradice je už dávno ztracena. Ale jako dítě jsem slýchala příběhy o životě v podsvětí, což je součást šamanského pohledu.

Kdy jste slyšela poprvé joik?

Také jako dítě, už nevím přesně kdy, ale pamatuji se že bratr mé matky dobře joikoval. Učit se joik pro mě bylo jednoduché, stejně jako ho později vyučovat.

Joik pěstují ženy i muži?

Ano.

A mají rozdílné role nebo styl?

Ne.

Jak daleko na jih teď sahá sámské osídlení?

Naše nejjižnější vesnice je Vuotso, kousek nad polárním kruhem.

Pro cizince není příliš snadné představit si život za polárním kruhem, můžete popsat typický zimní den?

Někteří lidé chodí normálně do práce, jiní kočují se soby, žijí se svými stády, mají sněžné skůtry, používají helikoptéry, Sámové jsou dnes docela moderní, dříve jsme měli jen lyže a chov sobů, což je naše tradiční zaměstnání, byl hodně namáhavý.

Jak se v polární noci orientujete?

Ono je spíš šero než tma, protože všude leží sníh, a také máme hvězdy.

Joik je velmi abstraktní způsob hudebního vyjádření, čeho se posluchač může chytit?

Spoustu věcí odvodíte od melodie, jako ve vlčím joiku který jsem dělala na dnešním koncertě. A taky z rytmu, který třeba odpovídá běhu soba. Také existují osobní joiky, tedy ztvárnění určitého člověka. Dnes jsem například zpívala joik mého dědečka.

Ale někteří Sámové tvrdí, že o mrtvých lidech se joikovat nemá.

To platí v období hned po úmrtí, ale později už to je dovoleno.

Dá se joik zapsat do not?

Jen melodie, ale z té nepoznáte, co máte dělat s hlasem, jak s ním zacházet. Před sto lety zapisoval jeden sběratel joiky z mé oblasti, a já se podle nich učím. Ale začít musíte s živým učitelem.

Zpěvy ruského Samilandu

Sámové žijí také na severu Ruska, a i když jejich hudba je ve srovnání se skandinávskými Sámy téměř neznámá, Anfisa Ageeva vystupující na Sommelu si dobře vzpomínala, jak před sedmi lety vystupovala v Praze na Sámském festivalu, který organizoval Petr Pylypov. Její domov, poloostrov Kola, leží na stejném poledníku jako ruská Karélie, ale na opačné straně polárního kruhu, největším městem této oblasti je přístav Murmansk. Styl ruských sámských zpěvaček se ale od joiku liší: říká se mu lyvt, což znamená v místním dialektu sámštiny písně, jsou to tedy příběhy s epickým obsahem, vždy zpívané a nikoli vyprávěné. V tradiční formě jsou bez doprovodu: “My zpíváme při práci, ruce jsou zaměstnané, nemůžeme tedy hrát, ale pusa může zpívat,” říká Anfisa a pohotově to dokumentuje příkladem. “To byla pozitivní píseň, která ukazuje že mě baví to co dělám. Naše písně byly spojené s prací v domácnosti, zatímco muži lovili, sbírali dřevo na oheň. Naši předkové kočovali se soby, ale byl to pohyb podle přesných pravidel, v létě na sever k moři, v zimě do vnitrozemí. až zhruba do roku 1920, pak přišla násilná převýchova,”.

Koncert pro predátory

Festival Sommelo není ani jedinou, ani největší atrakcí v osmitisícovém městečku Kuhmo. Jakmile Sommelo skončilo, stala se místní koncertní hala, školy, kostely i další prostory dějištěm přehlídky celoevropského významu, Komorního festivalu Kuhmo, http://www.kuhmofestival.fi/inenglish.htm který má rozpočet milion Eur, trvá 15 dní, pečlivě vybroušený program přitahuje diváky i z ciziny. Místní v té době městečko opouštějí a své domovy pronajímají hostům. Zakladatele festivalu vedla před 42 lety tato myšlenka: “Když v Paříži skončí koncert. ocitnete se v hluku, všichni spěchají na poslední metro. Není lepší hudbu přenést do klidné přírody?” Podíval se na mapu Finska, a jeho volba padla na východní část a městečko Kuhmo, v němž fungoval hudební spolek. Současným ředitelem festivalu je Vladimir Mendelssohn, původem rumunský violista Enesco Quartetu žijící v Holandsku. Letos se hrál Osvaldo Golijov, John Cage, Sofia Gubaidulina, Nadia Boulanger i Astor Piazzolla, Jan Dismas Zelenka i v Paříži žijící Kryštof Mařatka, novinkou byl Koncert pro predátory v táboře u ruské hranice, který je základnou k výletům do divočiny za vlky a medvědy. Komorní hudba je v tomto kraji podobnou atrakcí jako divoká příroda, proč tedy obojí nespojit?

Místní lidé upozorňují, že finský medvěd je daleko víc plachý než jeho příbuzný grizzly v severní Americe, a že pokud tedy chcete ve Finsku medvěda vidět, musíte vyvinout značné úsilí. Těsně u ruské hranice jsou specielně za tímto účelem vybudované pozorovatelny. Nejprve jedete dvacet kilometrů terénním autem po lesní cestě k základnímu táboru, který byl i dějištěm koncertu, a odtud vás v podvečer odveze průvodce dalších dvacet kilometrů do naprosté pustiny. Na břehu jezírka je vratká chatička s nouzovým lůžkem, medvědy můžete pozorovat a fotografovat z úzkých okének. Aby se pravděpodobnost setkání zvýšila, správce medvědovi připraví večeři, například prase z okolní farmy, utracené ze zdravotních důvodů.

Hned po osmé večer, jak přestalo být letní parno, přišel první medvěd, a ve tři hodiny po půlnoci se dostavila celá skupina. Protože tou dobou je v létě Finsku světlo jak ve dne, nebyl problém fotografovat.

Psáno pro UNI, 2011/12