Poslední album globálního proroka

2. 2. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

“Nezáleží jestli použiješ elektronické či akustické nástroje – hlavní je, aby výsledek zněl organicky.” Tímto nepsaným zákonem se řídí experimentátoři Brian Eno, Jon Hassell či Erik Truffaz, stejně jako francouzský skladatel a producent Hector Zazou, který zemřel loni 8. září. Předtím ale stihl dokončit poslední album svého života, In the House of Mirrors. Natočil je s čtyřčlennou skupinou Swara s muzikanty z Indie a Uzbekistánu.

“Mým záměrem bylo, aby hudebníci reagovali na elektronicky zpracovanou formu toho, co sami zahráli. Nechtěl jsem vyrábět žádné umělé zvuky, ale spíše předivo generované přirozenými nástroji,” řekl Zazou v zřejmě posledním rozhovoru svého života. S indickými hráči dnes spolupracuje kdekdo, ale proč si Zazou vybral partnery z Uzbekistánu? Došlo k tomu, když v Taškentu natáčel s uzbeckou zpěvačkou Sevarou Nazarkhan album Yol Bolsin pro značku Real World. “Tehdy jsem také udělal pár sólových nahrávek s jejím hráčem na loutnu dotar, a tím byl Toir Kuziyev. Je úžasný, hraje jak Ry Cooder z asijských stepí.”

Na celé album to bylo málo, a tak se Zazou rozhodl přidat muzikanty z Indie. Hledal nejprve v Británii: “Posílali mi samé na efekt vystavěné improvizace s doprovodem laciných synťáků, což je přesně to, čemu se výhýbám.” Nakonec narazil na Ronu Majumdara, hráče na bambusovou flétnu, který s Jonem Hasellem a Ry Cooderem natočil album Hollow Bamboo, a ten ho seznámil s houslistou a hráčem na slide-kytaru z Bombaye. A v bombajských studiích pak Zazou se čtyřmi asijskými hráči album natáčel. V centru indického filmového průmyslu tak vznikala hudba, která je přesným opakem bollywoodské ztřeštěnosti: tiché a introvertní skladby, motivované spíš uměním poslouchat než předvádět se. Většina z deseti nahrávek alba jsou hudební dialogy mezi Kuziyevem a jedním z jeho indických partnerů. Zazou je pak dotvářel v Paříži, a při výběru dalších spoluhráčů mu pomohla náhoda. Souběžně totiž natáčel album bulharských zpěvaček Eva Quartet. “Na cestě do Bulharska jsem objevil úžasného maďarského houslistu Zoltana Lantose. Ten samozřejmě znal styly z Balkánu, navíc studoval několik let v Indii, a byl tedy ideálním hostem do projektu se skupinou Swara. Několik týdnů poté jsem s kvartetem Eva cestoval do Andalusie, a tam jsem objevil flamencového pianistu Diego Almadora.” Improvizace obou hráčů i dalších hostů tak materiál z Bombaje obohatily o další vrstvu.

K názvu alba Zazoua přivedla jeho pracovní metoda: tóny, které muzikanti hrají, se jakoby odrážejí zpět pomocí zrcadla elektronických manipulací. Mimochodem, podobně na to šli před 35 lety Robert Fripp a Brian Eno, kteří se na obal alba No Pussyfooting nechali vyfotit v zrcadlové místnosti. Zazou uvádí jako další paralelu dramatický vizuální zážitek z filmové historie: scénu ze zrcadlového labyrintu z filmu Orsona Wellese, Dáma z Šanghaje z roku 1947.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/1